Over Again

XXI.

XXI. 

POHLED MARCA:

Sedíme v kuchyni, Zoe vypadá úchvatně, přes hodinu strávila v koupelně a chystala se na ten koncert. Teď už čeká jen na Kriss a vyrazí. 

,,Těšíš se?" pousměji se. 

,,Strašně, ale jsem trochu nervózní," uchechtla se. Chtěl jsem namítnou z čeho a také že já jsem nervózní též. Ještě se tam do ní ten zpěvák zakouká a bud mít po Zoe. Než jsem však stihl vypustit něco z pusy, ozval se zvonek. Zoe nadšeně odpochodovala otevřít a já si raději otevřel další limonádu. Za nedlouho se obě objevily v kuchyni. 

,,Tak vyrážíte?" sjel jsem je pohledem. 

,,Jo. Nebo vlastně ne!" vykřikla Kriss. Nechápavě jsem se na ni podíval, zatímco ona přeskakovala očima ze Zoe na mě. 

,,Mně došlo, že by to pro miminko nemuselo být dobré, ten křik všude, bolí mě nohy, mám je celé oteklé, taky mi začíná být malinko špatně, takže asi nepůjdu," pohladila se po vypouklém bříšku, hupsla na židli a nevinně se culila. Zato Zoe ji vraždila pohledem. 

,,Jsi normální?!" zabručela Zoe. 

,,Jo, proč bych nebyla? Půjdeš s Marcem, já budu hlídat prcky, musím trénovat," pokrčila rameny. Zoe vyvalila oči, já se zakuckal. Oba jsme z toho byli docela mimo. 

,,Ježiš vy se tváříte. Možná byste si měli pohnout, on na vás asi čekat nebude," pokračovala dál Kriss. Nepomohlo ani dalších deset minut brblání. Rezignovaně jsem vstal, šel se oblíknout. Bylo mi jasné, že Zoe z toho není ani krapet nadšená. Co jsem ale mohl dělat? Kriss byla neoblomná, také mi nahrávala do karet. Musím se snažit, aby si to Zoe se mnou užila. 

,,Tak můžeme?" zeptal jsem se opatrně. Odpovědí mi bylo jen přikývnutí. Rozloučili jsme se s Aimee i Tobim, kteří už byli o celé výměně informování a mohli jsme vyrazit. Až teď jsem si uvědomil, že to bude extrémně trapné. Kdyby ten zpěvák neměl na lístcích jméno, ani bych netušil, jak se mu říká. Neznám od něj jedinou písničku, nic. 

,,Budu se držet stranou, nebudu ti to kazit," lehce jsem se uchechtl, když jsme nastupovali do mého auta. Jop, překecal jsem ji. Chtěla totiž řídit. 

,,Cože?" zmateně se po mně koukla. To bylo snad poprvé, co od příchodu Kriss promluvila na mou osobu. 

,,Zoe, je na tobě vidět, že mě tam nechceš, nebudu ti to kazit. Ani o mně nebudeš vědět, slibuji," zasmál jsem se. Smál jsem se, ale vevnitř mě to sžíralo. Už když jsem jí ty lístky dával, jsem doufal, že já bud ten jeden šťastný, že s ní budu moct strávit celý večer... Sám...

,,Ne.. tak to není, já jen... mám dneska trochu blbý den," pronesla s pomlkami. Je pravda, že už je od rána divnější než obvykle, ale až do teď jsem tomu nevěnoval pozornost. 

,,Co znamená divnější den?" pousmál jsem se. Nevypadala zrovna dvakrát nadšeně, když jsem jí otázku položil, z toho důvodu už jsem měl na jazýčku omluvu, že mi to samozřejmě říkat nemusí. Jenže ona se rozpovídala. 

,,Táta má dneska narozeniny," zamumlala. Tak odtud vítr vane...

,,Máš ho hodně ráda, co?" nadhodil jsem jen tak do vzduchu. Nemluvila mnoho, ale o něm nikdy neřekla špatné slovo. 

,,Hm, i přesto že odešel, nikdy jsem ho nepřestala mít ráda," letmo se usmála. 

,,Proč mu nezavoláš, nenapíšeš zprávu?" zajímal jsem se. Zastavil jsem na červené, tudíž jsem Zoe mohl věnovat celou mou pozornost. Aspoň na chvíli. 

