Over Again

XVII.

XVII.

POHLED MARCA:

Neváhal jsem ani minutu, střemhlav jsem se rozběhl přímo do středu parku. Jednou jsem Zoe něco slíbil, tak to dodržím. 

,,Běž pryč," rozkřikl jsem se. Snažil jsem se slušně, vnímal jsem děti. A taky jsem vnímal, jak sebou Zoe cukla. Nebyla zvyklá, že bych křičel, jistěže ji to nejspíš vyděsilo. 

,,Mamí, strejda Paul říkal, že ublíží Winstnovi, že mu neublíží? Že ne?" rozběhl se k Zoe Tobi a Aimee ho hned následovala. Winston byl nasupený, připravený v poloze, aby kdykoliv mohl vystartovat. No jo, brání hold vše, co je moje...

,,Neboj, neublíží," zaslechl jsem uklidňující hlas Zoe. Pousmál jsem se nad tím, ale jedno jediné škodolibé uchechtnutí toho šmejda mě přivedlo zpět do reality. Paul se provokativně culil, čekal, že mu jednu natáhnu, že začnu. Přiznávám, měl jsem sto chutí a nebýt tu ti tři, aj bych to udělal. Jenže jsem si to nechtěl pokazit, nechtěl jsem je vyděsit. 

,,Co?! Přišel jsem si popovídat, to nemůžu?!" rozhazoval rukama. Lidé se po nás otáčeli, znechuceně si jej prohlíželi. Přistoupil jsem k němu co nejblíže, cítil jsem zápach alkoholu, cigaret. Najednou byl malý. Mohl se jít oproti mně tak akorát zahrabat. Sám to moc dobře věděl. 

,,Ještě jednou se k dětem nebo Zoe přiblížíš a nepřej si mě. Zmaluju ti ksicht a to že hodně. Doufal jsem, že už ti to jednou stačilo, ale asi ne," procedil jsem skrz zuby naštvaně. Pro větší efekt jsem ještě vypl hruď. A nejspíš to zabralo. Dlouho hledal slova, no a nakonec s pouhým ,,ty mi nemáš co rozkazovat" odešel. Srab...

,,Jste v pořádku?" ohlédl jsem se za sebe. Zoe tulila děti k sobě a vděčně kývala hlavou ve znamení, že ano.

,,Půjdeme domů? Nebo si chcete ještě hrát?" usmál jsem se. Odpověď mi byla ale jasná. Děti to možná nevnímaly, možná nic nepochopily, ale Zoe chtěla jít domů. 

,,Tak jdeme. Zítra by měli přivézt ten nábytek, budeme vám moct smontovat pokojíčky," usmál jsem se. Doufal jsem, že to odlehčí atmosféru. Taky že se Aimee chytla.

,,Budeme bydlet každý sám?" ptala se mě. 

,,Budete mít každý vlastní pokojíček," přikývl jsem. 

,,Co když nám bude smutno?" namítla, přičemž našpulila rtíky. 

,,Budete mít velké postýlky, můžete být spolu pořád," odvětil jsem. Tobi se držel Zoe jako klíště a Winston pobíhal před námi. 

,,Tak to jo!" zašklebila se. 

Doma se děti usídlily v obýváku a hltaly jakousi pohádku se zatajeným dechem. Já si dal sprchu, převlékl se do domácího a šel za nimi. Zrak mi však sjel na Zoe, která v kuchyni uklízela nádobí a broukala si jakousi neznámou melodii. Vydal jsem se jí pomoct. Jakmile mě zpozorovala, samozřejmě přestala. Usmál jsem se na tou její stálou plachostí. 

,,Ty myješ, já utírám?" navrhl jsem. Překvapeně zamrkala. 

,,Já to klidě udělám, zvládnu to," špitla. Zase tyhle kecy... 

,,Zoe, nedělá mi problém ti pomoct, nemusíš všechno dělat jen ty. Stejně nemám co na práci, ukaž, prosím tě," se smíchem jsem jí sebral utěrku a pustil se do prvního talíře. Zoe jako pejsek sklopila hlavu a dala se do umývání. 

,,Dal bych si ty těstoviny, co jsi vařila, strašně krásně voněly," snažil jsem se navázat nějaký rozhovor. Bohužel, Zoe si to opět vyložila jako rozkaz.

,,Jo, jasně. Já to hned nachystám," mumlala. Uchechtl jsem se. 

