Over Again

XLI.

XLI.

POHLED ZOE:

Den střídal den, ze zimy se stalo jaro. Stromy, keře, květiny venku již kvetly, stejně tak jako náš vztah s Marcem. Z pusinek, společných sprch a koupelí se stal téměř rituál. I když jsem se mu kolikrát do sprchy cpala v dlouhém triku s výmluvou, že se takhle cítím líp, vždy mě dokázal umlčet, ujistit, že se jeho bát nemusím. Spávali jsme natisknutí k sobě, venku se vodili za ruce, avšak dál jsme se zatím neposunuli.

Na děti čekal zápis do prvních tříd. Ten zvládli s přehledem. Dostali jsme pochvalu od učitelky, že takhle šikovné děti se jen tak nevidí, což nám samozřejmě vykouzlilo úsměv na tváři. Marco to nezapomněl okomentoval poznámkou, že jeho krev se nezapře, pche. Dalo by se říci, že si žijeme jako spokojená, šťastná rodinka. Aimee s Tobim také oficiálně poznali mého tátu, takže mají dalšího dědečka. A jestli se to dá pojmout takhle, tak nám už zbývá jen jediné. Seznámit taťku s Marcovými rodiči. A to by mělo nastat dnes. Všechny jsme je sezvali k nám na oběd a i když se to může zdát jednoduché, děsila jsem se toho. S tátou jsem si sice vztah už upevnila, vyříkali jsme si spoustu věcí a navázali tam, kde jsme kdysi skončili, ale na rozdíl od Marcových rodičů, on o našem příběhu nevěděl téměř nic. Myslí si, jak všechno vzniklo krásnou náhodou, ani netuší, kolik za tím bylo bolesti a probrečených nocí. Jenže já chci, aby to takhle zůstalo. Je to minulost, ve které se nechci šťourat, jediná další zmínka o ní padne až v době, kdy budou Aimee s Tobim schopní pochopit, co se událo. S Marcem jsme se dohodli, že pravdu jim řekneme, ale až přijde správná doba. Je nám jasné, že to nebude jednoduché, bude to dlouhé období, než vše pochopí a srovnají si to v hlavě. To ale předbíhám, na to je pár let ještě čas, kdo ví, co se do té doby přihodí.

,,Ještě chvilku pokračuj a uřízneš si prst," s uchechtnutím mi Marco bral z ruky nůž a odháněl mě od linky. Nesouhlasně jsem zabručela. Měl pravdu. Ruce se mi třásli nervozitou jestli tohle všechno vyjde a příprava zeleninové oblohy na mě byla v tuto chvíli moc. Byla jsem ve stresu, protože Marcova rodina byla skvělá, tak moc jsme si s nimi rozuměla a přála jsem si, aby to takhle odpadlo i s mým tátou. Aby si měli o čem povídat, smát se, aby se z něj a z Marcova táty stali dobří přátelé. Zároveň jsem však doufala, že nás jak maminka, tak i tatínek Marca, podpoří a neřeknou na jisté téma ani slovo. Věděli to, prosili jsme je o to. Se slovy, že jsem neskutečně šikovná, odvážná a se vším se chci vypořádat sama, nám to to odsouhlasili. Přísahali, že se o tomto bavit nebudeme.

,,Bude to v pohodě uvidíš. A pak si uděláme hezký večer, hm?" vtiskl mi pusu na líčko. Uculila jsem se.

,,Já chci taky! Já chci taky! Tati!" řítila se k nám Aimee a i ona se dožadovala pusy od Marca. Musela jsem se nad ní zasmát. Vydupala si na dnešek její oblíbené šatičky, aby před návštěvou zazářila. Tobi se k nám přidal za pár sekund. Ten to tak neřešil, byl v klidu, usmíval se a vyčkával na příchod babičky a dědečků.

Marco ochotně oběd dochystal, věnoval mi tak nějaký čas, abych se mohla zkulturnit. Přesně ve dvanáct se ozval zvonek. Z okna jsem viděla, že dorazili Marcovi rodiče. Všichni jsme se nahrnuli do chodby, abychom se přivítali. Sotva se následně usadili ke stolu, zvonek zacinkal znovu. Tak a je to tady. Přelétla jsem po všech přítomných pohledem. Vesele se bavili s dětmi, jediný Marco mi věnoval pozornost. Zvedl se a šel otevřít se mnou.

,,Neboj, podrží nás, ví o čem mluvit a o čem ne," šeptl mi do ucha. Vděčně jsem se na něj usmála. Každým dnem mi docházelo víc a víc jaké štěstí v něm mám.

