Over Again

VI.

VI.

Dny se přehouply a tak, jak jsem se radovala ze začátku března, jsem se nyní mohla radovat z konce května. Stromy v parcích kvetly, hned bylo všechno veselejší. Taky můj život se zdál veselejší. Opak je však pravdou. Děti se scházejí se svým otcem, ovšem že on je ten, po kom se několik let ptaly, nemají ani tušení. A i přesto, že schůzky jsou pravidelné, já mám stále oči otevřené. Nepovoluji žádné potkání mimo dosah cizích lidí, jeden blbý dotyk jeho ruky na jejich tělech mě vyvádí z klidnosti, tvrdošíjně si stojím za svým. Stejně tak on. Neustále trvá na tom, aby děti mohl někam vzít sám, aby s nimi mohl strávit aspoň minutku bez mého dozoru. Pro mě naprosto nepřístupné. Na jednu stranu ho chápu, seznamovalo by se mu s nimi lépe, i děti by byly klidnější, kdyby za zády neměly nervózní matku.  Jenže já prostě nechci, aby se jim něco stalo, abych si to dokonce života vyčítala, aby měly nějaké trauma. Takže tak. Zatímco Aimee se na něj vyloženě vždy těší, Tobi udržuje neutrální vztah, já se ho bojím. 

No a co se týče mě samotné. Jak už to bývá, (ne)poštěstilo se i mně. Jenda kavárna, jeden blbý číšník, jedno randíčko a svět se mi proměnil. Vše se zdálo perfektní, byla jsem poblázněná a po chvíli jsme u něj měli všichni tři přestěhovaných pár kousků věcí. Na konci dubna jsme se stěhovali úplně. Děti trucovaly, ale za chvíli přijaly strejdu Paula jako právoplatného člena rodiny. Marco to rozdýchával těžce, ačkoliv mu do toho nebylo vůbec nic. Byl naštvaný, přišlo mi, jako by se s tím nechtěl smířit. Já ze zbrklosti a vidiny konečně šťastného života prodala náš starý domeček, který pro mě znamenal mnoho, ale sám Paul na tom finančně nebyl nijak dobře a můj příspěvek se hodil. Jakou neskutečně blbou chybu jsem udělala, mi došlo až jednoho osudného večera. Děti spinkaly, Paul se vracel z večerní směny. S radostí jsem mu chystala pozdní večeři, usmívala jsem se od ucha k uchu. Jakmile překročil práh kuchyně, vše mi přišlo podivné. Jeho chování se zdálo jiné. A taky že bylo. Přišla katastrofa, kuře bylo málo slané. Jestli jsem si myslela, že bolest, co mi způsobil Marco byla nejhorší věc, co jsem mohla zažít, mýlila jsem se. Paul nešetřil sprostými nadávkami, fackami, jeho pěsti se ocitaly všude na mém těle. S myšlenkami, jestli nemám zlomených i pár žeber, jsem si až ve sprše uvědomila, do čeho jsem se teď vlastně dostala. A mělo mi to dojít už tehdy, kdy si takřka sám od sebe vzal mé tělo. Tenkrát jsem se vyloženě nebránilo, ale k dobrovolnosti to mělo hodně daleko. Využíval výhružek, ponižování mé osoby a nakonec dostal co chtěl. S brekem jsou dumala nad tím, co když něco podobného udělá dětem. Tak moc jsem je chránila před člověkem, co je pro ně nejspíš neškodný a přitom jsem je dovedla sem. Všechno mi potvrzovalo, jak moc blbá kráva jsem. Aimee i Tobi se druhého rána samozřejmě vyptávali, kde se mi přes noc na tváři objevily modřiny. Vymyšlený pád ze schodů jim jako odpověď stačilo. Díky bohu, jsou to jen děti. Avšak nepochybuji o tom, že kdyby něco viděli na vlastní oči, ponesou si následky. Situace se opakovala. Několikrát, až se z toho dokonce stala každodenní záležitost. A jeho násilí se také stupňovalo.

