Over Again

I.

současnost

Neochotně vypnu budík na svém mobilu a jako každé ráno se protáhnu. Odpočítávám sekundy. Jakmile se za dveřmi ložnice ozve nadšený dětský smích, na tváři se mi vytvaruje blažený výraz. Obě mé děti za mnou skočí do postele a začnou mi vyprávět jejich sny. Nikdy bych ty dva za nic nevyměnila. I když často musím snášet posměšky okolí, oni dva jsou můj svět. Dvacetiletá holka, co vychovává dvě děti je pro mnohé nereálná představa. Lidé umí kolikrát odsoudit člověka i za věci, které se prostě staly. Tihle dva do mého života přišli nechutnou cestou, ale nelituji.

,,Tobias v noci hrozně chrápal," postěžuje si Aimee na svého bratříčka. Tobi se hned na oko urazí a já se musím tomu dětskému světu zasmát. Jsou tak bezstarostní.

,,To není pravda!" ohradil se, přičemž Aimee malinko bouchl přes ruku. A to mu to chtěla samozřejmě hnedka oplatit.

,,E-e-e! Co jsme si říkali?" zakročila jsem. Na oba jsem se přísně podívala a v tu chvíli jim sklaplo.

,,Jsme sourozenci, musíme si pomáhat," špitl Tobi.

,,Přesně tak. A ty jsi kluk, musíš Aimee chránit," doplnila jsem. Když se mi tihle dva narodili, nevěděla jsem vůbec nic. Bylo mi čerstvých šestnáct a nebýt kamarádky mamky, nedovedla bych je ani přebalit. Byla jsem smířená s jedním chlapečkem, jenže když se tam za ním objevila ještě malinkatá holčička, byl to teprve šok. Nejen pro mě, ale i pro lékaře. Nikdo to netušil. Teď oba mají čtyři a já si troufám říct, že jejich výchovu zatím zvládám. Musela jsem hold hodně rychle dospět.

,,Mami, máme hlad," fňukla Aimee.

,,Tak jdeme udělat snídani. Kdo si dá lívance?" zvolala jsem a chtě nechtě se musela vyhrabat z postele. Měli jsme menší domeček na okraji Londýna. Vyhovoval nám, ale časem jsem pro nás tři stejně chtěla pořídit něco blíž centra. Mnohé by to usnadnilo. Bohužel, finanční situace zatím byla mizerná.

Hodila jsem na sebe větší mikinu a dala se do práce. Bylo sedm ráno, na půl devátou musím děti odvést do školky a na devátou se dostavit do své práce.

,,Mami? Jack včera říkal, že dneska si ho bude vyzvedávat tatínek," začal žvatlat Tobi a Aimee se toho samozřejmě ihned ujala také.

,,Jo to vlastně říkal. Proč mi někdy nejedeme taky k tatínkovi? My nemáme tatínka?" vyptávala se. Povzdechla jsem si. Otázka, kterou tady opakujeme téměř každé ráno. Jenom při myšlence na ni mi přeběhne mráz po zádech. Jak mám vysvětlil čtyřletým dětem, že jejich otec je podle všeho kretén a oni dva vznikli vlastně neskutečnou chybou a rozhodně to nebylo z lásky? Bylo mi těžko, už jenom když jsem na tu chvilku v zapadlém baru na špinavých záchodcích pomyslela.

,,Máte tatínka. Všichni ho mají, jenom je to komplikované," špitla jsem. Byla jsem si vědoma toho, že mé odpovědi nerozumí, ale doufala jsem, že jeto zase na nějaký čas uspokojí. Lhát jsem jim nechtěla, spíše jsem si myslela, že až budou v rozumném věku, řeknu jim pravdu. Jenže to teď nebylo.

,,S čím si to dáte?" usmála jsem se.

,,S nutellou!" vykřikl Tobi.

,,Já chci se sirupem," slastně se pousmála Aimee. Nejhorší bylo pozorovat ty rozdíly. Byli to sice dvojčátka, ale všechno po mně rozhodně nezdědili. Aimee byla vzhledově celá já, blondýnka s modrýma očima, ale tvar nosu, pusy a vše okolo po mě rozhodně neměla. Její chování se tomu mému také nepodobalo. Už jenom to, že já lívance se sirupem nesnáším, jsem stresař a neskutečně zapomnětlivá. Aimee je pravý opak. Nebylo těžké si odvodit, že většinu toho zdědila po někom jiném. To se ještě dalo, horší to bylo u Tobiho. Vzhledově se mi nepodobal vůbec. Vlasy černé jako úhel, zelené očka, postavou byl spíše vyšší, než ostatní děti. To napovídalo, že i on si po svém otci neodnesl zrovna málo. A i když mám všechny vzpomínky z té jedné noci v mlze, jsem si jistá, že bych ho poznala. Tobias mi ho neskutečně připomínal, jakoby mu z oka vypadl. Nejhorší na tom všem je, že já neznám ani jméno toho člověka. Byl od nás ze školy, ale jakožto prvačka jsem neměla všechny ještě okoukané. Po té noci jsem ho tam už nevídala. Ne že bych snad chtěla, nebo mu měla potřebu říct, že má děti. To ani náhodou. Bála jsem se ho. Jenom při té představě, že by mi mohl ublížit znovu. Nedej bože ublížit dětem.