Over Again

XXXIV.

XXXIV.

POHLED MARCA: 

I přesto, jak moc pozdě jsme se Zoe šli spát, jsem byl vzhůru už před půl sedmou a nemohl jsem usnout znova. Pozoroval jsem její klidně spící tělo dobrých třicet minut, ležela schoulená na boku, vlasy měla neuspořádaně rozprostřené přes obličej a tak neskutečně jí to slušelo. Pořád v hlavě slyším její věty ze včerejška, nebyla nadšená, že jdu večer ven, protože si myslela, že se vrátím zlitý pod obraz a ublížím jí. Chápal jsem ji, ale kdyby mi tohle řekla již odpoledne, nešel bych, nebo bych ji dostatečně ujistil, že se nic z jejích představ nestane, stejně tak bych to řekl dětem. Jenom ta představa, že musely usínat s tím, že se v noci možná něco stane, mě vytáčí. Jenže to je pořád nějaké kdyby... Začínám si uvědomovat, že ty důležité věci se mnou sama od sebe probírat nebude. Nemá odvahu za mnou přijít a říct, co ji trápí. Ona bude raději mlčet a trpět. A to je samozřejmě špatně. Jenže mě už nenapadá nic, co bych mohl udělat, aby tenhle její strach zmizel. Ne vždy poznám, že se něco děje.

Opatrně, tak abych ji nevzbudil, jsem se vyhrabal z postele, oblékl se, přešel do koupelny a stejně potichu přešel i přes pokoj dětí. Ocitl jsem se u vchodových dveří a za minutku už se procházel po čerstvém vzduchu na jednom z nejhezčích ostrovů, co jsem kdy viděl. Když jsem začínal přemýšlet, že bych je vzal k moři, Kréta byla jasná volba číslo jedna. Mám odsud tolik úžasných vzpomínek, naši nás sem se ségrou vzali několikrát... Chtěl jsem, aby si to Aimee, Tobi i Zoe pamatovali stejně jako já své dětství a vzpomínali na to s úsměvem. 

Po hodince už jsem se s plnou taškou a kytkou v ruce vracel zpátky. Doufal jsem, že budou ještě spát, chtěl jsem je překvapit. Bohužel. Aimee i Tobi už seděli na jedné posteli, protírali si očka a společně listovali jednou obrázkovou knížkou, co jsme s sebou přivezli. 

,,Dobré ráno," usmál jsem se na ně. 

,,Dobré," zahuhlala Aimee, ale nebylo to ono. Nebyl to její veselý hlásek, kterým by mě zdravila normálně a Tobi raději sklopil pohled. Povzdechl jsem si. Vypadá to, že Zoe mi to malinko přikreslila. Říkala, že měli jen trochu obavy, ale pokud bych to mohl říct, oni na mě byli přímo nasraní. Položil jsem igelitku i kytici a rozešel se za nimi. 

,,Copak? Měli jste strach, že se v noci vrátím a budu zlý?" zeptal jsem se jich narovinu. Klekl jsem si před postel a pokusil se o úsměv. Neodpovídali. 

,,No tak... Vždyť víte, že jsem vám slíbil, že vám ani mamce nic neudělám, hm?" zkusil jsem to jinak. 

,,Nikdy?" pohlédla na mě Aimee a slzičky měla na krajíčku. To už dohánělo k breku i mě. Nikdy jsem moc nebrečel, ale od doby, co jsem je poznal, se ze mě stává docela slaboch. 

,,Nikdy. A neplakej, nebo budu taky," ušklíbl jsem se a pohladil ji po líčku. Pak jsem se otočil na Tobiho. Chtěl jsem, potřeboval jsem, znát i jeho reakci. Ta však nepřicházela. 

,,Ale on se taky vracíval hodně pozdě a maminka pak plakala!" rozkřikl se, což jsem u něj ještě nezažil, vždycky bývat spíše tichý. Vyskočil na nohy a pelášil do koupelny. Rychle jsem střelil pohledem po Aimee, která se na mě dívala snad soucitně? Kde se to v tak malém dítěti bere?

