Over Again

XXIV.

XXIV. 

POHLED MARCA:

S velkým úsměvem na tváři vyprovázím ke dveřím svého dlouholetého kamaráda, kterého jsem dnes viděl po několika měsících. Nasmáli jsme se a myslím, že kdyby nebylo poledne, trochu by jsme si spolu i popili. Ve chvíli, kdy padly poslední slova na rozloučenou a já otvíral dveře, zjevila se v nich Zoe i s dětmi hned v závěsu. Vypadala trochu zaskočeně, možná zděšeně. V duchu jsem se uchechtl. 

,,Ou, ahoj," zazubil se na ni Lucas, ona jen celá zmatená zakývala hlavou. 

,,Ahoj," špitla směrem ke mně, když se definitivně zabouchly dveře. 

,,Ahoj Marco," ozval se sborově dětský hlásek. Už je to skoro týden, co se dozvěděli, že jsem jejich táta, ale že by nastala nějaká radikální změna, to ne. 

,,Ahojte," zazubil jsem se na všechny. 

,,Co je dnes v plánu?" zavalil jsem je hned další otázkou. Konkrétně teda Zoe. 

,,Uh, asi nic, proč?" naklonila hlavu na stranu. 

,,Ale jen tak. Lucas, ten chlap se kterým ses srazila, mi ukazoval jedno místo. Chtěl bych vás tam vzít. Jako takový... výlet?" usmál jsem se. 

,,Výlet?" zaraženě zopakovala má slova. 

,,No, myslel jsem, že když je dnes hezky... Kolik slunečných dní v Londýně do zimy ještě zažiješ?" culil jsem se. 

,,Jo, to je asi fakt... tak klidně," svěsila nakonec ramena.

,,Doufal jsem, že to řekneš. Už mám nachystané i jídlo. Je odtud nádherný západ slunce a prý hezké dětské hřiště," oznámil jsem jí, načež se ona usmála. 

****

POHLED ZOE:

Marco měl pravdu. Výhled je odtud nádherný. Sedíme kousíček pod nějakým hezkým hradem, je zde stánek s občerstvením a hned vedle nějaká zábava pro děti, tudíž je máme pod dohledem. Když mi to řekl, tak mě překvapil. Stále jsem si nezvykla na to, že s námi, s dětmi, chce trávit tolik času. Je to však velmi příjemné. 

,,Vypadá to, že se to tu za chvíli vylidní," zasmál se. 

,,Jo to jo, lidi neví, co je hezké. Přijde mi, že všichni tady odtud moc pospíchají," přiznala jsem nahlas. 

,,To je fakt, vsadím se, že kdyby chvíli počkali, na ten pohled nezapomenou. Doufám, že se ti to bude líbit," šeptl. Usmála jsem se. Vždycky jsem chtěla rande se západem slunce... Bohužel, tohle není rande...Já ani nevím, jestli bych s Marcem dokázala mít něco víc. Pořád je tu minulost a já nikdy v pořádném vztahu nebyla... 

,,Já myslím, že bude."

,,No a... Volala jsi tomu tátovi?" změnil téma. Přeběhl mi mráz po zádech...

,,Uh, ne. Ještě ne," sklopila jsem hlavu. 

,,Proč ne? Já myslel, že jsi se mu chtěla ozvat?" nezněl naštvaně, z čehož jsem měla obavy. Spíš starostlivě. Byla jsem trochu mimo, myslela jsem, že by mu mohlo vadit, že jsem na to číslo nezavolala, když si dal práci ho sehnat. 

,,Jo to jo, já jenom... mám strach a pořád se přes to nedokážu dostat," lehce jsem pokrčila rameny. 

,,Bojíš se odsouzení, chápu to," přitakal. Rozhodla jsem se rozhovor trochu otevřít, možná by nebylo špatné, dozvědět se o sobě navzájem něco víc. 

