Secret little rendezvous ~ Larry ✓

57.

"Tak kluci, za půl hoďku odjíždíme," zahlásil Mick a já se musel opravdu moc držet, abych neprotočil očima. Koukal jsem na svůj čaj a nic víc mě nezajímalo.
"Nafotíme pár fotek, hezky všichni jako kapela a pak máte zbytek dne jenom pro vás. No a o půlnoci nám to letí domů," zhrnul a já byl téměř i rád. Nejbližší koncert jsme měli mít až za měsíc. Plánoval jsem zalézt do svého pokoje a nevystrčit z něho ani nos. Ke konci snídaně mi Liam podstrčil kousek pečiva, no já to jenom odsunul dál od sebe. Nechci jíst, protože poslední věc, při které jsem se cítil milovaný, bylo jídlo.
"Nemám hlad, jdu se připravit," špitl jsem a vypařil se zpět do pokoje, kde jsem jenom čučel do stropu, než mi na dveře nezaklepal Liam s tím, že už jdeme.

Neměl jsem energii vůbec na nic a pohled na Harryho mi rval srdce... i když už jsem měl dávno pocit, že po něm nic než díra nezbylo. Jak šeredně jsem se mýlil.
Mick mě musel následovat i na pokoj, kde mi pomohl vybrat oblečení. Zřejmě za nás dva cítil odpovědnost, možná mu to jen přišlo líto, nevím...
Po nějaké chvíli jsme se vydali do haly, kde už čekali kluci a my se k nim přidali, abychom mohli jít fotit.

V koutku duše mě těšilo, že to, co mi udělal, mu ublížilo. I tak necítil ani kousek bolesti, kterou jsem v sobě právě měl já. Chtěl jsem utéct, někde se schovat a brečet až do rána. Jedinou oporu mi dodával Liam, který mi opatrně stiskl rameno pokaždé, když se mi rozklepal ret.

Mick nás nahnal do velkého auta. Cestu jsem ani nevnímal, dokud jsme nezastavili před Disneylandem, kde jsme byli pozváni. Tedy lépe řečeno, kam jsme měli vstupenky jako pozornost od sponzora. Ještě před nedávnem jsem se sem těšil, jak si to tady společně užijeme a teď... Chtěl jsem pryč. Hned.
Mick vyřídil náš vstup a už jsme se ocitli v útrobách toho velkého parku, kde si Áron chystal foťák a Mick nadšeně hopsal kolem něj.

Všude kolem bylo tolik radosti, jenom já musel předstírat úsměv a culit se na kluky. Louis se ani nesnažil. Jako kdyby mu to bylo jedno.
"Ták a teď Loui na kraj, Harry do středu a usmívejte se kluci," přikázali nám ti dva a já poslechl. Spokojeně jsem se culil na Liama a Nialla vedle mě.

Nechtěl jsem se usmívat. Měl jsem pocit, že kdybych se usmál, už bych se zhroutil úplně. Áron udělal pár fotek i takových, bez úsměvu, no na různých dalších mě Mick mlčky pobídl, abych se alespoň snažil. Tehdy se na mé tváři objevil jenom drobný úšklebek a Mick raději přestal s dalšími pokusy o můj úsměv.
Jak se mohl Harry usmívat? Jak mi mohl včera vykřičet, jak je zlomený, když se teď usmívá? Bylo mu to všechno, co jsme mezi sebou měli, jedno? Dokázal to za jednu jedinou noc hodit za hlavu?
Raději jsem jen sklopil hlavu k zemi a nedíval se na něj. Nechtěl jsem se na něj dívat a trápit se. Ale tak moc to bolelo.

Nemohl jsem uvěřit, jak dokázal být Louis tak sobecký, přeci jen tyhle fotky byly pro fanoušky. Pro ně bych udělal cokoli. A on se tvářil, jako kdyby mu někdo něco udělal, ikdyž ten, co zranil, byl on. Udělali jsme několik fotek před zámkem, taky při některých fontánách, než Mick zhodnotil, že máme fotek dost a můžeme jít po svém. Všichni jsme si do čela zarazili kšiltofky a sluneční brýle. Neměl jsem moc náladu na jěždění a atrakce, a tak jsem se raději jenom tak potloukal kolem a nasával do sebe všechno to krásné, co tady bylo. Nakonec jsem skončil ve věžičce jednoho z domků, odkud byl krásný výhled na celý park.