,,Možná tě to překvapí, ale když odešel, byla jsem malá a neměla jsem páru o tom, co je sakra mobil," zakabonila se, ale i tak jí to slušelo. 

,,To je fakt, já měl svůj první mobil až okolo třinácti," zasmál jsem se. Pak jsem se zamyslel. A věřte tomu nebo ne, něco mě napadlo. 

,,Ty Zoe?" broukla mi na odpověď. 

,,Mám kamaráda, co se pohybuje v takovýhle věcech, mohl by ti něco zjistit. Kde tvůj táta žije, kontakt na něj, nějaké další informace," nabídl jsem jí. Očka se jí rozzářily, vzápětí však zase pohasla. 

,,Copak?" ustaraně jsem si ji prohlížej. 

,,Ne nic... přišlo mi to jako dobrý nápad, ale..." odmlčela se. 

,,Ale?"

,,Mám strach, co by na mě teď řekl. Na to jaký mám život, na to všechno co se stalo, na děti... asi jsem na tyto věci moc velký srab," povzdechla si, přičemž si opřela hlavu o okýnko. 

,,Nejsi srab, je to přirozený. Ale nemyslím si, že by tě nějak soudil," odvětil jsem. 

,,Co když mě bude mít za děvku? Jako máma?" vylétlo z ní. Zhluboka jsem se nadechl. Proč kruci vždy narazíme na tohle téma?!

,,Nebude. Řekneš mu pravdu," odpověděl jsem. 

,,Pravdu?" pozvedla obočí. 

,,Jistěže, nemůžeš pořád lhát a já se k tomu musím postavit čelem. Většina tvých blízkých mě bude nesnášet, ale můžu si za to sám. Prostě řekneš, jak to všechno bylo a je to," pokrčil jsem rameny. Popravdě? Snažil jsem se s tím smířit. Udělal jsem to, byla to nehorázná blbost, ale žít s tím, že vám to pořád dokola někdo připomíná, je děs. Peklo.

,,Já nevím... Tohle je jedna věc, ale na druhou stranu, odešel... Co když o mě ani nemá zájem?" viděl jsem jí na očích, jak moc se tím trápí. 

,,Nesmyl Zoe, kdo by tě neměl rád?" zaculil jsem se. Jemně jsem ji pohladil po ruce, hned jsem se zase stáhl, ale nevěřil jsem očím, když se pousmála. 

,,Tak jestli můžeš, zkus ho poprosit. Když tak se aspoň smířím s tím, že z rodiny už nemám nikoho," brblala. 

,,Líbí se mi tvůj styl přemýšlení, ale tohle neříkej. Máš děti, Kriss, mě, i když si to nemyslíš, a moje rodina tě má ráda taky a to tě ještě neviděli," usmíval jsem se. 

,,Tvoje rodina?" zakuckala se na vlastní slině. 

,,Jo. Tebe i děti. Už jsem ti říkal, že ví o všem. Chtějí poznat tebe i vnoučata a ségra se těší, že bude teta. Říkám jim, že je ještě na nějaké seznamování čas, že vůbec nevím, jestli budeš chtít. Promiň, nechtěl jsem to na tebe tak vybalit, ujel mi jazyk," uvědomil jsem si. 

,,Fuha.. To.. To mě překvapilo, ale taky si myslím, že je ještě čas. Ale jsou to i tvoje děti, nebudu jim bránit stýkat se se tvými blízkými. Aspoň by mohli mít nějakou jinou rodinu než mě," pokývala hlavou. 

,,To víš že jo. Tak jdeme, než nám ten tvůj zpěvák začne zpívat," křenil jsem se. 

Koncert byl... No... Pro mě to bylo slabé kafe, mám rád jiný styl hudby, ale sledovat Zoe, jak je šťastná, jak poskakuje do rytmu hudby, to všechno vynahradilo. Byla ve svém živlu, jedním slovem dokonalá. 

Poslední písnička byla pomalejší, smutnější. Poprvé za celou dobu se na mě otočila. Její úsměv zářil široko daleko. Neudržel jsem se, automaticky jsme jí přehodil ruku kolem ramen, přitáhl jsem si ji blíž a začal se s námi kolébat ze strany na stranu. O to skvělejší pocit byl, že se neodtáhla...

Zase pozdě, pardon, ale tentokrát mám omluvu! Měla jsem notebook v servise, heh. :D