Over Again

XXVII.

XXVII.

POHLED MARCA:

,,A dál?" zeptal jsem se. Nešlo mi do hlavy, co se stalo. Jak to že je na ní ten kretén tak hnusný, že měla takový divný výraz, když jsem jí oznámil, že jsem zavolal k ní do práce já. 

,,Chtěl se mnou mít něco víc, ale já ho odmítla. Nabízel mi povýšení a takový věci, ale když viděl, že je to marná snaha a zjistil, že ze sebe dělá vlastně jen blbce, začal mi házet klacky pod nohy," pokrčila rameny, z očí jí šlo však vyčíst, že celá situace jí rozhodně lhostejná není. Musel jsem se hodně držet, abych zaťatou pěstí nebouchl do stolu. Neštvalo mě jenom to, že by mi vadilo, že Zoe chce, vytáčelo mě, že si zase musela zažívat nějaké nesmyslné obtěžovaní. To se jí to snad nikdy nevyhne?

,,Jak dlouho to trvá?" procedil jsem skrz zuby. 

,,Chvilku," špitla. 

,,Co je to chvilka? A pravdu," byl jsem nasraný. Samozřejmě ne na ni, jenže to ona nepochopila. 

,,Měsíc, dva. Něco začalo už když jsem se vrátila po prázdninách, ale to jsem moc neřešila. Marco, já s ním opravdu nic nemám a ani bych mít nemohla. Má rodinu, nikdy bych tohle neudělala, už vůbec ne kvůli práci a... vždyť já s ním ani mít nic nechci, nezlob se na mě, prosím," kroutila hlavou, měla na krajíčku. 

,,Zoe, klid. Vždyť já vím, že ty za to nemůžeš. Nejsem naštvaný na tebe, ale s tím kreténem si to vyřídím sám," opatrně jsem k ní přistoupil a vzal jí kolem ramen. Je fakt, že objímání jsme už zažili mockrát, ale nikdy jsem si nebyl jistý, jestli je jí to příjemné. Vždy to bylo v krizových situacích, slabších chvilkách, nikdy ne jen tak... Dnes se však obejmout nechala, sama se ke mně přitulila, což mě potěšilo. 

,,Nech to být, přejde to," šeptla. 

,,V žádném případě. Jestli tohle důvod, proč chodíš z práce tak skleslá, smutná, unavená, tak je potřeba zakročit," odvětil jsem. Překvapeně se na mě podívala, snad jakoby si myslela, že to na ní nejde vidět. 

,,No nečuč, všiml jsem si," uchechtl jsem se. 

,,Dává mi čím dál víc práce," přiznala. 

,,Tak vidíš, musíme s tím něco udělat, nemůže se po tobě takhle vozit," ušklíbl jsem se. Na to už mi nic neřekla, tudíž jsem se odhodlal a rozhodl se jí představit svůj skvělý nápad. Snad jí taky bude připadat skvělý...

,,Uh, no, já vím, že jsme se o tom ještě nebavili, ale děti budou mít narozeniny, tak mě něco napadlo," pronesl jsem nahlas, odtáhl se od ní a ze šuplíku v obýváku jí přinesl bílou obálku a jeden velmi důležitý časopis. 

,,Co to je?" nechápala. 

,,Rozbal to," usmál jsem se. Opatrně tedy obálku roztrhla a vytáhla onen kus papíru, který má momentálně hodnotu několika desítek tisíc. Jen se do něj začetla, už vyvalila oči. 

,,Myslel jsem, že by to byl fajn dárek pro děti, k narozeninám," pronesl jsem ještě dřív, než se stačila na něco zeptat. 

,,Chceš je vzít k moři?" ptala se překvapeně. 

,,Ne jenom je, tebe taky. Je tam napsané zájezd pro čtyři osoby, ne tři, tady máš katalog hotelu a okolí, můžeš se podívat" uculil jsem se. Šokovaně přejížděla pohledem z papíru na mě. 

,,Huh, co na to říkáš?" nadhodil jsem, protože už byla nějak nezvykle dlouhou dobu potichu. 

,,Je.. je to pěkné Marco, teď se může jít můj dárek zahrabat, ale... ale nevím jestli ti tohle vůbec někdy dokážu zaplatit a... a samozřejmě chci, aby se podívali i do zahraničí, aby měli zážitky, ale nejsem si jistá, jestli je teď zrovna vhodná chvíle, myslím jako po finanční stránce a-" začala blábolit páté přes deváté, no kdybych jí neskočil do řeči, tak asi mluví do teď.