Over Again

VIII.

VIII.

POHLED MARCA: 

Dny utíkaly až nelidsky pomalu. Pořád ten stejný stereotyp, jenž mě už přestával bavit. Práce, práce a práce. Jediné slunce na konci tunelu pro mě vždy byla vidina stráveného odpoledne ve společnosti dětí a večerní vycházky s Winstnem. Člověk si to neuvědomoval, ale ten jeden březnový den, kdy jsem ji potkal, změnil všechno. Teď je konec července, půlka letá pryč. Už je to nějaká doba, však žádná změna nepřicházela. Aimee pořád stejný divočák, Tobi je stále zamlklý, jediná naše světlejší chvilka byla tenkrát v té zoo a Zoe jsem neviděl už pěkně dlouho. Vždy mi jen dala děti a pak si je vzala zase zpět. Jakési domněnky v mé hlavě mi dávaly najevo, že se něco děje, ale vše jsem bral na lehkou váhu. Až dnes. Jeden jediný telefonát a mně blesklo, že vůbec nic nebylo v pořádku. Jedna minuta hovoru, jedna ubrečená Aimee, šílený křik v pozadí. Seděl jsem zrovna na gauči u televize, když mi mobil ukázal, že volá Zoe. Nikdy mi nezavolala, vždy  jsem psal sms já jí a ona odpovídala pouhým ok. Už jen tohle mě rozhodilo. Když se však na druhé straně ozvala uplakaná, vystrašená holčička, neváhal jsem ani minutu. 

Vybíhám schody toho úděsného paneláku. Nehodlám se zdržovat výtahem. Až teď jsem si uvědomil, že se nemám jak dostat do bytu. Ovšem, vykopnout dveře mi nedělalo jediný problém. Konečně jsem se zastavil ve správném patře. Opravdu jsem přemýšlel o tom, zda ty dveře rozbít, nebo ne. Nepočítal jsem s tím, že kdyby se uvnitř opravdu něco dělo, přijdou mi otevřít. Zase riskovat, že tam vtrhnu a najdu je u společné večeře, taky nebyla ideální volba. Sám sobě jsem v hlavě nadával, jak můžu vůbec nad něčím takovým přemýšlet. Kdyby se nic nedělo a všechno bylo sluníčkové, nevolala by mi s brekem Aimee a neprosila mne, abych přišel. 

Během toho, co jsem tu vedl nesmyslný rozhovor sám se sebou, se pootevřely dveře a blonďatá hlava vykoukla ven. Když mě zpozorovala, vrhla se mi kolem krku a Tobi se ukázal vzápětí. Oba byly vystrašení na smrt, slzičky se jim volně kutálely po tvářích. 

,,Copak se děje?" dřepl jsem si k nim. Než mi však stačili odpovědět, ozval se výkřik a náslená smršť nadávek. Krve by ve mě nedořezal. 

,,Strejda je na maminku hrozně škaredý," popotáhla Aims. 

,,Zlatíčka, běžte čekat k výtahu, ano? Nikam jinam nechoďte," pohladil jsem je po zádech a poukázal ke kraji schodiště. 

,,Máme baťůžky a chtěli jsme sbalit i mamince, ale ona nás nikdy nepustila do jejího pokojíčku," otřepala se. Nechápavě jsem se na ni podíval.

,,S Tobim jsme plánovali výlet," pokrčila nevinně rameny. Jaký sakra výlet? Usmál jsem se, nakoukl za vchodové dveře, kde na botníku opravdu byly dva větší batohy. Oba jsem jim je urychleně podal a poslal je tam, kam předtím. K výtahu. Nechtěl jsem, aby byly svědky něčeho hnusného. Sám jsem se zhluboka nadechl a vyrazil dovnitř. Jakási hádka se ozývala nejspíš z kuchyně. Tedy hádka. Mužský hluboký hlas křičel a uplakaná Zoe se ho snažila uklidnit. 

Očekával jsem cokoliv, ale to, co jsem viděl, bylo až moc. Stál tam naproti ní, s nožem v ruce, Zoe se klepala, byla samá modřina, z nosu jí tekla krev. K mému štěstí ten kretén stál zády ke mně a Zoe byla úplně mimo na to, aby si mě všimla. Jedním dlouhým krokem jsem byl u něj, chytl jsem jej pod krkem a šikovným tahem mu nůž vyrazil z ruky. Vzpamatoval se rychle, chtěl se rvát. Jeho zarudlé oči jasně napovídaly, že požil nemálo alkoholu a možná i něco víc. Ránami jsem nešetřil i přesto, že ta druhá už jej poslala k zemi. Úplně jsem se zapomněl, bušil jsem do něj jako smyslů zbavený, zatímco Zoe propukla v totální hysterický záchvat. 

