Over Again

II.

II

„Mami, můžeme konečně už tu zmrzlinu?" drbala do mě neustále Aimee.

,,Zlatíčko počkej, něco tady dořeším s tetou Kriss a potom půjdeme, ano?" povzdechla jsem si. Sedíme v parku, Kriss se včera večer vrátila z dovolené a hned na druhý den souhlasila, že se sejdeme. Přesně jak jsme se domluvily po telefonu. Jenže teď už tady sedíme tak hodinu a země nevylezlo kloudné slovo. Prostě nemůžu. No a tak se rozpovídala Kriss.

,,A nemůžeme tam jít sami? Hned zase přijdeme, že jo Aimee?" přidal se k fňukání i Tobi. Je pravda, že stánek se zmrzlinou byl od naší lavičky vzdálený pár metrů a pána, který zde obsluhuje, už za ta léta dobře známe.

,,Tak fajn. Ale s nikým jiným se nebavte, budu se na vás dívat," pohrozila jsem jim atomu zodpovědnějšímu, čili Tobimu, předala penízky. Aimee je hrozně rozlítaná, je to potvůrka, co je schopná všeho. Jakmile odběhli, hlasitě jsem si povzdechla.

,,Tak jo Zoe, mluv. Dělej," pobídla mě Kriss, nejspíše jí už začala docházet trpělivost.

,,Když já nevím. Prostě jsem šla do práce a on mě srazil. Nejdřív to bylo v pohodě, ale pak jsem ho poznala. Řekl, ať s ním jdu na kafé," sklopila jsem pohled do klína.

,,A?"

,,Co a?"

„Půjdeš?" nevinně zamrkala.

,,Jsi normální?" vřískla jsem.

„Ježiši klídek. Tak třeba by ti to nějak vysvětlil a ty by ses už konečně uklidnila," vysvětlovala její teorii.

,,Jo jasně, nebo by měna ty záchody zatáhl znovu," oklepala jsem se. 

,,Někdy jsi fakt naivní Kriss," špitla jsem.

,,Ne tak promiň, ale jsi si jistá, že to byl on? Už je to přece jenom pět let," povytáhla obočí.

,,To byla asi hodně moc velká náhoda, kdybych si ho s někým spletla, nemyslíš?" odsekla jsem.

,,Kde jsou děti?!"vystřelila jsem jako raketa, když jsem si všimla, že u stánku se už dávno nenacházejí. Zběsile jsem se začala rozhlížet po celém parku.

,,Támhle," prohodila má kamarádka jakoby nic a rukou ledabyle ukázala pár metrů za nás.

,,Ty vole to je on! Co když jim něco udělá?!" plašila jsem. Tobi stál s oběma zmrzlinami v ruce a Aimee si hladila toho jeho slavného psa.

,,Jako ten? Marco?" zbystřila i Kriss. Jak to, že ho zná?!

,,Marco?" nechápavě jsem se na ni podívala.

,,Nikdy jsi neřekla, že ten co ti to udělal byl Marco Rossi!" rozhazovala rukama.

,,Nechtěla jsem se o tom bavit a neměla jsem tušení, jak se jmenuje! Jdu tam. Co když jim něco udělá?" všechny své myšlenky jsem nechala volně proudit.

,,V parku plném lidí? Přemýšlej Zoe. A konečně jsem asi pochopila, po kom Tobi zdědil tu roztomilost. Bylo jasné, že ty jsi to být nemohla," smála se. Jak si z toho všeho může sakra dělat legraci?

,,Moc mi nepomáháš Kriss," naštvaně jsem se na ni obořila a rozešla se k nim. Nenechám s ním svoje děti ani vteřinu o samotě. Za sebou jsem ještě slyšela všemožné omluvy a klapot podpatek. Kriss se mnou srovnala krok.

POHLED MARCA:

Celý zpocený sebou plácnu na lavičku v parku. Od doby co jsem se vrátil do Londýna, a to jsou zhruba tři dny, si dávám pěkně do těla a za všechno můžou jenom vzpomínky. A záhadná blondýnka. Nebylo pochyb o tom, že včera to byla ona. Musela být. Za těch pět let se mina to tak nějak dařilo zapomínat, jistě, výčitky svědomí jsem měl pořád, ale dalo se to. Teď jak jsem ji viděl, se to všechno otočilo. Ten evidentní strach, znechucení a všechno možné, co zní vyřazovalo. Nechápu, kam jsem dal ve svých šestnácti mozek a co jsem to vlastně udělal. Ale já to tak nenechám. Prostě se jí omluvím, udělám všechno proto, aby se to mezi námi srovnalo. I když ji neznám, nedokážu dál žít s tímhle pocitem viny.

