Over Again

XXIII.

XXIII.

POHLED ZOE:

Když mi po tváři bloudily sluneční paprsky, malinko jsem se zhrozila. Byl to jiný způsob probuzení, než otravně kvílející budík. Jakmile jsem se rozkoukala, docela mě rozhodila i moje poloha. Proč jsem sakra byla na úplně jiné straně postele, než jsem usínala?! Proč jsem sakra měla omotané ruce kolem té Marcovi a dělala jsem si z něj polštář?! Proč je Marco sakra vůbec ještě v ložnici?! Nestává se, že bychom vstávali, spíše se probouzeli, takhle vedle sebe. Byla jsem z toho značně zmatená, téměř nic jsem si ze včerejší noci nepamatovala a to mě dorazilo ještě více. 

,,Dobré ráno," ozval se vedle mě příjemný chraplák. Jednou volnou rukou jsem si protřela oči, zvedla hlavu a pohled zakotvila na Marcovi, který spokojeně ležel, v ruce svíral knihu, co mi dal k narozeninám. 

,,Uh, dobré," zamumlala jsem. Dál jsem si ležela, až pak jsem si uvědomila, že si pořád ustýlám na jeho ruce. Vystřelila jsem do sedu, jednu ruku si dala před pusu a až pak se otočila Marca, který se pobaveně šklebil.

,,Já se... Já se omlouvám,promiň-" blekotala jsem páté přes deváté, až mi nakonec skočil do řeči. 

,,Ježiši Zoe, sklapni, prosím tě," zasmál se. Překvapeně jsem se na něj podívala. Čekala jsem malinko jinou reakci. 

,,Hlavně se neomlouvej, nevadí mi to a je příjemná změna vidět tě spokojeně spát a ne se krčit někde v koutě. Ale jedno ti řeknu, že je to docela náročné, na to jak seš malá, se docela roztahuješ," zažertoval na konec. Sklopila jsem hlavu, nepochybně i malinko zrudla, když jsem si uvědomila, co všechno se muselo asi dít, že jsem se ocitla na druhé straně postele. A nejsem malá! To on je obr!

,,Huh, no, kolik je hodin?" brblala jsem. Neměla jsem sílu natáhnout se ke svému mobilu, který ležel na nočním stolku, právě vedle Marca. 

,,Bude sedm," odvětil. No, to není ještě tak hrozné, máme plus mínus hodinku a něco, než děti budou muset do školky a já do práce. 

,,Jo... tak já půjdu za dětmi," kývla jsem a vyhrabala se z postele. 

,,Už jsem tam nějaký pohyb zaznamenal, ale popravdě? Nemám odvahu tam jít, docela se bojím, jak na mě teď budou reagovat," přiznal šeptem. Zamrzelo mě to. Jasně, je to pochopitelné, ale možná jsem doufala, že se k tomu postaví víc čelem. Víc statečně. Ale to byly jen mé předtuchy. Prakticky jsme jeden druhého neznali, věděli jsme o sobě jen to málo, co jsme za těch pár měsíců odkoukali. Nic víc. 

Zalezla jsem do koupelny, upravila se. Když jsem šla zpět, Marco byl stále na stejném místě. 

,,Je to docela zajímavé, popravdě jsem to nečekal," upozornil na sebe a abych pochopila, co má na mysli, zvedl do vzduchu onu knihu. 

,,Jo, to je. Vypadá to na jednu z mých oblíbených, ale ještě jsem nečetla konec," vytvarovala jsem koutky do jemného úsměvu. Pak už jsem na nic nečekala, děti seděli na gauči, Winston pobíhal okolo, no a já doufala, že se s novou informací o jejich tátovi aspoň přes noc nějak poprali. 

POHLED MARCA:

Byl jsem srab a Zoe si to myslela taky. Viděl jsem jí to na očích. Kdybych měl koule, už dávno jsem vzhůru a mluvil bych s dětmi. Mohl jsem jim to vysvětlit z mého úhlu pohledu, uklidnit je, že pokud se ke mně teď nebudou mít, je to v pohodě. Vím, že to nebude jednoduché, ale mají právo se ode mě držet dál. Hodil jsem na sebe nějakou mikinu, zhluboka se nadechl a vyrazil do centra dění. Když jsem byl však na prahu dveří do obýváku zaslechl jsem tlumený rozhovor. Odposlouchávat se nemá, ale já si nemohl pomoct. 