Moje nejlepší kamarádka, Kriss, také zpozorovala změny. Ta ale tvrdila, že pokud jsem já šťastná, její domněnky jsou nepodstatné. Jistěže jsem jí nic nepotvrdila. Nepochybně by se postavila na mou stranu, ale já byla v neřešitelné situaci. Dům, který mohl být mou jedinou spásou, byl prodaný, matka žila daleko od nás a ani se nezajímala, tátu jsem neviděla od svých deseti. Přemýšlela jsem o Kriss, ale když přišla s novinkou, že čeká miminko, nemohla jsem. Jenom bych její rodině překážela v baráku. A tak jsem přistoupila jen na jedno jediné řešení... Promluvím si s Marcem. Samozřejmě, ani jemu jsem pravdu hodlat nepřiznala, ale pokud by u něj děti aspoň jednou za čas mohly být, znamenalo by to pro mě značnou úlevu a pocit, že jsou v bezpečí. Tedy jasně, teď už byla otázka jen o tom, zda jim Marco skutečně neublíží. Ale řešení bylo předem jasné. Buď Paul doma, nebo Marco. A z jakéhosi důvodu se mi Marco zamlouval více. 

****

Seděli jsme na lavičce, děti se cpaly párem v rohlíku a Winston kolem nich radostně poskakoval s nadějí, že se rozdělí. Aimee toho byla schopná, ale dostala zákaz. Od Marca. Bylo to poprvé, co jim něco zakázal. Díval se na mě s otázkou v očích, zda je to v pořádku. Byl milý, ale přesto mi naháněl hrůzu. Moje psychika se za pár měsíců rapidně změnila. Bála jsem se všech a všeho. Stačilo, aby někdo v mé blízkosti pozvedl ruku, už jsem byla připravená na ránu. Tak jak jsem se roky hrabala ze zážitku z Marcem, teď jsem spadla úplně. Byla jsem na tom hůř. 

Slunce pařilo a já i tak byla v dlouhých legínách a mikině. Sluneční brýle na očích, tuna krémů s vysokým krytím všude. Myšlenka, že by někdo spatřil všechny ty rány, modřiny... 

,,Přemýšlela jsem," upoutala jsem Marcovu pozornost. Děti nás nevnímaly, měly plno práce... Zvědavě ke mně natočil hlavu. Mnula jsem si ruce v klíně, nepříjemně se potili. Věděla jsem, že pokud tu větu teď vyslovím, už není cesty zpět. 

,,Můžeš... Můžeš Aimee a Tobiho někam vzít, pokud teda chceš. Sám," hlasitě jsem polkla. Zpozorněl, z polo lehu vystřelil. Natočil se na mě celým tělem. Nevěřil, že jsem to řekla. 

,,Vážně?" ujišťoval se. Přikývla jsem. 

,,Děkuju! Děkuji strašně moc," smál se, přiblížil se mně. Položil mi ruku na stehno, stále se usmíval, byl šťastný. Já však okamžitě ucukla, což ho probralo. S nadávkami, že vše musí zkazit a tichým promiň, se zase odšoupl. Veselý výraz mu za chvilku naskočil zase znova. 

,,Nedokážeš si představit, jak jsem rád. Neskutečně moc," konstatoval. Pokývala jsem hlavou a za tmavými skly brýlí jsem potlačovala slzy. Bylo to hrozné. 

,,Chtěl bych je vzít do zoo. Jenom, mám strach, že mě Tobi nemá moc v lásce," sklopil hlavu. Zhluboka jsem se nadechla. 

,,Má tě rád. Oba mají. Jen to prostě nedává tak najevo, jako Aimee. Je stydlivý, ale oblíbil si tě. Jen... Jen jim prosím neubližuj, já... nezaslouží si to. Prosím," rozvzlykala jsem se naplno. Tížilo mě svědomí, nedokázala jsem se o své děti postarat, a tak jsem vybírala mezi možnostmi, které pro ně mohly být obě nebezpečné. Marco se na mě šokované podíval. Žmoulala jsem rukáv mikiny, tlumila jsem vzlyky. 

,,Zoe, nikdy bych jim nic neudělal. To co jsem způsobil tobě, si vyčítám, pořád. Neublížil bych jim a tebe už znova zklamat nechci. Vím, že kdybych se jich jenom dotkl, zabila bys mě. Už nikdy bych je neviděl a to já nechci. Jsi skvělá máma," šeptl zničeně. Kdybys jen věděl... Ve skutečnosti jsem příšerná... 

,,Vyzvedni je kdy chceš, jestli nechceš čekat do příštího týdne, klidně dřív, je to na tobě," mumlala jsme. Věděla jsem, že má na jazyku otázku, zda je všechno v pořádku, ale úspěšně ji potlačoval. A já za to byla ráda. 

,,Vzal bych si je tento pátek, pokud můžu," navrhl. Pouhé přikývnutí z mé strany, jako odpověď.

Ahojda! Prášky zabraly, je mi lépe, tak píšu. Příští kapitolou se rozjede příběh! A doufám, že máte pěkný víkend! Za zpětnou vazbu budu ráda.♥