,,Tak jsem to nemyslel, umím si jídlo připravit i sám, jen... přijdeš mi zase nějaká zamlklá, a to jsem myslel, že už jsem tak nějak v pohodě," přiznal jsem pravdu. Zhluboka se nadechla, ale neodpovídala, to až posléze. 

,,Já... omlouvám se, jenom... jenom mě rozhodil ten Paul," brblala si pod nosem. Měl jsem problém rozeznat jednotlivá slova.

,,Je to pochopitelné, ale jak jsem řekl, nic vám neudělá, přísahám. A nemusíš se pořád omlouvat," ujistil jsem ji. 

,,Děti se zdají být nadšené, nezdá se ti?" pokusil jsem se konverzaci odvést jiným směrem. 

,,Mají radost z pokojíčku," konečně se pousmála i Zoe. 

,,No, to jo. Teď chtějí být spolu, ale počkej, až povyrostou. Budou rádi, že jsou od sebe dostatečně daleko, měl jsem to se ségrou stejně," vylétlo ze mě jakoby nic. 

,,Máš sestru?" zamyslela se. 

,,Ano, o dva roky starší. Je to komplikované. Je nemocná, ale vypadá to velmi dobře. Věřím, že se z toho dostane," šeptl jsem. Sandra... Musí se z toho dostat. 

,,Zvládne to, uvidíš," promluvila po chvíli ticha Zoe. 

,,Snad. Má před sebou posledních pár chemoterapií, zatím se drží dobře," pokýval jsem hlavou.

,,Bude v pořádku, uvidíš," povzbudivě se usmála. Ani o tom neví, ale tak moc mi právě teď pomohla...

****

Děti spinkají, Zoe jim právě dočetla pohádku, všichni už jsou v pyžamu. Sedím na posteli, čekám na ni, tohle bude nejspíš naše první noc, kdybychom šli spát zároveň. Chci jí něco navrhnout, ale netuším, jak se jí to bude líbit...

Dveře vrzly a dovnitř vklouzla drobná postava. Hned jak ale zjistila, že je rozsvíceno, zarazila se. Stála u dveří, nejspíš neschopná pohybu, střídavě těkala očima mezi mnou a druhou půlkou postele. Protřel jsem si oči. 

,,Nechtěla by ses podívat na film?" odhodlal jsem se zeptat. Zadusila se vlastní slinou. Tak moc byla překvapená. 

,,Na film?" nevěřícně zopakovala. 

,,No, jo, myslel jsem... ale jestli jsi unavená, nenutím tě," zazubil jsem se. Chápal jsem její nervozitu, určitě je od toho hajzla zvyklá na jinou večerní zábavu. 

,,Eh, jo, klidně," vykoktala, stále se však nehnula z místa. 

,,Jo, napadla mě takhle komedie, co ty na to?" natočil jsem notebook směrem k ní, i když pochybuji, že na něj ode dveří viděla. Kývala hlavou na souhlas. Ani nevěděla na co...

,,Zoe, klidně si pojď lehnout, ani se tě nedotknu, slibuji," vydechl jsem. Váhavým krokem přešla k posteli, cítil jsem na ní, že se rozhoduje, jestli raději nezmizet oknem... Vklouzla pod přikrývku, já dal notebook mezi nás. Oba jsme se pohodlně natočili, tedy aspoň já, pochybuji, že Zoeina poloha byla pohodlná. Dávala si však pozor, aby ode mě byla co nejdál. Potlačoval jsem nutkání být jí blíž. Chtěl jsem ji objímat, tak šíleně mě to k ní táhlo. Připadal jsem si jako puberťák. Ale ne, nesmím. Chci ji pomoct, ne ji ještě víc zastrašit. 

Za dva dny má narozeniny, blesklo mi v hlavě...

Moc děkuji za hlasy u předchozí části a samozřejmě budu ráda, když budete hlasovat i pro tuhle! Dělá mi to radost!♥ No každopádně, dnes bych se vás chtěla zeptat, od kterého příběhu jste mě začali sledovat, kolik jste jich ode mě přečetli, nebo který se vám líbil nejvíce? :) Takový menší průzkum... Jinak jsem se pomaličku vrhla na korekci příběhu Really?, tak snad si jej brzy budete moci přečíst s menším počtem gramatických chyb a nesrovnalostí v textu.. Mějte hezký víkend! Já se chystám ke kamarádce, slaví narozeniny, co vy?