Over Again

X.

X.

POHLED ZOE:

Ráno se probudím jinde, než jsem usnula, což mě docela rozhodí. Jsem zmatená a když vedle sebe spatřím spícího Marca, jsem ještě zmatenější. Hodiny ukazují něco před osmou ranní, což pro mě znamená budíček. Děti mají sice teď prázdniny, ale já mám práci z domu, tak musím začít. Váhavým krokem dojdu do koupelny, kde jsou od včera stále ještě tepláky, co mi Marco půjčil. Obléknu si je, triko si nechám a zjišťuji velký problém. Já nemám žádné svoje věci. Jakože vůbec žádné. Vše zůstalo u Paula a i když vím, že si tam pro to budu muset zajít, nemám odvahu. Bojím se, že bych se odtamtud už nemusela vrátit. Rychle vyběhnu z ložnice, což zavětří Winston a tiše mě následuje. Nejspíš vyslyšel mou prosbu a nezačal projevovat žádné zvuky. Díky bohu. Skočím se kouknout za dětmi a s radostí zjišťuji, že už jsou vzhůru. 

,,Dobré ráno, miláčci," usměju se a oběma jim věnuji pusu. Dočkám se od nich též odpovědi a nezapomenou přidat ani prosbu o snídani. Mám strach, jak bude Marco reagovat, když si tady něco vezmu. Paul vždy mizel brzy ráno, tudíž jsem přes den měla čas vše uklidit a dokoupit, ale teď? Bude Marcovi vadit, když uvařím? 

,,Uděláš nám palačinky?" oblízne si rty Tobi.

,,Zase? Vždyť jste je měli předevčírem," uchechtnu se. 

,,Když ony jsou hrozně dobrý," přitaká mu Aimee. Tak jo. Risk je zisk, ne? Budu dělat snídani...

,,Tak jo, sednout," ukážu jim na barové stoličky, které jsou kolem kuchyňského ostrůvku, a s radostí je sleduji, jak se na ně snaží vyškrábat. Marco tady má ingredience téměř na všechno, takže problém není. 

Po celou dobu, co jsem kuchtila, děti nezavřely pusu a já se tak moc nasmála. Takovou uvolněnou atmosféru jsme nezažili už hodně dlouho. Tyhle společné rána pro nás bývaly klasikou, jenže pak se to díky mé blbosti pokazilo. 

,,Co budeme dneska dělat?" vyzvídal s úsměvem Tobi. Měla jsem na jazyku odpověď, když v tom nám do rozhovoru skočila Aimee. 

,,Dobré ráno, strejdo," zazpívala. Zvedla jsem hlavu od pánvičky a setkala jsem se s jeho pohledem. Prohlížel si mě, nemohla jsem si pomoct, ale připadala jsem si tak hloupě. Husa, co se neumí bránit, momentálně nemá vůbec nic, v jeho oblečení. 

,,Dobré prcci," oplatil pozdrav, na mě se pousmál. 

,,Dáš si palačinky? Mamka dělá mega dobré," švitořila dál Aimee. Ta holka má fakt prořízlou pusu. 

,,Rád. Jestli můžu?" koukl směrem ke mně. Tak ještě aby ne, je to tvoje kuchyň, tvoje jídlo... Bez odpovědi jsem jsem sledovala, jak si sedá na židli vedle dětí a následně jsem přede všechny postavila první várku. 

,,S čím si to dáte?" optala jsem se Aimee i Tobiho, i když odpověď mi už byla předem známá. Pořád to jí stejně. 

,,Jahodová marmeláda," vykřikli téměř jednohlasně. Marco se usmál. Jak to tak vidím, našla jsem další věc, kterou moje děti zdědily po něm. 

,,A ty strejdo?" obrátila se na něj Aimee.

,,Taky s marmeládou," přitakal. 