,,Bude v pohodě, vyřeším to," mrkl jsem na ni, nechal ji samotnou a odešel do koupelny. Tobiho jsem našel sedět na vaně, plakal, ale snažil se to utišit. 

,,Nejsem jako on," opřel jsem se o futra. Nebudu mu tady vykládat sladké řečičky, jen ať vidí, jaký doopravdy jsem. Se zarudlým obličejem se na mě podíval. Ruce jsme měl překřížené na prsou a nehodlal se vzdát. 

,,Tobi, nejsem jako on, jsem tvůj táta, tebe, Aimee i mamku mám neskutečně rád a opravdu nemám za potřebí vám ubližovat. Nemusíš mít strach, něco jsem tobě i Aimee slíbil a to také dodržím. Chápu, že jste si zažili nehezké věci, ale taky vím, že to můžu já napravit a můžeme spolu být šťastní, co ty na to?" co nejvíc jemně, aby to jeho mozek pochopil, jsem ze sebe sypal jednu větu za druhou. Posadil jsem se vedle něj, jednu ruku mu přehodil přes ramena přitáhl si ho blíž k sobě. 

,,Chci, abys věděl, že za mnou můžeš kdykoliv přijít a říct mi všechno, co budeš chtít. Když nebudeš chtít mluvit s mamkou, můžeš se mnou, hm?" drcl jsem do něj. Vypadal, že to jakžtakž pochopil. 

,,Tak fajn, přijď pak, uděláme si nějakou snídani, nebo si zajdeme do restaurace?" zazubil jsem se. 

,,Uděláme," odvětil. 

,,Fajn," zněla má odpověď, naposled jsem se na něj koukl a nechal ho, ať si to v hlavě srovná sám.  Ve vedlejším pokoji už jsem našel i Zoe, která kontrolovala vlásky Aimee. 

,,Mám v hlavě broučky," smála se na mě.

,,Já vím, já vím," uchechtl jsem se. 

,,Utíkej jsi za Tobim vyčistit zoubky, hm?" poslal jsem ji pryč. Zoe se na mě nechápavě koukla, avšak v momentě, kdy jsem do ruky popadl onu kytku, ještě k tomu překvapeně vykulila oči. 

,,Pro tebe," usmál jsem se. 

,,Páni... Děkuju," vydechla, ,,Za co?" kroutila hlavou. 

,,Jen tak," pokrčil jsem rameny. 

,,Copak? Nelíbí se ti?" optal jsem se, když už delší dobu jen tak smutně koukala na květy růže. 

,,Nikdy jsem nedostala kytku jen tak. Vždycky jen nějakou od táty, k narozeninám, když jsem byla menší," přiznala s lehce smutným úšklebkem. 

,,Tak si zvykej," líbnul jsem ji na líčko. 

,,Děkuju Marcu, fakt. Je Tobi v pohodě?" přešla na ni starostlivá nálada. 

,,Jop, je. Jen jsme si to spolu vyříkali. Popravdě jsem čekal, že tam za mnou doletíš," dal jsem jí pramínek vlasů za ucho. 

,,Chtěla jsem, ale... Potřebujete si na sebe zvyknout, on si potřebuje zvyknout, nemůžu mu pořád stát za zadkem. Věřím ti, v tomhle jo," odpověděla a já cítil, že upřímně. Chtěl jsem jí odpovědět, ale to už se tu objevily děti. 

,,Tak kdo mi pomůže s tou snídaní?" zahulákal jsem. Ozval se jekot a já byl šťastný. Neskutečně šťastný...

Moc děkuji za hlasy a komentáře u minulého dílu, děláte mi radost! Taky jsme dvacátí v Teen fikci, což je pro mě něco úžasného! Příběh byl před pár dny desátý, ale trochu jsme klesli, hups :DDD Nevadí, věřím, že to tam dotáhnete znova! Jste skvělý a samozřejmě budu ráda, když se stejné ohlasy objeví i u téhle kapitolky!♥

A menší otázka nakonec, kdo si pamatuje, jak se jmenuje Marcova sestra? :DD