Over Again

XXXII.

XXXII.

POHLED ZOE:

Co nejvíce potichu pochoduju po našem hotelovém pokoji. Děti ještě stále spí jako zabité a Marco, tak to těžko říct. Naposledy jsem ho viděla před hodinou, když jsem vstávala. Nyní už mám umyté vlasy a konečně se po celém včerejšku cítím svěží. Cesta letadlem a následně ještě do hotelu, vybalování, usměrňování dětí a pak procházka na pláž, kde jsme opravdu zůstali déle něž bylo plánováno. Hodinkový výlet se protáhl a ačkoliv to bylo fajn, jednou si vyrazit, hodit starosti za hlavu, nevím, zda bych to udělala znovu. Po celou dobu mě svíral nepříjemný pocit, že by se tady mohl něco stát a my bychom byli pryč. Zkrátka, včerejšek byl náročný, ale rozhodně stál za to. 

Stisknu kliku u dveří, mým plánem je najít nějaké oblečení a zmizet zpět do koupelny. K mému překvapení už je ale Marco vzhůru. Ruku má složenou pod hlavou a věnuje mi celou jeho pozornost. Jen se pousměji a odcupitám ke skříni, kde bych chtěla najít proužkový overal. To se mi ale nedaří, k mému štěstí mi ještě vypadne pár triček ven. 

,,Co tam strašíš, prosím tě?" zachechtá se Marco z postele. Nijak to nekomentuji, pouze zakroutím hlavou a pokračuji v hledání. Chtě nechtě, už od samotného rána nemůžu dostat z hlavy ten jeden jediný polibek. Připadám si jako omámená. I přesto, že jsem se po Paulovi zapřísáhla, že žádnému chlapovi už nedovolím, aby mě zničil, včera jsem podlehla. Jenže když každý den sleduji, jak se Marco chová, jak se na děti usmívá, vymýšlí s nimi nejrůznější blbosti a mně samotné dodává pocit bezpečí, zbytečně na mě nesahá, dává mi prostor, jde to jen ztěžka...

,,Zoe? Posloucháš mě?" rychle se otočím a zrak mi padne na Marca, který už je natočený bokem ke mně a na tváři mu panuje nejistý úsměv. 

,,Co? Jo. Jo, poslouchám," zamumlám. 

,,Fakt? Nezdá se mi," přimhouří oči. 

,,Fakt tě poslouchám neboj," kývu hlavou. 

,,Tak pojď," zašklebí se. 

,,Kam?" nahodím velmi nechápavý výraz. 

,,Takže neposloucháš," paže mu spadnou do peřin. 

,,Ne no," špitnu a nahodím nevinný úsměv.

,,Ptal jsem se, jestli se někam chystáš?" zopakuje mi. 

,,Ne, měla bych?" 

,,No když tě tak pozoruju," ušklíbne se. 

,,Nikam nejdu," ujasním to. 

,,Tak pojď ještě na chvíli za mnou," zaskučí a poklepe na místo vedle něj. 

,,Za tebou?" vykulím oči. Opravdu inteligentní otázka, Zoe.

,,Ne, za tím mimozemšťanem vedle, Zoe. Opravdu je ti dobře?" s úšklebkem povytáhne obočí. 

,,Jo," odseknu. 

,,Tak jdeš?" optá se už po třetí. 

,,Eh no, já mám mokré vlasy," plácnu a rukou poukážu na můj ručník na hlavě. Marco spráskne ruce nad hlavou a podívá se na mě stylem "jako vážně?". Poškrábu se na ruce a raději, abych se vyhnula očnímu kontaktu, se začnu rozhlížet všude okolo. 

,,Zoe, co se zase děje? Já myslel, že už jsme jakžtakž v pohodě," posmutní a posadí se na posteli. Svěsím ramena. Sama si uvědomím, že se zase chovám jak blb. Naprostý blb. 

,,Jo jsme, promiň, jsem od rána nějaká rozhozená," zabrblám. 

,,No to jsem si všiml. Co se ti honí v hlavě?" pousměje se, přičemž natáhne mým směrem ruku. Rozhoupu své zdřevěnělé nohy a vlezu do postele za ním. Ani se nenadechnu a on už si mě přitáhne k sobě. 

,,Chci se tulit, je to ok?" šeptne mi do ucha. Z jeho blízkosti mi přeběhne mráz po zádech.

