Over Again

XIX.

Dneska mě překvapilo mnoho věcí, ale nic se nedá srovnat s její reakcí na onu bílou obálku...

XIX.

POHLED ZOE:

Zírala jsem na to doslova s otevřenou pusou. Nečekala jsem od něj žádný dárek, už pěkných pár let jsem dostávala dárky jen od Kriss. Absolutně jsem na dnešek nebyla připravená. Děti mě překvapily, byl to vůbec první dárek, co jsem od nich dostala a teď tohle? Nečekala jsem, že by si o mně Marco mohl povídat s Kriss, zjišťovat si nějaké informace. Třeba to, že mám ráda knihy? 

Ale ta bílá obálka byla teprve šok. Nevěděla jsem, co mu na to říct, vždyť tohle je, proboha, můj celoživotní sen. 

,,Zoe? Jsi v pořádku?" opatrně na mě promluvil Marco. Asi musím vypadat hodně mimo. Zatřepala jsem hlavou. 

,,Huh, já... tohle já nemůžu.. je to-"

,,Proč bys nemohla? Já myslel... myslel jsem, že by jsi tam chtěla jít," skočil mi do řeči. Z jeho hlasu jsem cítila zklamaní, nejspíš si na tomhle dával hodně záležet. 

,,Ne to ano, ale... muselo to být strašně drahé a nevím, kdo by pohlídal děti a vůbec... Je to krásný, ale tohle prostě nejde," sklopila jsem hlavu. Chvíli nic neříkal, jen se zhluboka nadechl. Pak však spustil. 

,,Tak to ne Zoe, ty na ten koncert půjdeš, i kdybych tě tam měl dotáhnout. Vidím to na tobě. Navíc, komu se poštěstí být na zvukové zkoušce jednoho z nejznámějších zpěváku? Málo komu. Starala jsi se do teď, nemáš lehký život a i já na tom mám značnou část vinny. Nemůžu to smazat lístkama na koncert, to vím, ale prosím, jdi si to tam užít, dobře?" promlouval mi do duše. 

,,A navíc, sháněl jsem to docela dlouho, takže by byla škoda to nevyužít," dodal s mírným uchechtnutím. Myslela jsem, že už skončil, ale nadechl se k další větě. 

,,A děti pohlídám já. Můžeš jít s Kriss, o Aims i Tobiho se postarám," ujistil mě. 

,,Děkuju," špitla jsem a hřbetem dlaně jsem si setřela jednu neposednou slzu. Nevěřila jsem tomu. Vždyť... to bylo neuvěřitelné. 

,,Nemáš zač. A neplakej," pousmál se, přičemž se přiblížil ke mně a rozevřel ruce, nejspíš ve znamení objetí. Pak si nejspíš uvědomil, že to nebude úplně vhodné a zase o krok ustoupil. Poškrábal se na zátylku, rozhlédl se po místnosti. Nastalo ticho, ne trapné, ne divné, spíš takové, že ani jeden z nás nevěděl, co říct, aby se to toho druhého nějak nedotklo. Já byla ztracená ve svých myšlenkách. Malinko mě děsilo, že už k němu necítím takový odpor, jako třeba pár měsíců zpět. Už v jeho blízkosti necítím strach, každým dnem mě ujišťuje, že mi opravdu nic neudělá. Mám pocit, že by všechno mohlo být skvělé. 

Nakonec jsem se rozhodla. Nebude to poprvé a přece, risk je zisk, ne? Neohrabaně, nohy se mi třásly, jsem k němu přistoupila a obmotala mu své ruce kolem pasu. Muselo to vypadat komicky, byla jsem si absolutně nejistá svým činem a Marca to také rozhodilo. Nakonec však položil jednu jeho dlaň na má záda, čímž si mě přitáhl blíž a tou druhou mě opatrně začal hladit po vlasech. Nemůžu říct, že mi to bylo nepříjemné, ale rozhodně to bylo mimo mou komfortní zónu. Lehce mi to připomnělo Paula, též to dělával. Býval opilý a jeho chování se měnilo jako londýnské počasí. Otřásla jsem se. 

,,Děkuju Zoe, že jsi mi dala šanci a nezakázala mi se stýkat s dětma. I když jsi na to měla plné právo," špitl. 

,,Jsi jejich táta," kuňkla jsem na obranu. 

,,To možná, ale jsem hnusný člověk. Úplně chápu tvoje obavy, ale slibuji ti, že už neudělám nic proti tvé vůli," vyšlo z něj. V tu chvíli jsem na krku ucítila teplou kapku vody. Plakal. Z ničeho nic se ode mě odtáhl a sjel na kolena. Klečel na zemi, plakal a mě ho najednou bylo tak moc líto. Vyčítal si to, všechno. Ostatně, opakoval mi to každý den a pro mě to byl jasný důkaz, že mu můžu věřit. Jenže jediný problém byl v tom, že jedna část mě byla stále zaseknutá v minulosti a odmítala se posunout. 

,,Říkám to pořád, já vím, ale myslím to vážně. Opravdu. Já jen chci, aby jsi tady byla aspoň trošku šťastná, se mnou. Nejradši bych ten den vymazal z kalendáře, já..." už to nedořekl. Rozvzlykal se naplno. 

,,Marco," zašeptala jsem, ,,No tak, to neříkej. Kdyby se to nestalo, nikdy bychom Tobiho s Aimee neměli. Vstaň, prosím," natáhla jsem k němu ruku. Mohla jsem mu říct odpuštěno, ale lhát nechci. Jistě, nějakým způsobe jsem mu to už prominula, poprala jsem se s tím, ale nejspíš to ve mně zůstane napořád. 

,,Jak můžeš být tak v pohodě, měla bys mě nenávidět!" trošku se rozkřikl. Zamrazilo mě. Nezvládala jsem tyhle situace, byť třeba jen prodavač na benzínce zvýšil hlas. 

,,Už se to prostě stalo, nic s tím neuděláme. Nemá smysl brečet," lehounce jsem pokrčila rameny. 

,,Jsi neuvěřitelná, pořád překvapuješ," zakroutil hlavou. 

,,Marco, prosím, vstaň," znovu jsem k němu natáhla ruku. Tohle byly přesně ty momenty, kdy jsem si nebyla jistá ničím. Nevěděla jsem, jak zareaguje, co se stane... prostě nic.

,,Udělal jsem to zase, co? Zase jsem ti nahnal strach, že?" zlomeně se na mě díval. 

,,Marco, opravdu prosím, promluvíme si o tom zítra, dobře?" snažila jsem se uklidnit. Jedna jsem z téhle situace chtěla pryč  a také už opravdu bylo skoro deset večer a já musela připravit ještě na zítra věci dětem do školky. 

,,Budu spát tady, máš ložnici pro sebe," chabě se pousmál odstoupil stranou, abych mohla projít. Povzdechla jsem si. Tohle se asi úplně nepodařilo...

Za zpětnou vazbu budu ráda.♥