,,Taky jsi to tak někdy měl? Bál jsi se odsouzení?" vyhrkla jsem ze sebe opatrně. Zdál se mou otázkou zaskočený, pak na ni ale s klidem odpověděl. 

,,Jo, bál. Když jsem se chystal rodině říct, jakou kravinu jsem udělal," hluboce se mi zadíval do očí. Pochopila jsem to. Zase jsme narazili na ono téma. Uvnitř sebe jsem zaúpěla. Když to vypadá, že se mu prostě vyhýbat nejde. Neměla jsem mu na to co říct, pouze jsem přikývla.

,,Zoe? Můžu mít otázku," zvážněl. Tedy, pokud to ještě šlo.

,,No, asi jo," šeptla jsem, obávajíc se, co to bude. 

,,Proč jsi nikdy nehledala nějakého partnera? Nechtěla jsi pro Tobiho s Aimee tátu? Tátu, který by si je zasloužil?" pohrával si s prsty. Dlouze jsem přemýšlela, jak mu odpovědět. 

,,Chtěla a přemýšlela jsem o tom, ale prostě jsem nemohla. A neříkej, že ty si je nezasloužíš, není to hezké," pokárala jsem ho. Můj hlas byl tichý, ale mluvila jsem pravdu. Já na lži, o důležitých věcech, nikdy moc nebyla. 

,,Jak to? Teda.. jestli chceš odpovídat," zajímal se. 

,,Nevím. Asi už jsem ti říkala, že chci aby Aimee s Tobim vyrůstali v jiném prostředí než já. Já každý den slýchávala hádky, alkohol byl všude kolem a dodnes mám prostě střípky nehezkých věcí, které bych nechtěla zažít a nepřála bych to nikomu. Nechci dopustit, aby si ti dva museli projít něčím takovým. A když bych se s někým stýkala, kde bych měla jistotu, že děti jsou s tím v pohodě? Že je má ten někdo rád? Nikde. Jsou ještě malý, spoustu věcí nechápou. A taky mám strach. Vím, že nedokážu někomu jenom tak začít věřit. Paul byl obrovská chyba, ale tenkrát jsem si říkala, že už je možná načase se posunout dál, zbavit se toho všeho.Nechala jsem se oblbnout. A jak to dopadlo," povzdechla jsem si. 

,,Nejradši bych si jednu vlepil, když vidím, jak jsem tě zničil," smutně, lítostivě kroutil hlavou. 

,,Nezničil. Co se mělo stát, stalo se," odvětila jsem. 

,,Jsi neuvěřitelná... A já? Věříš mi, že mám děti rád?" položil mi další otázku. 

,,Ze začátku jsem nechtěla, abyste se vídali. Kvůli všemu," zapřemýšlela jsem a pokračovala: ,,Ale pak jsem viděla, jak na ně koukáš, jak se k nim chováš. Myslím, že ti na nich záleží, věřím, že je máš rád a tohle všechno okolo není jen nějaká hra," přiznala jsem. 

,,Není to hra. V žádném případně! Mám je rád neskutečně moc!" hájil se hned. Uculila jsem se. Tyhle jeho slova dokazovaly všechno. 

,,Kdybych věděl, že to není nesmysl, řekl bych, že právě teď vidím chlapa, co klidně může být tvůj otec," zasmál se po nějaké chvíli ticha. 

,,Tak to je ale nesmysl," ujistila jsem ho s mírným smíchem. 

,,Ne ale fakt. Vypadáte sakra stejně, navíc se sem neustále dívá. Sedí přímo za námi," pronesl už šeptem. 

,,Trochu velká náhoda na to, že jsme se o něm před chvílí bavili, nemyslíš?" kroutila jsem nad ním hlavou. 

,,To nevím, každopádně to asi zjistíš. Vypadá to, že jde sem," zamumlal...

Tak co, kdo z vás psal přijímačky? Jaké máte pocity? Slyšela jsem, že to byl masakr...

Za hlasy i komentáře budu ráda.♥