Over Again

XXVI.

XXVI.

POHLED ZOE: 

Měsíce plynuly velmi rychle, člověk se ani nenadál a už tu byl prosinec. Prosinec je vždy významný, děti mají narozeniny a velmi to prožívají, což se nikdy nedalo říci o mně. Těšila mě jejich radost, ale právě v tomto období jsem musela pracovat nejvíce, abych jim vůbec nějaké narozeniny a následně Vánoce mohla dopřát. Co přinese tenhle rok netuším, s Marcem jsme se nijak nebavili, ale nemyslím si, že by to byla nějaká změna. 

Co se pak týče našich vztahů, také jsme moc nepokročili. Děti sice vědí, že Marco je jejich pravý táta, ale zatím to ani jednomu z úst nevyšlo. Nemyslím si, že je to tak, že by nechtěli, že by ho neměli rádi, ale spíše se bojí. Nazvala bych to nějakým jejich přirozeným instinktem. Spálili se už u Paula, nechtějí to zažít znovu. Chápu je, zároveň mě však vadí pohled na Marca. Je z toho smutný, čeká na to každý den. Pokaždé když za ním Aimee nebo Tobi přiběhnou, má v očích plamínky naděje. Tím se dostáváme k mému tátovi. I po poradě s Marcem, jsme usoudili, že plést jim hlavu ještě s dědečkem je už moc. Díky bohu, táta to pochopil. Bavíme se, vídáme se, ale pokud možno bez dětí. Ono i tak je v našem vztahu co dohánět, neviděli jsme se tak dlouho. Pravdu neví, a tak to i zůstane. Marco s tím nesouhlasil, ale po nekonečném přemlouvání, promlouvání do duše a větě, že pro mě cokoliv, přestal prudit. 

A jak to mám mezi Marcem? V podstatě nijak. Bavíme se, zasmějeme se, sdílíme společnou ložnici i koupelnu, ale po tom jednom pokusu o pusu se už o nic dalšího nesnaží. Snaží se vyvarovat všech dotyků, narážek... A já jsem mu vděčná. Víc než to. Začaly se mi totiž hromadit problémy z jiné strany a řešit ještě tohle... to už by bylo moc. 

Rozevřu oči, postel vedle mě už je prázdná. Při pohledu na hodiny se zděsím. Devět?! To jak se stalo? Vystřelím z postele, nijak se neobtěžuji s úpravami, hlavní je, abych vypravila děti. Před desátou chodí ve školce na procházky a pak už mi je tam nevezmou. Svižným krokem mířím přes kuchyň k pokojíčkům, když v tom mě zarazí Marco. 

,,Dobré ráno," usměje se. Sedí u stolu, popíjí kávu a Winston se mu motá kolem noh. 

,,Špatné ráno," zabrblám si pod nosem. Nijak víc si ho nevšímám, to mě jako nemohl vzbudit?

,,Děje se něco?" stoupne si, načež se začne rozhlížet po místnosti. 

,,Zaspala jsem a nic nestíháme. Jdu vzbudit děti," odvětila jsem. Odpovědí mi byl jen jeho zvonivý smích. Co si šlehl? 

,,Klidně můžeš, ale už jsou ve školce," informoval mě jakoby nic. V půlce kroku jsem se zasekla a otočila se na něj. 

,,Kde že jsou?" nevěřila jsem, co jsem slyšela. 

,,Ve školce, odvedl jsem je tam," pokrčil rameny. 

,,Měl jsi mě vzbudit," svěsila jsem ruce podél těla a následně si zívla. 

,,To jsem sice mohl, ale když už jsi zaspala i druhý budík, tak mi došlo, že jsi asi unavená, tak jsem tě nechal spát. Navíc si podle všeho měla krušnou noc," uculil se. Překvapeně jsem zamrkala. 

,,Krušnou noc?" špitla jsem s vykulenýma očima. 

,,No, eh.. mluvíš ze spaní," nervózně se zasmál. To snad ne. Jenom ať tohle není pravda.

,,Nemluvím," oponovala jsem.  I když jsem na venek dělala, že je mi to fuk, přesto jsem se za to zastyděla a nepochybně začala nabírat rudou barvu. 

,,Ale jo, mluvíš, často. A nečervenej se," šklebil se. 

,,Proč jsi to neřekl dřív?" kroutila jsem hlavou. Poškrábal se na zátylku. 

,,No.. Tak nějak jsem se bál, že se odstěhuješ na ten gauč, a to nechci," sklopil pohled. Nechce? 

