Over Again

XXXVIII.

Po víkendové pauze nový díl, užijte si ho! <3

XXXVIII.

POHLED ZOE:

Hned druhý den se Marco vytasil s velkou bílou tabulí a fixem. Posadil děti na gauč a maloval rodokmen. Byla neskutečná sranda ho pozorovat, stála jsem za rohem a dusila smích. Aimee ani Tobi nepobírali, co se jim snažil naznačit, vysvětlit. Hihňali se mu, vypadal totiž fakt komicky, zatímco on z toho šílel. Snažil se, ale nějakou naději, že by alespoň něco pochopili, ztratil již po deseti minutách.

Byl z toho poměrně nešťastný, zhroutil se na židli v kuchyni s tím, že je nemožný a nic mu nejde. Prý si nedovede představit, jak se bude učit s dětmi, až nastoupí do školy. Bylo to roztomilé gesto, ale musela jsem ho nějak uklidnit. Nakonec jsme to pojali úplně jinak, ukázali jsme dětem fotky, vysvětlili, kdo je kdo a co od nich můžou očekávat. To už zabralo, pochopili.

Marco to hned večer volal rodičům. Poprvé jsem zažila jejich videohovor. Bylo to dlouhé, ale veselé. Bavili se, líčili si nejrůznější příhody, co zažili a na malou chvilku se dokonce připojila i Sandra. Já se tam vlastně dostala jaksi náhodou.

Vše vypuklo krátce před večerkou dětí, zavřel se v ložnici, zatímco já ukládala děti ke spánku. Koupání, pohádka. Zabralo nám to více než hodinku, navíc jsem poté ještě uklízela v kuchyni. Odcházela jsem do ložnice s tím, že v každém případě už musel skončit. Těšila jsem se na sprchu a spánek. Překvapení nastalo, když jsem otevřela dveře a on stále seděl na posteli, počítač měl před sebou a něčemu se spolu s ostatními smál. Tak rychle, jak jsem tam přišla, jsem chtěla i odejít, ale všiml si mě. Pousmála jsem se a rychle mu naznačila, že jdu zase pryč. Jenže než mi na to stihl vůbec něco říct, ozvala se jeho mamka.

,,Koho tam máš?" ptala se.

,,Koho asi," utrousila Sandra a živě jsem si dovedla představit, jak se šklebila.

,,Zoe?"

,,Jo mami, přišla Zoe. Tak já už budu končit, jo?" vložil se do debaty Marco. To jsem zase nechtěla. Nechtěla jsem mu přerušit hovor s rodinou, když vypadal tak šťastně. Všemožně jsem mu ukazovala, že nemusí, že odejdu. Máchala jsem rukama a musela jsem vypadat jak šašek. Rozesmálo ho to.

,,Tak počkej! Můžeme ji pozdravit!" nenechala se jeho maminka odbít. Bylo to hezké, ale nečekané. Nevěděla jsem, jak reagovat. Marco na mě hodil tázavý pohled a když viděl, že jsem na pochybách, pokýval hlavou, abych se k němu přidala. V duchu jsem zaúpěla, moc se mi nechtělo. Chci říct, těšilo mě, že mě tam chtějí, ale nepozdávalo se mi, že je mám vidět podruhé, v tak krátkém časovém rozmezí a ještě přes počítač. Loudavým krokem jsem se šourala k posteli, Marco se odsunul na jednu stranu a udělal mi místo. Zazubila jsem se do kamery.

,,Ahoj Zoe," pozdravili mě Marcovi rodiče.

,,Hezký večer," popřála jsem jim také a detailněji jsem si je prohlédla. Vypadali spolu šťastně.

,,Čau švagrová!" zvolala na mě Sandra, která nejspíš byla u sebe doma. Při tom oslovení jsem se málem zadusila vlastní slinou a Marco svou sestru zpražil pohledem.

,,Sandro!" zaúpěl.

,,Jejda, tak pardon," brblala na oplátku. Nastalo ticho, ve kterém nikdo nevěděl co říct. Až se toho nakonec chopil Marco.

,,Máme novinku," šťastně se usmíval. Vrhla jsem po něm velmi zmatený pohled. Máme?

,,Ještě jsem jim neřekl o dětech," špitl sotva slyšitelně. Oh, vážně? A já myslela, že tohle bude první, co jim řekne.