,,Hm," brouknu a dál se snažím zpracovat fakt, že je mi neskutečně blízko a jeho ruce se mě teď dotýkají téměř všude. Má je obmotané kolem mého břicha a každou sekundu mám pocit, jakoby si mě přitáhl ještě blíž. 

,,Tak se uvolni a kdyby cokoliv, řekni. Dobře?" přikývnu. 

Ležíme vedle sebe, nic neříkáme, jen si hrajeme s našimi propletenými prsty. Zvykla jsem si, uklidnila se a začala si to vlastně i užívat. Když jsem viděla, že nemá zájem o nic víc, nevyžaduje třeba polibky, propadla jsem do toho. Bylo hezké užívat si jen tak ležet vedle člověka, na kterém vám asi záleží. 

,,Hele co jsem našla," promluvila jsem a natáhla se pro mobil. Najela jsem si na určitý odkaz a podala to Marcovi. 

,,Měla bys zájem?" usmál se. 

,,Myslím, že jo. Byla by tam podobná náplň práce jako jsem měla, není to daleko a plat je taky slušný," vysvětlila jsem svůj názor. 

,,Takže na vysokou nechceš?" zajímal se. 

,,Popravdě nevím. Stejně bych ale nastupovala až v září a tady je zkušební doba tří měsíců. Což je fajn, protože na prázdniny budu muset být s dětmi doma, tak bych měla ještě čas na rozmyšlenou," pronesla jsem. 

,,To je fakt, moc ti to přeju, hlavně aby tě to bavilo a byla jsi spokojená," pohladil mě po rameni. V této chvíli jsem se cítila naprosto báječně. Jakoby mi nic nechybělo. Připadalo mi, že i toho dokonalého partnera mám. 

,,Pustíš mě už? Chtěla bych se jít připravit na snídani," zamumlala jsem. Očekávala jsem, že udělá, oč jsem žádala, zatímco on udělal pravý opak. Jeho stisk náhle ještě zesílil. 

,,Tím připravit, myslíš napatlat na sebe ty uměliny?" pronesl skrz zaťaté zuby. Mlčela jsem, neměla jsem mu na to co říct...

,,Víš, že ti to bez nich sluší úplně stejně že jo? Tak proč to děláš?" pokračoval. 

,,Nevím, líbí se mi to," pípla jsem. 

,,A nemyslím si, že toho používám nějak hodně," dodala jsem odvážnějším hlasem. 

,,Nechtěl jsem, aby tě to urazilo. Jsi nádherná, ale mrzí mě, že tě takhle přirozeně vídám jenom ráno a večer. Třeba tenhle ten pupínek se mi náramně líbí," cvrnkl mě do nosu a zasmál se. Ať už jsem na něj před chvílí byla nazlobená, nebo ne, tímhle si to zachránil. Zabručela jsem a stulila se k němu. Čert vem malování se, když můžu být tady...

Z ničeho nic se rozrazili dveře a v nich se objevila rozespalá Aimee s Tobim v závěsu. Zasekli se v půlce kroku a koukali na nás. Chtěla jsem se od Marca odtáhnout, ale jeho ruka mě stále držela. Hodila jsem po něm jeden zmatený výraz, který on mi opětoval naprosto klidným úsměvem. Děti ještě chvíli postávali, až se nakonec rozběhli a skočili za námi. 

,,Vy se máte rádi!" vykřikla Aimee a culila se od ucha k uchu. 

,,Jaks na to přišla?" se smíchem nad ní kroutil hlavou Marco. 

,,Paní učitelka ve školce říkala, že když se mají dva lidi rádi, tak se třeba mazlí," pokrčila ramínky. 

,,Máš rád maminku, tati?" vložil se do toho i Tobi. Nenápadně jsem vykulila oči a čekala, co přijde za odpověď. Možná jsem očekávala nějakou ledabylou, ale když ke mě naklonil hlavu a řekl ty slova nahlas, znamenalo to pro mě moc..

 ,,Mám. A moc," usmíval se. 

Moc moc děkuji za hlasy a komentáře u minulého dílu. Nestíhám odpovídat, mám hodně školy, ale všechny jsem je četla a jsem neskutečně ráda, že vás příběh takhle zaujal. Samozřejmě budu ráda, když takovou aktivitu ukážete i u této části! ♥♥♥