Když jsem si uvědomil, co vlastně dělám, plivl jsem na něj ještě několik neslušných nadávek, i když mi mohlo dojít, že nejspíš nic nevnímá. Popadl jsem Zoe za ruku a táhl ji směrem ven. Nenechám je tady už ani minutu. Odmítavě kroutila hlavou, sem tam se vzepřela a ačkoliv jsem mohl vypadat jakkoliv hrubě, neptal jsem se jí na nic. Prostě jsem ji vedl ven. 

Děti už u výtahu nestály, byly venku před panelákem s tou kamarádkou Zoe. Myslím, že ji zmiňovali jako tetu Kriss. Záměrně jsem Zoe odvedl na druhou stranu, myslím, že by nechtěla aby ji takhle viděli. 

,,Jsi v pohodě?" šeptal jsem. Horší otázku už jsem položit nemohl, fakt... Sedla si na lavičku hned u vchodu, složila hlavu do dlaní a plakala. 

,,Panebože Zoe! Co je?" přiřítila se jak hurikán Kriss. 

,,No tak, Zoe, volala mi Aimee. Zlato, no tak..." pokračovala ve vyptávání a následně ji objala. Odpovědi jsme se nedočkali.

,,Neříkej mi, že tě zmlátil?! Zoe zase?! Já jsem ti říkala, ať se od něj odstěhuješ!" vyštěkla naštvaně. V hlavě mi šrotovalo. 

,,Jak zase?" ozval jsem se. Dostal jsem však jenom jeden vražedný pohled a vzápětí, tak aby to Zoe neviděla, mi naznačovala, že potom. 

,,To není tak lehké Kriss! My nemáme kam jít, náš starý dům je prodaný! Můžeme jít tak akorát pod most!" promluvila, ale hned na to jí zase začaly slzet oči. 

,,Půjdete ke mně," rozhodl jsem. Upřely se na mě dva páry očí. Jeden udivený, druhý vystrašený. Zoe ihned protestovala, jenže si asi neuvědomovala, že moc na výběr nemá.  

,,Ne, v žádném případě," postavila si hlavu. 

,,No tak Zoe, to je dobrý nápad. Víš, že bych tě vzala k nám, ale neměli byste kde spát, neblbni. Bude to pro děti to nejlepší," přidala se ke mně Kriss. Ta holka se mi začíná líbit. 

,,Nebudu s ním bydlet, nebudu riskovat že.. že-"

,,Že co? Sakra přemýšlej! Kdyby ti chtěl něco udělat, tak už to udělá dávno! Hele Zoe, já chápu, že jsi vystrašená a je toho všeho moc, ale není jiná možnost. Zítra za tebou přijdu, vezmu si adresu, dobře?" skočila ji do řeči. Ze začátku byla naštvaná, pak ji jen konejšivě hladila po zádech.

,,Tak vezmi k tobě aspoň děti, prosím Kriss," žadonila. Ubíjelo mě to. To co si o mně myslela... Důležité však teď bude, přesvědčit ji, že nejsem hajzl, že se mě nemá bát. 

,,Ne. Hele, já mu věřím, vím, že tě to všechno bolí a že máš strach, ale zkus to. Jednu noc, blíží se večer, teď už nic nevyřešíš. Pošlu ti sem děti, nějak jim to vysvětli, jsou vystrašené, dobře?" pousmála se na ni. Děti se kolem Zoe sběhli hned, otázkou je, jestli vůbec něco pochopí a jestli z toho nebudou mít nějaké nehezké zážitky. Kriss na mě kývla, abychom šli stranou. 

,,Co se stalo?" povzdechl jsem si. 

,,Popravdě? Tohle není Zoe. Nikdy si nepřestanu vyčítat, co se jí stalo v tom baru. Totálně ji to změnilo," špitla. Zaťal jsem ruce v pěst. 

,,Já.. Byl jsem blb, vůbec nevím, co jsem to udělal," sklopil jsem hlavu k zemi. 

,,Hele, to je teď jedno. O tom se můžeme bavit jindy. Neříkám, že z tebe nemám respekt, ale nějak ti prostě věřím. Jenom... Netlač na ni prosím. Já si totiž myslím, že tohle se nestalo poprvé..." špitla. 

,,Jakože ji zmlátil víckrát?" vyděsil jsem se. 

,,Spíš pořád a pravidelně. Je samá modřina a já si toho měla všimnout už dřív!" prohrábla si vlasy. 

,,Taky jsem to mohl nějak zaregistrovat," přiznal jsem. Měl jsem... Měl jsem reagovat na všechny ty signály, nebrat slova dětí jen tak... Všechno mohlo být jinak... 

,,Půjdeme?" optal jsem se Zoe, jakmile jsem se k ní vrátili. Už se objímala s dětma, malinko se uklidnila. Teď jsem jen vyčkával na odpověď. 

Omlouvám se, vím že přidávám díl zase pozdě. Když já mám prostě pocit, že to jde úplně do kytek... No nic, to je jen chvilkové, tak se mějte krásně!♥