Over Again

XXXVI.

Některým z vás možná nepřišlo oznámení o vydání minulé kapitoly(XXXV) tak se mrkněte zpět, ať vám nic neuteče a užijte si dnešní díl!

XXXVI.

POHLED MARCA:

Stála tam, očka vyvalené šokem a nevěděla, kam se koukat dřív. Jestli na ségru, která hyperaktivně poskakovala sem a tam, nebo na mamku, která si ji prohlížela jako kdyby byla poslední na světě. Chtěl jsem jí pomoct, chtěl jsem ji tohohle všeho ušetřit, věděl jsem, že seznamovat se nechce a respektoval jsem to, jenže jsem nemohl udělat vůbec nic. Nabízel jsem jí, ať zaleze zpátky do auta, ale bylo na ní znát, že nechce jen tak zbaběle utéct.

,,Přijeli jsme si pro Winstna," prolomil jsem dlouho trvající ticho. Byla to velmi inteligentní věta, když jsem přesně to samé mamce psal před hodinou.

,,Půjdete dovnitř?" optala se s úsměvem a nedějí v očích mamka. Zoe téměř okamžitě střelila pohledem na mě, následně se otočila a přes okénko kontrolovala děti. Toho se ale zase okamžitě chytla mamka.

,,Máte je tady?" zorničky se jí rozzářily nadšením. Dříve než jsem se stihl připravit na odpověď, Zoe překvapila.

,,Spí," špitla. Mamka zamrkala a přešla k autu. Na Zoe byla vidět nevole, ale nahlas necekla. Poslušně ustoupila a nechala mamku, aby nakoukla.

,,Jsou rozkošní," rozplývala se. Tahle věta evidentně Zoe aspoň trošku potěšila, rty se jí roztáhly do menšího úsměvu.

,,Pekla jsem, opravdu nepůjdete ani na chvíli dál?" žadonila mamča. Ani jsem nezaregistroval, že ségra už zmizla a zbyli jsme jen my tři.

,,Nechci je budit, mají za sebou náročný den," mumlala Zoe a klopila pohled k zemi. Mamka nic nepoznala, ale já, za tu dobu co ji znám, už zjistil, že těmihle větami se vyhýbá aktivitám, které úplně nechce zažít. Je chytrá, ale po chvilce už ji to spousta lidí musí prokouknout.

,,Klidně je nechte, jde sem přímo vidět z jídelny," ukázala na velkou prosklenou zeď, kde jsme trávili večery, obědy, někdy i společné snídaně.

,,Mami, jdi napřed, hm?" zasáhl jsem. Chtěl jsem se Zoe mluvit sám, chtěl jsem ji ujistit, že tam chodit nemusí a nikdo se zlobit nebude.

,,Dobře," mamka přitakala a zmizela. Jeden dlouhý všeříkající pohled na ni. Pochopil jsem. Nechce se jí, ale netouží po tom, aby na mou rodinu působila jako srab.

,,Nemusíš, máš své důvody a všichni u nás je chápou. Mamka je jen nadšená, nejspíš tě nečekala," opatrně jsem ji chytl za ruku. Zdálo se, že se její důvěra ke mně prohlubovala, ale já si dával pozor, abych neudělal něco, čím bych ji vyděsil.

,,Když už jsme tady," pokrčila rameny a znova se nadechla ke slovu: ,,Můžeme na chvilku, ale opravdu ne moc dlouho prosím. Nechci je tu nechávat," poohlédla se po autě.

,,Jsi skvělá, mamce to udělá radost. A neboj, jedna káva a jedeme pryč, dobře?" navrhl jsem. Souhlasila. Ruku v ruce jsme se vydali domů, dveře zůstaly pootevřená a jen co jsme se vyřítili z chodby, skákal po nás Winston. Nevěděl, koho vítat dřív. Nakonec mě jen tak ledabyle očuchal a plně se věnoval Zoe. Zmetek jeden.

Vítání skončilo a já vedl Zoe dál do domu. Rozhlížela se všude, byla nesvá, připomínalo mi to naše první společné okamžiky. V jídelně už u stolu seděla Sandra. Užírala čerstvý koláč, nevnímala svět. Zato mamka k nám stála zády, horlivě líčila taťkovi, který se plně věnoval přípravě jeho odpoledního čaje, jak jsou děti skvělé, jaké nádherné vnoučky to mají a jak Zoe úžasně vypadá. Jak moc se k sobě hodíme, jak je strašně ráda, že se takhle věci daly dohromady a tak dále a tak dále. Ani nezaregistrovala, že tu stojíme a pobaveně ji sledujeme. Zoe nejprve jakoby nechtěla věřit svým uším, rudla, potutelně se usmívala a dusila smích zároveň. Zato já se neudržel a rozchechtal se na celé kolo. Pozornost spadla na nás.