Over Again

VII.

VII. 

POHLED MARCA:

Parkuji před vysokým panelovým domem a psychicky se připravuji na následující hodiny. Ačkoliv už to není první návštěva, kdy budu s dětmi sám, stále jsem nervózní. Úplně poprvé jsem je bral do zoo, ale to už je více jak měsíc zpět. Začalo léto. Mé nejoblíbenější období v roce. 

U vchodových dveří jsem stiskl tlačítko se jménem chlápka, který se mi hnusil, jen co jsem na něj pomyslel. V mysli jsem na něj několikrát zanadával a vyčkával odezvu. Nechápal jsem, jak si Zoe mohla začít zrovna s ním. Jistě, věděl jsem, že mně by dala nějakou šanci jen sotva, pokazil jsem si to sám. Ani po tolika měsících se mě nedokázala přestat bát. A děti mi stále neřeknou jinak, než křestním jménem nebo strejdo. Jak moc bych si přál slyšet slovo tati z úst těch nejdokonalejších stvoření na světě. Moc. 

Netrvalo to dlouho a ozval se veselý hlásek Aimee. Otvírala mi dveře a zvala mě dál. Ta holka je totální blázen. Mám pocit, že je 24/7 na kávě. Zato chování Tobiho se nehnulo ani o píď. Mluví se mnou jen v nejnutnějších případech a nebudu lhát, mrzí mě to. 

Klepal jsem na jedny ze dveří v dlouhé chodbě. Otevřela ona. I když bylo nesnesitelné horko, nikdy se neoblékla jinak, než do dlouhých kalhot a mikiny. Rozpuštěné blonďaté vlasy jí splývaly na zádech a pohled měla stočený k zemi. Jako vždy, vše při starém. Nestál jsem jí ani za pozdrav, ani za pohled. Hned na to se jí za zády vynořila Aimee s baťůžkem v ruce. Vrhla se mi kolem krku, což mě samozřejmě potěšilo. Dřepl jsem si k ní. Byl jsem si vědom pohledu, kterým mě Zoe skenuje, ale i tak jsem ji objal nazpátek. Tobi se doloudal chvíli po ní, u něj jsem se však tak vřelého přivítání nedočkal. Ten spíš objal Zoe a zašeptal jí několik slov na rozloučenou. Kluk jeden, vůbec mi to nedělá jednoduché. Tu podobu jsem ale nezapřel. Byl to fešák po mně.

,,Tak co půjdeme? Napadla mě zoo, už jsme tam dlouho nebyli. Otevřeli letní stánek, jsou tam dokonce i poníci, můžete se projet," navrhl jsem jim s úsměvem. 

,,Hele! Máme nový baťůžek! S Tobim společný," zazubila se na svého bráchu, ignorujíc mou předchozí otázku. 

,,Ukaž? No pěkný," zasmál jsem se. V tomhle jsem byl naprosto děsný. Nedokázal jsem s dětmi sdílet tu jejich radost. Ale zlepšoval jsem se! Minule jsem na tom byl sto krát hůř. 

,,Jo, ale strejdovi Paulovi se nelíbí. Když jsem mu včera ukázala, tak byl naštvaný a poslal nás spát," sklopila očka. Zoe ztuhla. 

,,Aimee, o tomhle jsem už mluvili. Strejda byl unavený z práce, proto se tak zachoval, ano?" vložila se do toho poprvé za celou dobu Zoe. Popravdě? Nepoznával jsem ji. Když jsem ji viděl poprvé, nebo vůbec, když naše schůzky byly ještě čerstvé, byla jiná. Bála se, to ano, ale nebyla až takhle plachá. Sem tam si prosadila svůj názor, teď mi raději všechno odkýve. Ztrácí jiskru, její hlas je slabý, sotva zvedne pohled od svých nohou. 

,,Jsem si jistý, že se mu líbí, neboj. Tak půjdeme?" podpořil jsem Zoe. Moc jsem si přál, aby mi věnovala aspoň nějaký malý úsměv, ale nedočkal jsem se. Bojoval jsem s touhou, zeptat se jí, jestli nechce jít s námi. I když mi odpověď byla jasná. Odmítla by. Aimee si okamžitě vyžádala moji ruku. S úsměvem jsem ji teda za ni chytil a doufal, že i Tobi něco naznačí. Také nic, jen srovnal krok s tím mým. Oba dva houkli na rozloučenou na Zoe a já jí věnoval poslední pohled. Konečně jsem si ji mohl více prohlédnout. Oči měla opuchlé, vůbec se nezdála v pohodě. Jakmile však zpozorovala, že se na ni dívám, zalezla do bytu. A nejspíš si myslela, že je nenápadná, ale já si ji všiml i z parkoviště. Stála v okně a koukala, jak děti pásám do autosedaček. 

