Secret little rendezvous ~ Larry ✓

58.

Když jsem Micka vyvřel, za chvíli si na mě donesl posilu. Na dveře mi zaklopal Liam. Jemu jsem musel otevřít a i s Mickem se mi nanominovali do pokoje.
"Musíš jíst, Hazz," broukl Mick, no já na něj jenom zavrčel.
"Neříkej mi tak," fňuknul jsem a koukl na Liama, který mě pohladil po ruce.
"Aspoň kousek, prosím," vysoukal ze sebe, no já zavrtěl hlavou.
"Ne, jídlo s ním byla poslední chvilka, když jsem cítil, že mě miluje. Nesním nic," fňukl jsem. Skroutil jsem se na posteli a začal zase brečet. Najednou někdo zaklepal a Liam šel otevřít. Zaslechl jsem Louiho. Mého Louiho.

"Louisi!" ozval se nade mnou vyděšený hlas a už mi pomáhal na nohy.
"Hele, ty nejsi můj Hazzy," zamračil jsem se na něj, když už jsem stál pevně na  nohou. "Kde je? Proč jsi tady s ním?"
"Lou-"
"Nemluv na mě!" sykl jsem po něm a motavě se dostal dál do pokoje s úmyslem najít svého Harryho.
"Micku? Ty jsi tady taky?" zamračil jsem se i na něj. Proč tady byli? A proč Harry plakal na posteli?
"Co jste mu udělali?" zavrčel jsem a odpotácel se k posteli, kde byl můj andílek.

Slyšel jsem, jak se někdo vpotácal do mého pokoje. Slyšel jsem Louiho hlas. Zajímal se o mě a měl v sobě určitě alkohol. Opět jsem zafňukal a zabořil tvář do přikrývek. Co mi potřebuje vykřičet, když se kvůli tomu musel opít? Co tak odporného musel mít na jazyku, že potřeboval hladinku v krvi, aby se na mě koukl.

"Harry?" zeptal jsem se tiše, ale nepodíval se na mě.
"Harry," vzlykl jsem a vlezl si za ním do postele, abych ho objal kolem pasu. Bylo tak bolestivé, když se ode mě hned odtáhl.
"Tohle mi nedělej," vzlykl jsem opět, ale to už jsem pocítil ruku na svém rameni a Mickuv hlas: "Lou, nech ho."
"Nech ty mě! Nech nás! Tebe já už nikdy nebudu poslouchat! Proto se teď na mě Harry ani nepodívá!"

Cítil jsem, jak se kolem mě obtočili jeho ruce a snažil se mě stisknout v objetí. Já ho ale odtlačil. Tak moc mě bolelo, co mi udělal. No pak jsem chvilku poslouchal, co říkal. Nemohl jsem tomu věřit, on za to opravdu mohl Mick?
"Co to má znamenat, Micku?" zaskučel jsem s bolestí v hlase a koukal na něj z příma, stejně jako Liam za jeho zády.
"Prosím, neříkej, že za to můžeš ty, Micku. Prosím, řekni mi, že se pletu," zabručel Liam a propálil ho pohledem.

Mick po nich bloudil zrakem, asi jsem mu trochu zavařil.
"Kluci, ne! Prosím uklidněte se! Já tím byl jenom pověřen Modestem..." šeptl nakonec, když se jeho hlas trochu uklidnil.
"Chtěli nás tři vyhodit Harry!" fňukl jsem s pohledem na Harryho pod přikrývkou. "Chtěli ti za to zničit tvůj sen, lásko."
"Je to pravda," přikývl Mick nakonec, zatímco já se pomalu zpátky přitulil k Harrymu.

V tu chvilku jsem opravdu nemohl věřit tomu, co se děje.
"To nemyslíš vážně!" křikl po něm Liam. "Já je zabiju. Přísahám, že za tohle je zabiju. Tohle nemůžeš myslet vážně, že ti řekli, aby si je dva dostal od sebe. To nemůžeš myslet vážně, Micku!" vztekal se Liam a chodil po pokoji jako hledový lev. Já se to snažil jenom nějak vstřebat a při tom jsem hladil Louiho jemné vlasy. Tak moc mi chyběl za tu chvíli.

Když se Harry neodtáhl, spokojeně jsem se k němu přitulil. Tak moc mi chyběl, chtěl jsem ho už pořád jenom u sebe, už nikdy ho nepustit.
"Modest si všiml pár náznaků a rozhodl se to zatrhnout pod podmínkou vyhazovu. A rovno všem třem. Prý když to nezařídíme, všichni tři poletíme," přiznal ještě Mick, ale já už vnímal jenom ruce mého miláčka.
"Lásko, promiň mi to," fňukl jsem.