,,Bylo to výborné," zašeptal mi do ucha Tobi a vlepil mi pusu na tvář. Následovala ho i Aimee. Marcův pohled, kterým nás propaloval, se nedal přehlédnout. Děti jako na povel odběhly pryč a já tu s ním zůstala sama. 

,,Můžeme si promluvit?" začal. Přikývla jsem. 

,,Musím jít teď do práce, ale okolo druhé budu doma. Mohli bychom pak vyřešit pokojíčky dětí?" prohrábl si rukou vlasy. Zarazila jsem se. 

,,Eh, no já.. já, myslela jsem si, že bych nám začala hledat nějaké bydlení, abych, eh, to no-" plácala jsem páté přes deváté, snažila se naznačit, že tady nebudeme zůstávat a šíleně se bála, že se mu tahle odpověď nebude líbit. 

,,Zoe, stačí. Já bych... Já bych chtěl, abyste tady zůstali. Nechci tě do ničeho tlačit, ale moc bych si to přál. Nebo jestli chceš, klidně si něco hledej, ale nemusíš na to spěchat, už za tak krátkou dobu se mi zalíbilo mít děti pod jednou střechou. Konečně je tu živo. A jestli se bojíš mě, tak ti slibuji, že ti nic neudělám, nesáhnu na tebe. Přísahám," přerušil mě. Ani na okamžik neuhnul pohledem, říkal mi to přímo do očí. Nevěděla jsem, co mu na to odpovědět. 

,,Počkej s tím aspoň do odpoledne, prosím. Pokusím se přijít co nejdříve a můžeme si promluvit, dobře? Jenom prosím vydrž," sklopil pohled. Letmo jsem přikývla, zamumlala něco ve znamení souhlasu. Jemu se okamžitě rty stočily do úsměvu, jakoby už předtím předem čekal, že souhlasit nebudu. 

,,Děkuju. A nechoď za tím kreténem sama prosím, můžeme tam zajít spolu večer, hm? Předpokládám, že chceš svoje věci," vypadlo z něj. Překvapeně jsem zamrkala. Vůbec jsem od něj nevěřila v takovou ochotu. Byla jsem za to ráda, ale obávám se, že ta návštěva neproběhne úplně tak hladce.

,,Už budu muset, nevadí, když ti tady nechám Winstna? Když tak mu tam prosím jenom přidej jen granule a vodu," prosebně se pousmál. Opět jsem souhlasila jen kývnutím hlavy. 

,,Fajn, chovejte se tu jako doma, klidně si vezmi i nějaké další oblečení, jestli chceš," pokrčil rameny. 

,,Ne, to je v pořádku děkuju, jenom... Mohla... Mohla bych si bych si půjčit notebook? Potřebovala bych pracovat a ten svůj mám-"

,,Je v nočním stolku u postele. Můžeš si vzít cokoliv, ty i děti. A nemusíš se bát zeptat, neublížím ti. Znovu už ne," skočil mi do řeči. Je pravda, že tu otázku jsem pronesla sotva slyšitelně, klepajícím se hlasem. Měla jsem strach z jeho reakce. Kdybych si chtěla půjčit něco, co bylo Paula, nedopadlo by to dobře. Mám v sobě vžité všemožné scénáře. Marco okolo deváté odešel. Děti se samy zabavily s Winstnem, takže o klid bylo také postaráno. Já poslala sms Kriss, která hodinu na to už zvonila u dveří. 

Povídaly jsme si, já u toho pracovala, pak jsme spolu vařily oběd a já se na chvíli vrátila do svých bezstarostných patnácti, kdy jsme takhle blbly u ní doma každý den. Krátce po obědě práskly hlavní dveře, což mě vrátilo zase do reality. I Kriss zbystřila. Lekla jsem se, netušila jsem, jestli mu bude vadit, že je u něj doma Kriss. Paulovi by to vadilo. Proto jsem raději ani nedutala a s klepajícíma se rukama jsem čekala, až se zjeví v kuchyni...

Pokračování příště! Děkuji za krásné ohlasy!♥