Over Again

XII.

XII.

POHLED MARCA:

Tak, jak vedle mě včera usnula, jsem ji už ráno nenašel. Byla fuč. V koupelně měla úhledně složenou jednu jedinou taštičku se všemi věcmi a to bylo celé. Z kuchyně se ozýval tlumený dětský smích, což mi automaticky vykouzlilo úsměv na tváři. Oblékl jsem se a vydal se za nimi. Děti seděly na barových stoličkách a Zoe zase kralovala u sporáku s pánvičkou v ruce. Tentokrát na ní však bylo něco jinak. V obličeji byla bledá a vůbec nevypadala zdravě. 

,,Dobré ráno," broukl jsem. Aimee mi pozdrav oplatila s úsměvem, Tobi něco zamumlal a Zoe se překvapeně otočila. Nejspíš nečekala, že vstanu tak brzy. 

,,Dobré," zamumlala, raději se dál věnovala své práci. 

,,Máme chleba ve vajíčku, chceš?" natahovala ke mně ruku Aims. Zasmál jsem se a kousl si z její porce. Pohladil jsem ji ve vláscích a na Tobiho mrkl. Připadal jsem si, jako bychom opravdu byli rodina. Už jen chybělo políbit Zoe, jako mou ženu, a bylo by to vše. Jenže to asi nebude tak jednoduché. 

,,Uhm, no.. já jsem na nic lepšího nenašla věci, ale jestli to nechceš, tak-"

,,Jsem zvyklý snídat banán, co myslíš? Jo a musím zajet nakoupit, tihle dva jsou docela žrouti," uchechtl jsem se, na což se jako na povel Aims i Tobi rozřehtali. Doufal jsem, že by to mohlo pobavit i Zoe, ale ta evidentně na vtípky neměla náladu. Vypadala, že sebou každou chvilku sekne. 

,,Děkuju," pousměju se na ní, když mi podá talíř. 

,,Jsi v pohodě?" následuje otázka. Letmo se na mě podívá. 

,,Jo," špitne. 

,,Maminka říkala, že ji bolí hlava a břicho," pošeptala mi Aimee. Chápavě jsem přikývl a dál sledoval Zoe. Pak jsem si dal dvě a dvě dohromady. Vstal jsem od jídla, přešel za ní a sebral jí pánvičku z ruky. Nechápavě a vystrašeně najednou se na mě podívala. 

,,Zoe, jdi si lehnout," vysvětlil jsem své počínání. 

,,Je mi fajn," oponovala. V životě jsem neviděl tvrdohlavějšího člověka. 

,,Jo jasně, jdi si prosím tě lehnout, odpočiň si, já mám dneska volno, zvládneme to tady, že jo?" koukl jsem po dětech. Oba souhlasili, ale Zoe to evidentně nepřesvědčilo. 

,,Zoe jdi, nebo tě do té postele odnesu sám," uchechtl jsem se. Povzdechla si, ale tahle výhružka jí asi stačila. Sklopila hlavu, dětem dala pusu a bez dalších námitek odešla. Asi jí opravdu nebylo dobře. 

,,A co my? Nepůjdeme se kouknout po tom dárku?" Hbité přikyvování mi asi jako odpověď mělo stačit...

****

Co nejvíce potichu jsem otevřel dveře do ložnice. Nechtěl jsem, aby si mě všimla, jakmile jsem na ni však pohlédl, všechny obavy zmizely. Spala, tulila se k polštáři, v peřině byla zakutaná skoro i s hlavou. Ležela uprostřed, ne jako předešlé večery, kdy se sotva pohnula z kraje. Vypadala tak šťastně. Do skříně jsem schoval ten mistrovský kousek, co se mi dnes ve městě podařil sehnat, a že to nebylo jednoduché, no a pak jsem neodolal, sedl jsem si na kraj postele a pohlédl na ni. Tak strašně moc jsem si vyčítal, že jsem jí provedl to, co jsem provedl. 

Dveře se otevřely, dovnitř nakoukla hlava Aime i Tobiho. Přiložil jsem si prst na ústa ve znamení, že Zoe spí. Pochopili. 

,,Uvaříme mamce večeři? Jako překvapení?" usmál jsem se. Než jsem se stačil nadechnout, už byli v kuchyni a vytahovali nejrůznější věci. Tak, teď to neposer a ukaž, že umíš i něco jiného, než vajíčka...