Po všem tom focení se všichni rozprskli a já zůstal sám. Moc rád bych šel za Harrym, kdyby mě Mick nezastavil s kroucením hlavy. S povzdechem jsem se raději jen usadil na nedalekou lavičku, naštěstí byla bokem od všech lidí kolem.
Bylo mi z toho všeho pořádně na nic. Nechtěl jsem tady být sám, chtěl jsem se tu procházet a bavit s Harrym, přesně jak jsme chtěli. Předtím...
Teď už jsem jen ve svém maskování čekal, až se budeme moci vrátit na hotel. Měl jsem plán vyplenit celou ledničku na pokoji.

"Hezký výhled, co?" zasmál se z ničeho nic někdo vedle mě. Téměř jsem omdlel strachy. Musel jsem být pořádně zamyšlený, když jsem si ho ani jen nevšiml.
"Jo, to jo," pousmál jsem se na kluka, který stál vedle mě a koukal ven. Byl asi stejně vysoký jako já, měl černé vlasy a oči šedivé jako obloha před bouřkou. Pořád ale nebyli tak nádherné, jak ty Louiho.
"Venku je moc hezky na to, aby jsi tady byl zavřený, no ne?" broukl jenom tak a ani se na mě při tom, nepodíval.
"Nemám moc náladu někde běhat," přiznal jsem se.
"I takové dny jsou, ale pak přijdou lepší neboj. A mohl bych poprosit podpis? Jenom tak, jestli bys mohl," poprosil z čista jasna. Chvíli jsem se na něj zmateně koukl, než mi ukázal telefon, který byl plný našich písniček.
"Podle hlasu," přiznal se s červení ve tvářích a já se tomu musel začat taky smát. S radostí jsem mu podepsal triko i obal na telefon. Těšilo mě dělat fanoušky šťastné, aspoň jsem nemyslel na Louiho.

Kolem mě procházeli lidi a půlka si mě nevšímala. Ta druhá, která mě poznala, se se mnou přišla odfotiť a požádat o autogram. Určitě se to stalo i klukům. Ale bylo to od nich milé. Nedolejzali a byli slušní, proto jsem se snažil být i já a usmíval se na ně, i když ne tak, jako by to bylo jindy.
Naštěstí se pak na lavičce vedle mě objevil Mick s Áronem, že prý tady se mnou počkají na ostatní. Ani jsem si neuvědomil, že by ten čas tak rychle uběhl.

S tím klukem jsem si povídal celkem dlouho, dozvěděl jsem se, že je tady s rodinou, a tak jim raději utekl, protože jeho macecha je příšerná harpie. Nakonec z něho vylezlo, že je taky z Londýna. Vyměnili jsme si sociální sítě a já mu slíbil, že někdy dáme kafe. Byl to sice fanoušek, ale ne jeden z těch fanatiků.
Na domluvené místo jsem přišel jako poslední. Mick se na mě usmál, no já jenom uhl pohledem na Liama, kterému jsem se hodil na koníčka s tím, že mě bolí nohy a musí mě odnést do auta.

Chvíli jsem na ty dva tupě zíral, dokud do mě Mick nedrcnul loktem a já se pak vzpamatoval. Všechny nás zpátky nahnal do auta a v hotelu jsem rychle zapadl do svého pokoje. Odmítl jsem s klukama večeřet, prostě jsem chtěl být sám. Navíc, v ledničce na pokoji jsem našel chlast, který se zdál být přijatelnější volbou, než jídlo...

Liam mě poslušne odnesl až do auta, kde jsem se skroutil na sedačce. Celý den jsem do sebe nedal ani sousto a večeře nebyla výjimkou. Před letem jsem se ukryl na svůj pokoj. Nedalo se mi spát, chybělo mi Louiho teplo. Chyběl mi můj princ, který mě však odmítl. Když někdo zaklepal téměř jsem se rozběhl ke dveřím. Doufal jsem, že to bude Louis, no za dveřmi byl Mick. I s talířem jídla.
"Pokud mě chceš nakrmit, tak si to nech, nemám zájem," odvrkl jsem a zabouchl mu dveře před nosem.

Dostal jsem toho do sebe opravdu hodně, chtěl jsem spláchnout svůj žal. Nechám Micka, ať to všechno zaplatí. Stejně to byla i jeho chyba. Mohli jsme být pořád tajne spolu, nikdo se to nemusel dozvědět... Ale ne, on přišel s tímhle nápadem!
A mně jeden taky napadl... Vyškrábal jsem se na nohy a vypotácel se s tichým smíchem na chodbu. Věděl jsem, kde má Harry pokoj, musel jsem to s ním probrat. Zaklepal jsem mu na dveře a když neotevíral, opřel jsem se o ně s plánem, být tam i celou noc. Pak se najednou dveře otevřely a já padnul dolů.
"Ahoj lásko," zasmál jsem se na něj ze země. "Jak to, že jsi tak vysoký?"