Over Again

XV.

XV.

POHLED ZOE:

Stál tam, s úšklebkem na tváři a provokativně se culil. Chvilku jsem si připadala jako puberťačka, co právě měla tu čest s tím králem školy. Pak jsem se probrala.   Okamžitě jsem ztišila hudbu a začala si uvědomovat celou situaci. Jsem ve vytahaných teplácích, nenamalovaná a na hlavě mám něco, co by mělo připomínat drdol. Několikrát jsem rychle po sobě zamrkala, ale nic. Pořád tam stál. Aimee už mu skočila kolem krku a vyprávěla mu jednu kravinu za druhou. 

,,Ráno jsme s Tobim malovali! Doneseme ti to ukázat!" radovala se. Tobi se k tomu moc neměl, nerad někomu předváděl své soukromí. Chápala jsem ho, jsem stejná. 

,,Aimee, nech strejdu odpočinout," špitla jsem. Strejdu... Z jakého důvodu mi to slovo nejde vyslovit?

,,Mně to nevadí," usmál se Marco. 

,,Vidíš, pojď Tobi, jdeme pro to!" poskakovala do kolečka. Až nakonec odběhli. Marco se rozhlédl kolem dokola a mě přejel mráz po zádech. Nebylo to uklizeno, nebylo tu nic. A věděla jsem, že Paul vždycky za tohle udělal scénu...

,,Promiň, ještě jsem neuklidila," sklopila jsem pohled a přešla ke kuchyňské lince, kde jsem se jala nádobí. 

,,Zoe, mně to nevadí," vytrhl mi talířek z ruky.

,,Nejseš služka, nemusíš tady uklízet," pokračoval. ,,Nech to být, převléknu se, budu chvíli s dětmi a pak to můžeme udělat společně, hm?" dodal. Nezmohla jsem se na nic jiného než přikývnutí. 

,,Chceš nachystat jídlo?" 

,,Ne, děkuji. Už jsem jedl, ale dám si to večer, voní to nádherně," usmál se. 

,,Koukej, tohle jsem malovala já a tohle Tobi," křičela už z dálky Aimee, tím pádem přerušila náš rozhovor. 

,,Uka," dřepl si k ní Marco a s obrovským úsměvem ji sledoval. Aimee mu popisovala každičký detail obrázku. A samozřejmě se nezapomněla zmínit o tom, co ve mně dneska ráno vyvolalo tak divné pocity. 

,,Takže jsi namalovala sebe, Tobiho a mamku? A kdo je tohle?" ptal se Marco. Kdyby tak tušil, co mu řekne... 

,,No paní učitelka ve školce vždycky říkala, že máme nakreslit maminku a tatínka. Ale my tatínka nemáme, tak jsem tam nakreslila tebe," zubila se od ucha k uchu, zatímco Marca ta věta evidentně rozhodila. Stejně jako mě. 

,,Aimee, říkala jsem ti, že máte tatínka, jen-"

,,Je to komplikované. Tak jsem tam nakreslila strejdu Marca," dořekla za mě větu jakoby nic. Marco se beze slova zvedl a odešel. Čímž zase vykolejil jak Aimee, tak Tobiho. 

,,Udělala jsem něco?" ptala se mě vystrašeně Aimee. 

,,Ne zlatíčko, vůbec nic," zaujala jsem Marcovo místo a objala ji. Za chvíli se k nám přidal i Tobi. 

,,Strejda se zlobí? Jako strejda Paul? Bude křičet?" plácal jednu věc za druhou Tobi. Neměl daleko k slzám a přiznávám, i já jsem měla naděláno v kalhotách. Vůbec jsem neuměla odhadnout Marcovu reakci. 

,,Jasně že ne broučku, už na vás nikdo nebude křičet, dobře? Půjdu se za ním podívat, běžte si zatím pustit televizku," uklidňovala jsem je. Doufala jsem, že se nezopakuje scénář, na který jsme byli všichni tři zvyklí několik měsíců... 

Opatrně jsem se vydala k ložnici, nenapadalo mě moc míst, kam by Marco mohl jít. A vypadá to, že jsem se nemýlila. Hned jak jsem pootevřela dveře, všimla jsem si ho. Seděl na posteli a hlavu měl složenou v dlaních. S hlubokým nádechem jsem vešla dovnitř. Nevšiml si mě.