,,Ahoj tati," objala jsem ho hned, co překročil práh.

,,Ahoj zlatíčko, nazdar Marco!" s úsměvem nás pozdravil.

,,Zdravím pane," odvětil Marco, načež se můj táta zašklebil.

,,Říkal jsem ti, ať mi tykáš," upozornil jej.

,,No jo pořád," zahuhlal. Nešlo mu to přes jazyk, stejně tak jako mě u jeho rodičů. Také mi nabídli tykání.

,,Už jsou tady?" otázal se taťka.

,,Jojo, čekáme na tebe," odvětila jsem.

,,Omlouvám se, město je zacpané," pokrčil rameny.

,,Nic se neděje," rozešla jsem se ke kuchyni. Děti se na jejich dědečka evidentně těšili, seběhli se k němu a dlouze se s ním vítali. Je pravda, že ho potkávali méně.

,,Tak.. Tohle je můj taťka, Karl, a tohle jsou rodiče Marca, James a Natalia," s lehce rozklepaným hlasem jsem se ujala představování. Dotyční si ihned podávali ruce a nabízeli tykání, což mi trošku ulevilo.

Jedli jsme polévku, lžičky cinkaly o talířky a rozhovor u stolu plynul. Bavili jsme se o každodenních věcech, konverzace byla uvolněná, příjemná atmosféra se vznášela kolem.
V podstatě celé odpoledne probíhalo tak, jak jsem si přála a představovala. Aimee s Tobim se již váleli na gauči se sladkostmi, co dostali a ostatní si u stolu ještě povídali, zatímco já sklízela nádobí.

,,Bylo to výborné," usmívala se na mě Marcova mamka.

,,Souhlasím, Marco si vybral dobře," přitakal i jeho taťka. Usmívala jsem se, děkovala, ale v souvislosti s tímhle mě napadala jedna otázka. Vybral si nebo zůstal kvůli dětem?

****

Celý den utekl rychle, ani jsem si to neuvědomovala. Se všemi jsme se loučili okolo šesté, děti byly unavené, usnuly hned, co lehly. Marco už také polehával v posteli a já zrovna vycházela z koupelny. Usmála jsem se na něj a dala si mobil na nabíječku.

,,Pojď ke mně," natahoval ruce. Uchechtla jsem se, vypadal jako nedočkavé mimino, ale i přesto jsem si za ním více než ráda lehla.

,,Nebylo to zase tak hrozný, co?" ptal se.

,,Dopadlo to dobře," více jsem se zavrtala do jeho náruče.

,,Myslím, že si sedli a všechny další rodinné oslavy budou skvělé," smál se.

,,Marco?" špitla jsem.

,,Hm?" broukl. Zhluboka jsem se nadechla.

,,Jsi se mnou šťastný? Nebo je tohle všechno jenom kvůli dětem?" mumlala jsem mu do hrudi. Nechtěla jsem si připustit, že by to mohla být ta druhá možnost. Až moc jsem si na jeho přítomnost zvykla, začínám ho mít ráda čím dál víc a jsem neskutečně šťastná, že ho můžu mít po boku.

,,Zoe, co je to za otázku? Jistěže jsem. Jsi to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat a nikdy se toho nechci vzdát. Tebe a dětí," vytáhl se do sedu, koukal mi do očí.

,,Proč máš o tomhle vůbec nějaké pochybnosti? Co můžu udělat, abys uvěřila, že je mi s tebou neskutečně dobře?" pokračoval.

,,Nic. Nic, jen... mě to tak napadlo," usmívala jsem se. Jistěže mě jeho odpověď zahřála u srdíčka.

,,A ty? Jsi se mnou šťastná?" obrátil.

,,Jsem, moc. Ze stejných důvodů. Ukazuješ mi, dáváš mi všechno, co jsem chtěla jako puberťačka zažívat. Mám s tebou pocit bezpečí," špitla jsem. A motýlky v břiše...

,,Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tohle řekla," políbil mě.

,,Chtěl bych, abys byla moje přítelkyně. Oficiálně, aby to všichni věděli. Chci, abysme byli partneři a ne jenom spolubydlící. Co ty na to? Samozřejmě tě nechci nutit, je to jen na tob-"

,,Ráda," skočila jsme mu do řeči. Chvilku zpracovával mou odpověď a pak... Pak mě znovu dlouze políbil.

Jsem zpátky! Doufám, že jste na pokračování čekali a příběh nezahodili do archivu :D
Každopádně, finišujeme!! Co ve škole? Vysvědčení? :DD