,,Takže strejda Marco je teď náš nový táta?" dotazovala se Aimee. 

,,Zlatíčka, vždycky to byl váš táta, neměli jste jiného. Jen jsme se s ním prostě nevídali," zaobalila to krásnou lží Zoe. Věděl jsem, že tohle jim nebude stačit na dlouho. Budou starší, bude jim spousta věcí docházet a my budeme muset s pravdou ven. 

,,Takže mu teď musíme říkat tati?" ozval se Tobi. Musíme... To zabolelo. 

,,Ale jistěže ne. Můžete mu říkat jak chcete, je to jen na vás. Tohle všechno je nové, musíte si sami rozhodnout, jak se cítíte, dobře?" i z tónu hlasu jsem poznal, že se Zoe usmívala. 

,,Nebude se zlobit, když mu tak nebudeme říkat?" fňukla Aimee. 

,,Protože strejda Paul se taky zlobil, když jsme mu říkali jinak, než chtěl," přitakal Tobi. V duchu jsem zaklel. Všichni tři byli tak moc naočkovaní od toho hajzla, že se přede mnou báli často něco říct jen proto, abych se nezachoval stejně. Každým dnem jsem se jim snažil dokazovat, že nejsem jako on, že jim neublížím a stejně to nepomáhalo. Nevěděl jsem, že to bude běh na až tak moc dlouhou trať. 

,,Já vím broučci, ale takhle to teď není," posmutněla Zoe. Chvíli mlčela, pak se rozpovídala dál. 

,,Strejda Paul," zaregistroval jsem, jak jí ty dvě slova nejdou přes jazyk, ,,Nebyl hodný člověk, to už jsme si vysvětlovali. Nechoval se k nám hezky, ale Marco vás má moc rád. Můžete to sami porovnat. Hraje si s vámi, snaží se vás rozveselit, bere vás ven na zmrzlinu, bere vás na výlety. To přece Paul nedělal. Můžete Marcovi říkat jak chcete, nebude se na vás za nic zlobit," šeptala. Šlo na ní poznat, že si těmi slovy není úplně nejjistější, to mě vytáčelo, ale rozhodl jsem se jí pomoct. Nebudu se bát malých dětí. Mám jim být příkladem, oni to sami nevyřeší...

,,Přesně tak, nikdy bych se na vás za něco takového nezlobil. Můžete mi říkat jak chcete, hm?" vešel jsem do obýváku a automaticky se zapojil do konverzace. Zoe sebou trochu polekaně trhla, ale vzápětí nasadila zase uklidňující úsměv. 

,,Mám vás oba moc rád," dřepl jsem si vedle Zoe a oba je pohladil po ruce. Po celou dobu jsem se usmíval, bylo mi s nimi tak dobře. I v téhle situaci. 

,,Já tebe taky! I maminku!" zazubila se Aimee a skočila nám kolem ramen. Sotva jsem to se Zoe ustáli, ale oba jsem ji nazpět objali také. Za chvilinku k nám přicupital i Tobi. 

,,Taky vás mám rád," špitl tichounkým hlasem, že jsme ho sotva slyšeli a následoval příkladu jeho sestřičky. Též nám skočil do náruče. A tak jsme tam skoro seděli na zemi a objímali se. Vše rozpustila až Zoe, když se při pohledu na hodiny zhrozila, že nestíháme. Děti se rozutekli do pokojíčků a my osaměli. Nečekal jsem to, ale dojalo mě to. Setřel jsem si jednu neposednou slzu, doufaje, že si Zoe ničeho nevšimne. Marně. 

,,Ale copak?" culila se. 

,,Nikdy jsem s nimi nic tak... tak krásného nezažil, jsem slaboch," přiznal jsem popravdě. 

,,Nejsi. Je to normální. Přijmou tě mezi sebe, uvidíš. Jen jim dej čas," přišla za mnou a dobrovolně mi omotala ruce kolem pasu. Objala mě. To mě rozbrečelo ještě víc. Mám pocit, že v její přítomnosti naplákám až moc často...

Za zpětnou vazbu budu ráda, moc děkuji za ohlasy u minulého dílu!♥ A všem, co zítra píší přijímačky, přeji hodně štěstí! Zvládnete to, myslím na vás!♥