Bylo mi tak líto, co jsem mu řekl. Tak moc líto a on za to ani nemohl.
"Nemám co," zašeptal jsem mu a hladil jej po zádech. Bylo mi to tak strašně líto to všechno. No měl jsem vztek. Měl jsem vztek na ty nahoře.
"Najdeme si jinou společnost!" rozhodl Liam, byl rozhžavený do běla a pomalu jsem čekal, že Mickovi i jednu střelí.
"To nemůžete, smlouvu máte do konce roku a pak ji musíme prodloužit," pípl Mick. Asi si uvědomoval, že jinak by mu asi někdo něco udělal.
"Proč by jsme ji měli prodlužovat? Vydržíme do konce roku a pak najdeme někoho jiného. A ty půjdeš s námi. Nemůžou nám takhle omezovat život," vztekal se. Mně to právě bylo jedno, měl jsem u sebe svou lásku, která za nic nemohla.

"Určitě najdou nějakej způsob, jak vás přinutit prodloužit smlouvu, aniž byste o tom věděli," šeptl smutně Mick a Liam jenom zatnul ruce v pěst.
"O tom si ještě promluvíme! Teď bych někomu asi rozbil hubu," sykl Liam naštvaně. Ucítil jsem, jak někdo přese mě hodil přikrývku a já se se zavřenými oči usmál. Bylo mi tak příjemně.
"Asi bychom měli ty hrdličky nechat," zasmál se tiše Mick.

"Ty se na ně ani nekoukej! Kvůli tomu, že si o tom neřekl všem, jsi je oba téměř zničil. Víš, co si mohl způsobit? Představ si, že by Harry nejedl tak týden. Zabil bys ho! Chápeš to?" vrčel na na něj a opravdu vypadal, že mu za chvíli jednu uvalí.
"A i kdyby je modest vyhodil a co, my bychom je z kapely nepustili! Jsme rodina a to je víc, než nějaké jméno. Něco vymyslíme a najdeme si někoho jiného," vrčel Liam. Teď bych ho opravdu nechtěl naštvat. Pak jenom zavrtěl hlavou a poklonkoval Micka ven. Jen se na mě při odchodu usmál a já na něj. Pak už jsem se věnoval Louimu, který se skrýval pod přikrývkou a táhla z něj whisky. O ani ne dve hodiny jsme měli být na letišti, a tak jsem se nesnažil usnout, jenom jsem ho hladil.

Ani nevím jak, ale díky Harryho hlazení jsem usnul. Ale myslím, že jsem to neměl dělat. Když mě pak vzbudil, žaludek jsem měl jako na vodě a hlava mi hrozně třeštila.
"Harry?" podivil jsem se a těžce vydechl. "Udělal jsem něco? Proč jsem tady? Co se stalo?" Musel jsem těžce polknout. Doufal jsem, že jsem nic neprovedl.

Dvě hodiny jsem ztrávil jenom tím, že jsem Louiho hladil a jemně ho kolíbal v náručí.
"Nic se nestalo, Lou," špitl jsem a políbil jej na rty.
"Všechno probereme doma," doplnil jsem a pomohl mu na nohy. O chvíli po zaklepání přišel i Liam, aby mi pomohl s Louisem. Měl v krvi jěště nějaký alkohol.
Když jsme sešli dolů, už tam stál Mick s hlavou skloněnou k zemi. Styděl se. Áron se nám hned začal omlouvat. Já jenom kývl rukou, že to necháme na doma. Teď je pozdě.

Moc jsem to nechápal, ale byl jsem nesmírně rád, že se na mě Harry konečně usmíval. Tolik mi stačilo, přebilo to i bolest hlavy, i když ne úplně.
"Mně je blbě," špitl jsem, když jsme seděli už všichni v autě.
"Neměl si pít," zasmál se Liam.
"Co? Kdy?" podivil jsem se, no zřejmě to bylo očividné. Ani jsem se neměl ptát...
"Panebože, ty jsi slušně mimo," zasmál se Zayn.

"Nech ho," sykl jsem a jenom jej jemně hladil po tváři. Muselo mu být opravdu špatně, chudáček můj malinký. No musel jsem se od něj na letišti držet dál. Sebral jsem si Mickova slova k srdci, a tak jsem raději přenechal jeho nošení Liamovi a já jenom byl poblíž.

Na chvíli se ode mě Harry odtáhl a byl pryč. Byl příliš daleko na můj vkus, no Mick a Liam mi šeptem poradili, ať jsem tam kde jsem. Asi bych měl být rád, že chodím...
Mick mi s drobným úsměvem podal láhev vody, prý mi bude líp. Trošku to naštěstí pomohlo. Ale nakonec jsem byl beztak raději, když už jsem seděl v letadle.

V letadle jsem ho usadil k oknu, aby jsme byli přes uličku... aby jsme nebyli až tak při sobě. Musel jsem na to dávat pozor, na nás dva. Mohli jsme to zvládnout, jenom jsme museli dávat bacha.
"Spinkej, Lou, všechno pořešíme ráno," špitl jsem mu a přikryl ho až po uši. Já sám jsem se zabalil do sedadla a usnul dřív, než jsme se dostali na oblohu.