,,Mohl bys mít postel pro sebe, tak jako když si bydlel sám," uchechtla jsem se pro odlehčení situace. 

,,Div se nebo ne, ale to už nechci zažít. Líbíš se mi tam. I když... kolikrát bych si to představoval trochu jinak, než že ležíš na posledním centimetru u kraje," ke konci věty se znovu začal šklebit. Tohle jsem se rozhodla přejít, raději jsem ho zavalila další otázkou. 

,,Huh.. a co jsem říkala?" prohrábla jsem si vlasy. Zaboha jsem si nemohla vybavit, o čem se mi zdálo. 

,,Neboj, všechny tvoje tajemství ze spánku jsou u mě v bezpečí," zasmál se a pro větší důraz na jeho slova zvedl dva prsty ve znamení přísahy. 

,,Ale dneska jsi hrozně nadávala, jaká je Kriss svině, což jsem ze začátku moc nechápal, ale pak jsi mluvila o tom, že ji do toho bazénu hodíš taky. Takže mi to nějak došlo, ale moc nechápu, proč se ti zdálo zrovna o tomhle," chechtal se mi. Zakroutila jsem nad ním hlavou.

,,Vzpomínka z puberty," vysvětlila jsem. 

,,A jindy říkám co?" nenápadně jsem se snažila nadhodit. 

,,To si nechám pro sebe, taky můžu mít tajemství, ne? Ale vypadá to, že ze spánku budeš asi nejupřímnější," culil se. Idiot. 

,,Když myslíš. Musím zavolat do práce," posmutněla jsem. Po téhle větě se mi nálada obrátila o sto osmdesát stupňů. Ano, tohle jsou momentálně mé největší problémy.

,,Nemusíš. Jenom mi slib, že se teď nenaštveš," mumlal. 

,,Proč bych se měla naštvat?" nechápala jsem. 

,,Zavolal jsem tam za tebe," vypadlo z něj. 

,,Cože?" hlas mi přeskočil o stupeň výš. 

,,Řekl jsem, že ti není dobře a dneska zůstaneš doma, ale Zoe? Můžu mít otázku?" zvážněl zase. 

,,Uh, no?" vykoktala jsem. 

,,Posadíš se?" přešla jsem tedy ke stolu a sedla si naproti něj. Prsty jsem si nějak vpletla do sebe a čekala, co z něj vyjde. 

,,Máš nějaký problém? Protože ten tvůj šéf mi nepřišel moc vlídný a byl u tvého jména takový-"

,,Nemám žádný problém," skočila jsem mu do řeči. Hlasitě si povzdechla a upřel na mě pohled ve stylu "jako vážně?". 

,,Zoe, nekecej mi tady takové nesmysly a jestli se něco děje, tak to řekni. Vyřešíme to spolu," pousmál se. 

,,Nic co bych nezvládla. Jen malinká neshoda názorů," pokrčila jsem rameny. 

,,Jaká neshoda názorů?" nenechal se odbýt. 

,,Huh, je to v pohodě, vážně," snažila jsem se ho ujistit. 

,,Ani bych neřekl. Přijde ti normální, že když někdo zavolá šéfovi s tím, že mu není dobře, automaticky mu začne nadávat? Že jsi blbá kráva, děvka a podobně? Mně teda ne. Takže to vyklop, protože já už jsem ho stejně sjel na tři doby. A nemám problém to zopakovat z očí do očí," zamračil se. Vykulila jsem oči. Cože sakra udělal? 

,,Co čučíš? Nenechám nikoho, aby ti takhle nadával. Není to normální. A je mi jasné, že to nezačalo jen tak, protože jsi třeba špatně přeložila knížku. Takže... mám pravdu?" pokračoval. Jistě že má, ví to a akorát mě dusí. Jenže co mám teď dělat? Můžu doufat, že nedostanu padáka na hodinu, to by bylo hodně špatné. 

,,Děkuji, že ses mě zastal, ale možná by bylo lepší, kdybych si tam zavolala znovu. Nebo tam zavolám teď, nějak se to pokusím vysvětlit," zrak jsem upírala na své ruce položené na stole. 

,,Takže je problém," odtušil si sám. 

,,Hm," zabrblala jsem. 

,,A dál?" vyzvídal. Zhluboka jsem se nadechla a spustila...

Hola! :D Chtěla jsem to vydat už včera, ale musela jsem s kocourem na veterinu, takže to tady máte až dneska. Moc moc děkuji za komentáře u předešlé kapitoly! Dělá mi to radost! Jak se jinak máte? Už jste ve škole?♥