Over Again

XXV.

,,To nevím, každopádně to asi zjistíš. Vypadá to, že jde sem," zamumlal...

XXV.

POHLED ZOE:

Přišlo mi, jakoby si ze mě Marco dělal legraci. Nebylo možné, aby se deset minut na to, co mluvíme o mém tátovi, objevil chlápek, který podle jeho slov vypadal stejně jako já. Nevěřila jsem mu, proto jsem ani neměla potřebu se otáčet a onu skutečnost kontrolovat. Raději jsem hlídala děti a Marcovým fórkům se v tichosti culila.

,,Myslím to vážně Zoe, jde sem," zopakoval svou větu. Už už jsem mu chtěla odpovídat, když mi do toho skočil hlas. Měl pravdu...

,,Pardon, já jenom... Můžu se na něco zeptat?" po vyslovení téhle věty jsem zamrzla. Absolutně jsem se zasekla, vyvalila oči. Proč? Protože ten hlas byl sakra až moc podobný tomu, co mě kdysi každý den uspával? Hodila jsem vyděšený, až prosebný pohled na Marca, který celou situaci bedlivě pozoroval. Byl připravený zaskočit, viděla jsem, jak mu v hlavě přebíhají nejrůznější scénáře všeho možného. Zhluboka jsem se nadechla. Poprvé jsem se otočila, vyklonila jsem se tak, abych k dotyčnému nebyla záda, ale zároveň stále zůstávala v očním kontaktu s Marcem. 

,,Uhm, ano?" vyšlo ze mě jakýsi skřek, bylo však jasné, že nebyl potřeba. Celé to byla komedie. Oba jsme věděli, že jsem zase stanuli tváří v tvář. Otec a dcera. 

,,Zoe? Řekni mi, že jsi to ty, prosím," zamumlal. Nezmohla jsem se na slovo, on také vypadal velmi překvapeně. Poznávala jsem ho, i po tolika letech. Byl to stále můj tatínek, kterého jsem nikdy nepřestala milovat. Nejspíš bych takhle zaražená seděla i dál, jenomže jsem ucítila dotek na mé noze. Marco mě kopl. Hodila jsem po něm nechápavý pohled, vzápětí jsem však pochopila, oč mu jde. Byl to znak toho, abych se probrala. Asi bych měla něco říct...

,,Uh, no, ahoj tati?" špitla jsem. Obávala jsem se toho, jak jsem ho oslovila, co kdyby se mu to nelíbilo... Po tolika letech...

,,Bože, já jsem  tak strašně rád, že tě vidím, já-" chtěl pokračovat, ale skočil mu do toho jemňounký hlásek. Kriste pane, vždyť já úplně zapomněla na děti! 

,,Mami? To už je ten západ sluníčka?" tahal mě za ruku Tobi a ukazoval na oblohu. Aimee postávala u Marca, tvářila se stejně nadšeně jako Tobi. Co jsem dále stihla vnímat byl tátův výraz při slově mami...

,,Ne ne broučci, když se budete dívat na nebíčko, tak to určitě za chvilku poznáte, teď ještě ne," ujal se slova Marco, jelikož já toho jaksi nebyla schopná. Zachraňoval mi zadek.Děti odcupitaly zpět na hřiště a táta sám sebe pozval, přisedl si k našemu stolu. 

,,Mami?" pořád si držel velmi překvapený výraz. 

,,Jo, no to... To je Aimee a Tobi, jsi... jsi dědeček," vykoktala jsem ze sebe. Lehce jsem se pousmála, doufala jsem, že by to mohlo přivodit aspoň trochu lepší atmosféru, ale hlavně jsem doufala, že mě neodsoudí jako máma. V duchu jsem si to moc přála, chtěla jsem, aby si mě aspoň vyslechl. Mámě jsem tenkrát byla odhodlaná vyklopit celou pravdu, teď bych to už neudělala. Bylo mým přáním, aby se mě nevzdal jako ona, ale zároveň jsem nechtěla, aby věděl vše. Už tenkrát, když mi Marco předával to číslo na něj, jsem věděla, spíše se smířila, že buď přijme mé poddání příběhu, nebo odejde z mého života nadobro. 

,,Takže ty si... ty si máma! A... a kolik jim vlastně je?" protřel si oči. Vypadal zaskočeně, asi tak, jakoby ho každou chvíli měl dostihnout infarkt...

,,No, pět oběma. Jsou to dvojčata," odvětila jsem. 

,,Dvojčata?! Vůbec tak nevypadají," šokovaně pootevřel ústa. Ale byl na něm znát náznak úsměvu.