Over Again

V.

V.

POHLED MARCA:

Sedíme v kavárně. Zase. Já, ona a děti. Tedy, teď už vím, jak se jmenuje. Já, Zoe, Aimee a Tobi. Je to naše třetí schůzka a já nemůžu uvěřit tomu, že se to děje. Jsou se mnou mé děti, které mi však ani neřeknou tati. Štve mě to a ještě více mě štve uvědomění, že si za to mohu sám. Jen a jen já. Když tohle všechno ale přeskočíme, dostaneme se někam jinam. Žasnu, jak jsou Aimee i Tobi vychovaní. Když si vezmu, kolik let je Zoe a kolik má zkušeností, no a vůbec, v kolika děti začala vychovávat, je to až neuvěřitelné. Já jsem jen o rok straší, ale vím, že tohle bych nikdy nedokázal. Děti jsou skromné, slušné, nejsou rozmazlené. Myslím si, že Aimee mě přijala docela dobře. Vzhledově je celá po Zoe, ale chování u ní pozoruji téměř totožné s tím mým. Je veselá, hravá, komunikativní, divoká... Zato Tobi je složitý oříšek. Musím říct, že vypadá úplně stejně jako já. Jen je takový odtažitý, zaražený, moc se mnou nechce být. Spíš se vždy drží u Zoe. Nevím, jestli je to povahou nebo se mnou prostě komunikovat nechce. Dost mě to mrzí, ale kdykoliv se zeptám Zoe a poprosím ji o radu, neřekne nic. Pokaždé, co jsme se viděli, seděla u stolu, ruce měla překřížené na hrudi, bedlivě sledovala každý můj pohyb. Cítím z ní strach, což mě deptá, ale je to pochopitelné. Jediní, na koho se usmívá jsou děti a jeden debilní číšník, co zde obsluhuje. Pokaždé s ní flirtuje a jí to očividně nevadí. Za to mě to vytáčí docela dost. Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, na důvod jsem nepřišel.
Už z ní není ta přidrzlá holka, co měla aspoň místy odvahu. Je vystrašená, to jde poznat už na první pohled. A mě to nejde do hlavy. Proč najednou změnilo chování? Vždyť mi přišlo, že se dokonce se mnou už i zasmála na té první schůzce s dětmi. A pak bum, změna a žádné vysvětlení. Nevím o ní prakticky nic, jen to málo, co se prořekne Aimee. A to je nejspíš ještě smyšlené, přeci jen je to malá holčička.

,,Co je mami?" zašeptala Aimee, když jsme se posadili ke stolu. Byl jsem s ní vybrat zákusek. Je to pěkný jedlík. Místo toho, aby se posadila na svou židli, vlezla Zoe na klín. Ta ji hned objala.

,,Co by se mělo dít broučku?" pousmála se a pohladila ji. Aby to nebylo Tobimu líto, tak do něj hravě drkla loktem. Líbilo se mi, jaký spolu měli vztah. Taky bych si to přál. Jenže kdykoliv jsem děti chytl jen za ruku, už měla co dělat, aby po mně nezačala křičet.

,,Jsi smutná," šišlala Aimee. Pozoroval jsem je.

,,Nejsem, jenom přemýšlím," odvětila Zoe.

,,Nad naším tatínkem?" pokračovala Aimee. Zoe vyvalila oči, hlasitě polkla a zadívala se na mě. I já jsem zpozorněl.

,,Ne, jak jsi na to přišla prosím tě?" špitla sotva slyšitelně. Aimee se podívala na svého bratříčka, jakoby mu naznačovala, aby pokračoval.

,,Kate se včera ptala paní učitelce ve školce, co znamená slovo komplikovaný. A ona jí řekla, že je to něco, nad čím musí někdo hodně přemýšlet a dobře se rozhodnout. A ty jsi říkala, že s tatínkem to je komplikované," pokrčil ledabyle rameny. No vida, s ní se baví normálně.

,,Ne zlatíčka, nad tímhle nepřemýšlím," usmála se na ně. Dětem to zjevně jako odpověď stačilo.

,,Co kdyby jste si k tomu zákusku dali ještě i kakao?" navrhl jsem. Potřeboval jsem si se Zoe promluvit sám, ačkoliv jsem věděl, že ona stejně se mnou mluvit nebude. Děti jsem nalákal a za chvíli už oba běželi k pultíku doplnit objednávku.

,,Co jsi jim o mně řekla?" zeptal jsem se.

,,Nic," šeptla.

,,Něco asi jo. Takže co?" nakrčil jsem obočí.

,,Ptali se proč ostatní děti mají tatínka a oni ne. Tak jsem jim řekla, že je to komplikované," sklopila pohled. Docela mě tím překvapila. Čekal jsem, že mě spíš zamlčí, řekne jim, že neexistuji, nebo něco takového.

,,Přijde mi, že mě Tobi moc nemusí. Neříkal o mně něco?" zkusil jsem úplně změnil téma. Zkoušel jsem to pokaždé. A pokaždé jsem doufal, že se rozpovídá. Jenže nic. Nikdy. I dnes byla dlouho potichu, vypadala, že přemýšlí a já nevěřil svým uším, když začala mluvit.

,,Ne, ale mu celkově dlouho trvá, než se rozpovídá. Dej mu čas," sklopila hlavu. Její hlas byl skutečně smutný, chyběla mu jiskra.

,,Jasně že dám, to je samozřejmost," přitakal jsem. A pak mi to přece jen nedalo...

,,Vážně jsi v pohodě?" optal jsem se. To už jsem se odpovědi ale nedočkal. Jenom přikývla. Co jsem taky mohl čekat...

,,Mamí, potřebuju čůrat," přiběhla Aimee a Tobi se za ní pomalu ploužil.

,,Klidně s ní půjdu," navrhl jsem Zoe. Vyletěla jako čertík z krabičky.

,,Zapomeň," procedila skrz zuby. Věnovala mi vražedný pohled, popadla oba za ruku a odešla. Aspoň, že věci si tu nechali, snad ještě neodejdou. I když to s dětmi bylo jen takové oťukávání a byl jsem přesvědčen, že kdybych je mohl vzít někam sám, bylo by to lepší, užíval jsem si to. A chápal jsem Zoe. Jenom je chránila, měla o ně strach. I v tak mladém věku je úžasná matka. Moje mamka ji ani nezná a už ji obdivuje. Rodiče ví o všem. Řekl jsem jim to. A i když jsem se jim týden zpátky rozhodl poslat fotku dětí, málem se roztekli. Chtěli hned začít posílat peníze, přispívat a samozřejmě by je chtěli vidět. Já ale nechci nic uspěchat. Zoe si hlídám, když budou potřebovat pomoc jsem tu a na nějaké seznamování je ještě dost času. Já se první musím smířit s tím, že své děti nebudu vychovávat dohromady s milující manželkou. Že se na mě nikdo nebude čekat, až přijdu z práce. Nikdo mě nevyslechne, s nikým nebudu moct blbnou do noci. Nikdo mi neřekne, že mě rád. S nikým si nebudu moc povídat celou noc. Nikdy nebudu mít rodinu tak, jak jsem si představoval ve snech. Nikdy nebudeme my čtyři pod jednou střechou...A to mě mrzí. Moc.

Ahojda, tak další díl na světě♥ Snad vás už nenudím. No, počítejte ještě s jednou kapitolou a pak se nám to konečně začne rozjíždět, tohle je jen omáčka okolo. Pokračování v pátek!!♥