Z myšlenek mě vytrhl Winston, který se z ničeho nic otřepal. U svých nohou jsem si všiml dvou malých dětí. Holčička a chlapeček. Holčička svému bratrovi rychle vrazila zmrzlinu do ruky a začala si hladit Winstna. Co to sakra je? A proč mi ty děti přijdou tak povědomé. Normálně bych řekl, že ten kluk vypadá jako já, když jsem byl malý. Hh, už blázním.

,,Jmenuje se Winston," usmál jsem se. Dívenka zvědavě zvedla hlavou a šťastně se zazubila. Za to chlapci se má společnost až tak nezamlouvala.

,,Hustý, já jsem Aimee,"usmívala se od ucha k uchu. Nezapomněla ani dodat, že její brácha se jmenuje Tobi.

,,Jo, já jsem Marco. Jmenuji se Marco," zakoktal jsem se. To už mě jako rozhodí i takhle malé děti? Možná kdyby nevypadli jako moje kopie...

,,Kde máte mamku?" zamumlal jsem. Aimee byla zaneprázdněná Winstonem, a tak mi musel postačit Tobi. Ledabyle ukázal na lavičku kousek od nás. Zasekl jsem se. Už zase. Zase ta blondýnka a tentokrát není sama. Chvilkami mě i napadla určitá souvislost mezi mnou a jí. Jako že by ty děti byly moje, ale to jsem hned zahnal. Nesmysl.

,,Kolik vám je?" ptal jsem se dál. Spíš jsem doufal, že teď řeknou nějaké číslo a vyvedou mě z omylu.

,,Skoro pět," smála se Aimee.

,,Nechceš kapesník? Ukaž," uchechtl jsem se, když jsem spatřil, že Tobimu se po ruce roztéká zmrzlina. Jak jsem se mu ale tak věnoval, nevšiml jsem si, že blondýnka zamířila k nám.

,,Aimee! Co to zase děláš?! Měli jste si jít pro zmrzlinu!" křikla rozzlobeně.

,,Ale když ten pejsek je tak hezký. Taky bych takového chtěla," posmutněla. Blondýnka si dřepla, zatímco její kamarádka mě spalovala nepříjemným pohledem.

,,Já vím, ale víš že to nejde. A neříkala jsem vám snad, že se nemáte bavit s cizími lidmi?" pokárala oba dva, takže jsem radši kapesník a zmrzlinu stáhl zpátky. Stále jsem však jednou rukou držel Tobiho a utíral mu teď už nenávratně zaschlou čokoládu.

,,Pusť ho!" štěkla po mně. Nechtěl jsem provokovat, no tak jsem ji poslechl.

,,Není cizí," postavila si hlavu Aimee.

,,Ale ano, je. A tečka. Odcházíme," poručila si. Popadla oba za ruku a snažila se je odvést. Nutno podotknout, že Aimee se nechtělo, Winston se jí líbil.

,,Nemůžeme si promluvit?" poškrábal jsem se na zátylku.

,,Ne," odvětila. Musím říct, že dneska má nějak více odvahy. Nebo je to tím, že všude kolem jsou lidi.

,,Ale jo, můžete," vložila se do celé situace snad dnes poprvé ta její kamarádka. Byl jsem svědkem jejich tiché oční hádky a následného šepotu slov o tom, že si to má vyslechnout, už to bude mít za sebou a bude vědět na čem je. Chytrá kamarádka.

,,Pojďte děcka, půjdeme nakrmit kačenky," věnovala nám poslední pohled a pak už jsme byli jen mi dva. Blondýnka, u které bych mohl zjistit jméno, sklopila hlavu a mnula si prsty. Kuráž byla ta tam.

,,Neublížím ti, jen chci, aby sis mě vyslechla," špitl jsem. Potřeboval jsem odpovědi. Nedalo mi to. Ty děti a všechno okolo... 

„Tak co je?" dostalo se mi odpovědi.

Za zpětnou vazbu budu ráda.♥