Over Again

XVI.

XVI. 

POHLED ZOE:

Je to jeden z posledních dnů, co děti mají prázdniny. Pak jim začne jejich poslední rok ve školce. Uběhlé měsíce byly až moc divné, já dětem nevěnovala dostatek pozornosti, kterou by si zasloužily a to je načase to napravit. I když se mi do toho moc nechce po boku Marca, vím, že on je pro nás všechny stokrát lepší něž Paul. Sice se vedle něj stále cítím nejistá, ale tím, jak mi každý den dokazuje, že neudělá nic proti mé vůli, nespěchá na mě, mi připadá, že opravdu minulosti lituje...

,,Můžu zkusit vést Winstna já? Prosím?" připletl se ke mně Tobi. Jdeme do toho parku, všichni. Zaráží mě, že Tobi se Marca sám nikdy na nic nezeptá, je docela uzavřený. Ze začátku jsem za to byla ráda, ale teď? Možná by nebylo lepší, kdyby si k sobě našli nějaký vztah. Otočila jsem se na Marca, který otázku bezpochyby slyšel.

,,Winston je docela divoký, víš? Ale v parku si ho můžeš vzít," pousmál se. Byla to pravda, na Winstna byly děti ještě malé. 

Usadili jsme se na lavičku, po dětech za chvíli nebylo ani památky, nestihla jsem jim říct ani mé obvyklé „opatrně". Osaměla jsem tu jen s Marcem. 

,,Nechceš si povídat?" vypadlo z něj. Byla jsem překvapená, i přesto jak se ke mě poslední dny choval, jsem byla ještě docela v háji z Paula. Nedostala jsem se z toho. Myslela jsem si, že to bude v pohodě, že na něj zapomenu, ale noční můry mě pronásledují do teď, jsem paranoidní, nejsem v klidu. 

,,Nebo chápeš, je divné sedět tady vedle sebe potichu, ale jestli nechceš, tak tomu rozumím," mluvil dál, nejspíš vycítil mou nejistotu. 

,,Ne v pořádku, jenom jsem se zamyslela," kuňkla jsem. Měla bych něco dělat se svým hlasem, zní strašně...

,,Ach Zoe, tak strašně rád bych s tebou mluvil normálně, ale bojím se, že řeknu něco špatně, nebo moje debilní hlava vymyslí špatný vtípek a ty se mě zase budeš bát," povzdechl si. Já sama sebe fakt nechápu. Normálně jsem mužské pohlaví nenáviděla, ale když vidím Marca zničeného, nebo takhle zoufalého, dělá to se mnou divy. A tak jsem, světe div se, rozpovídala jako první. 

,,Máš zvláštní jméno, takové neobvyklé pro Británii," zahuhlala jsem. Chvilku zaraženě seděl, pak se na mě s vykulenýma očima podíval a nakonec se pousmál. Věděla jsem, že jsem ho svou otázkou potěšila. 

,,Moji rodiče jsou z Itálie, přistěhovali jsme se sem, když mi byly asi dva roky," zasnil se. Nikdy o rodině nemluvil. Taky ses ho neptala. 

,,Hustý, moje dcera bude moct říkat, že je z půlky Italka," zasnila jsem se. Ani mi to nepřišlo divné.

,,A kdyby se Tobi naučil pár frází, holky by se na něj jenom lepily, mohl by si vybírat," přitakal mi Marco. Malou chvilku jsme tam takhle seděli, pak jsme se po sobě ve stejnou dobu otočili. Hleděla jsem na něj, oběma nám ty věty prostě jen tak vyklouzly z pusy. Mírně jsem se pousmála, což on zopakoval. 

,,Řekla jsi moje dcera," špitl po chvíli. Zbystřila jsem. 

,,I tvoje dcera," sklopila jsem hlavu. 