****

,,Tak co šmudlové, kam dál?" zasmál jsem se, když se po návštěvě lanového centra oba svalili na lavičku. Možná mi Zoe poděkuje, že jsem je trochu unavil. 

,,Dala bych si zmrzlinu. Můžeme prosím?" přimhouřila očka Aimee. Tobi zůstal jako obvykle potichu. Kdyby tu nebyla jeho ségra, sám by si neřekl vůbec o nic, nejspíš by mě ignoroval. Musel jsem se pousmát nad Zoeinou výchovou. Děti byly naučeny za každým slovem říct prosím. To se jen tak nevidí. 

,,Copak? Neměla včera svoji obvyklou dávku?" utahoval jsem si z ní. Bylo mi známo, že každý den spořádá nekonečnou kopu té sladké pochutiny. 

,,Ne. Maminka s náma nemohla jít do parku, protože jí bylo špatně a strejda Paul mi to večer zakázal," pokrčila rameny. Normálně bych se nad tím nepozastavoval, třeba kdyby jí to zakázala Zoe, ale když jde zrovna o něj...

,,Proč prosím tě? Copak strejda Paul nemá rád zmrzlinu?" nakrčil jsem obočí. 

,,To nevím, on si s námi moc nepovídá. I na maminku je hnusný," ušklíbla se. 

,,I na vás je hnusný?" koukl jsem i na Tobiho se záminkou, že by mi snad mohl odpovědět. Opět nic, jen tam zaraženě seděl. A tentokrát se do mluvení nehrnula ani Aimee.

,,Ne, jenom někdy hodně křičí. Ale maminka je vždycky hodně smutná," nevěřil jsem, že Tobi nakonec opravdu promluvil. Něco se mi nepozdávalo. Přísahal bych, že se mu v očích leskly slzy. 

,,Maminka byla smutná, protože spadla zase ze schodů," odsekla mu na to Aimee. Tak tohle vypadalo, že zažiji jejich první hádku. 

,,To není pravda! Vždycky večer strašně moc pláče, je smutná pořád," naštvaně udeřil pěstičky do lavičky Tobi. Doslova jsem čuměl s otevřenou pusou. Aimee se už nadechovala, že mu na to opět něco řekne, já je však zastavil. 

,,Zase spadla ze schodů?" zopakoval jsem nevěřícně. 

,,Hm, vždycky má strašně moc bebí. Asi jí to bolí, proto je smutná," zamrkala Aimee. 

,,Kvůli tomu by nebyla smutná!" naštval se Tobi. Slzičky už mu z očí vytékaly naplno. Byl jsem docela v šoku. Bylo mi jasné, že jsou to děti a pravdivost jejich tvrzení nemusí být sto procentní, ale přece by si tohle nevymyslely. Něco se dělo...

,,Pojď sem," opatrně jsem Tobiho objal. Ze začátku se mu to moc nelíbilo, ale velmi rychle pochopil, že to nemyslím nijak špatně a nakonec už mi odevzdaně vzlykal do ramene. Přidala se k nám i Aimee a já zase pocítil ten smutek, že je nikdy nebudu mít pod jednou střechou a nikdy s nimi nebudu moct trávit celé dny od rána až do večera. Dnešní den začal až moc pěkně, však končil katastrofou. Dumal jsem nad tím vším tak moc, až to bylo nezdravé. Nemohl jsem si pomoct, ale neustále jsem docházel jen k jednomu závěru, který jsem si ale nechtěl připustit. Když jsem se Zoe zeptal, zda je všechno v pořádku, odpovědi se vycukala a až se ozval hluboký mužský hlas z útrob bytu, vyděšeně, s tichým promiň, mi zavřela před nosem. 

Ačkoliv jsem byl zmatený a plný nových dojmů, usínal jsem s mobilem v ruce a prohlížel si první společnou fotografii s dětmi u výběhu žiraf. Nezapomněl jsem ji ani poslat rodičům, kteří mi zase sdělili, že se na děti moc těší. Jenže to nebude tak rychle a už vůbec to nebude jednoduché...

Snad to není zmatené a orientujete se... Za zpětnou vazbu budu ráda. Na otázky odpovídám v komentářích!!♥ Další kapitolou nám všechno začíná!! Těšte se!♥