,,Naše dcera. A náš syn, hm?" jemně do mě drkl loktem. Neodpovídala jsem mu na to, byla jsem ráda, že si k dětem našel nějakou cestu, i když s Tobim to stále drhne, ale na druhou stranu se mi pořád příčilo, jakým způsobem se to všechno odehrálo. Snila jsem o dětech z lásky, tohle byl pravý opak. Aspoň že to začalo hnusně a docela dobře se to vyvíjí. Ne naopak. Co dobře, Aimee s Tobim jsou to nejlepší v mém životě. 

,,Tady to všechno začalo," zamrmlal po chvíli. Ani jsem se nestačila nadechnout k odpovědi, předběhl mě. 

,,Aimee za mnou přišla sama, oběma tekla po rukách zmrzlina," uchechtl se. 

,,Nepřišla za tebou, ale za Winsten," neodpustila jsem si rýpnutí. Zasmál se.

,,Musela jsi mi pokazit radost?" posměšně se usmál. Avšak já věděla, že to myslí ze srandy. Ještě chvilku jsme vedle sebe mlčky seděli, než zase promluvil. 

,,Myslím, že to byl osud. Víš, jak to myslím, kdyby za mnou nepřišli, nikdy bych se o nich nedozvěděl. Ale jakmile jsem je viděl, teda hlavně Tobiho, něco mi prostě lusklo v hlavě, jakoby mi to došlo, ale nechtěl jsem si to přiznat. Ale... nelituji toho," na konci věty se pousmál. 

,,Tobi je tvoje přesná kopie, to jsem pochopila hned, jak jsem ho viděla. A Aimee taky, chováním, na to jsem došla ale až později," odvětila jsem. 

,,A Aims je zase po tobě, stejně krásná," na chvíli se odmlčel, chtěl zjistit, jestli mi jeho lichotka nevadí. Mě spíš přivedla do rozpaků. ,,Ale jestli je Tobi chováním po tobě, jakože asi je, tak to bude pěkný oříšek, u vás obou," poškrábal se na zátylku. Tahle situace pro mě byla ideální. Věděla jsem, že děti jsou šťastné, já byla také více méně v pohodě, Marco se držel na druhé straně lavičky, dával mi dostatečný prostor. 

,,Aims?" pozastavila jsem se nad zkratkou toho jména. 

,,Jo, říkám jí tak. Líbí se mi to. A Tobimu za chvilku taky něco vymyslím, uvidíš," ujistil mě. 

,,Jak to máš vlastně s prací?" zajímal se. 

,,Uh, hned jak děti nastoupí od září zase do školky, vracím se, teď pracuji z domu," odpověděla jsem. 

,,Pracuješ v nakladatelství, že? Všiml jsem si toho, nechala jsi jednou otevřený počítač," vysvětlil. 

,,Dělám překladatelku," doplnila jsem jej. 

,,Ty jsi nikdy nechtěla jít na výšku?" nechápal. Jasně, jiní lidi v mém věku ještě studují.

,,Nebyla to priorita, navíc pak jsem ani nemohla," pokrčila jsem rameny. 

,,Chápu -"

,,Sakra" zaklela jsem, čímž jsem mu skočila do skočila do řeči. Na nic jsem nečekala, když jsem viděla, kdo se kolem dětí ochomýtá, bylo mi úplně jedno, že jsem ho přerušila. Marco se zmateně rozhlížel, když zjistil střed mého zájmu, zanadával také. 

,,Počkej, počkej, počkej. Kam jako jdeš?" vystartoval z lavičky a zastoupil mi cestu. Rukou jsem se rozmáchla tím směrem, jakoby to snad nebylo nad míru jasné. 

,,Ani náhodou, nenechám toho zmetka, aby ti něco udělal. Znovu," procedil skrz zuby. 

,,Tak udělá něco dětem. Radši já, než oni," zavrčela jsem. 

,,Neudělá jim nic, jdu tam totiž já."

Moc děkuji za krásné ohlasy i přesto, že to teď docela flákám. No snad se to brzo zlepší.♥ A za hvězdičku(votes) budu jen ráda.☺