Secret little rendezvous ~ Larry ✓

67.

"Co se dnes jěště stane..." kňuknul jsem, no mé tělo nemělo sílu odporovat a tak jsem se vyšoural do patra, abych se oblékl a asi o 15 minut jsme s kluky seděli v autě. Říkali jsme, že nemusí jít, no prý nás v tom nenechají samotné. Skončili jsme v obří kanceláři, kde jsme čekali, než se ukážou ti, co nás sem zavolali.

Nejhorší na tom celým bylo to čekání. Čekání na ty, co měli rozhodnout, co s námi. Na ty, kteří ovládali naše životy a my byli jejich figurkami. A nezajímalo je, co chceme my...
V kanceláři jsme seděli alespoň dobrých 10 minut, než se uráčil někdo přijít a sednout si do koženého křesla za velký dubový stůl. Muž, jenž se tam usadil, rozhodně neměl radost. V jeho tváři byla jen zlost. Otevřel notebook na svém stolu, něco do něj zaťukal a pak ho otočil směrem k nám. Byl na něm jeden z mnoha článků o mně a Harrym.
"No, co my k tomu řeknete?" zavrčel na nás.

Automaticky jsem chtěl Louiho chytnout za ruku. Potřeboval jsem pevnou půdu pod nohama, no Mick to asi viděl, a tak mi položil ruku na rameno, abych radši zůstal tak jak jsem byl.
"Co vám k tomu mají říct? Paparazzi jsou svině," ozval se ihned Liam, připravený nás bránit.
"Vás jsem se nic neptal, Payne," odbil ho jednoduše chlap za stolem a pomalu proklikával fotografie.

Ukazoval nám všechny fotografie, které my už jsme dávno viděli. Na chvíli jsem vzpomínkami zaletěl na tu bezstarostnou dovolenou. Kdybych věděl, co se bude dít až se vrátíme, asi bych tam zůstal.
"No?" prolomil ticho muž před námi a já slyšel, jak Harry vedle mě polkl.
"Nebudu to popírat, je to pravda," řekl jsem a natáhl se pro Harryho ruku, abych ji mohl uchopit do té své.
"Ale jo, popřete to a veřejně," zavrčel a propaloval u toho naše spojené ruce. "O víkendu bude koncert, kde vše popřete, jinak končíte. Všichni!"

"To nemůžete, jsou to slobodní lidé! Nemáte právo jim zakazovat mít se rádi! " ozval se ihned Niall.
"Nejsou to lidé, jsou to dvě bukvice, které nebudou kazit jméno naší spoločnosti. Jak už jsem se vyjádřil, v sobotu máte koncert a oba to popřete. Vymyslíte si něco a popřete to. Je vám to jasné? A potom ať vás ani nenapadne se k sobě přiblížit. Jestli vás pro mě za mě uvidí spolu i zatoulaný pes, skončili jste," zavrčel a zaklapl notebook. Smutně jsem svěsil hlavu a přikývl.

Najednou jsem nevěděl co říct, úplně jsem oněměl po proslovu hlavy Modestu. Pouze jsem nemě přikývl a když nás z kanceláře vyhodil, všichni jsme odešli se sklopenými hlavami. I cesta autem zpátky domů byla naprosto tichá, jakoby se každý bál promluvit.

Jeli jsme domů a já jenom držel Louiho za ruku a jemně jej hladil palcem. Proč se tohle muselo stát?
Když jsme přijeli domů, jenom jsem Louiho vytáhl po schodech do jeho pokoje, kde jsem se skroutil na posteli a koukal do stropu.
"Proč se tohle stalo?" zafňukal jsem a z mých očí se spustily slzy.

Kluci nás oba nechali zalézt si do pokoje, nikdo nic neřekl, nic nenamítal. A když se za námi zavřely dveře a Harry si zalezl do postele a rozbrečel se, hned jsem byl při něm.
"Pojď ke mně," šeptl jsem něžně a snažil se zakrýt svůj smutek. "Bude to dobré, uvidíš. Venku to bude opravdu těžké, no v domě budu pořád u tebe. Miluji tě."

Loui si lehl ke mně a já se mu okamžitě vnutil do objetí. Jeho ruka mě jemně hladila po zádech a můj dech se uklidnil.
"I já tebe," zašeptal jsem mu do hrudě.
"Strešně moc," špitl jsem a nechal se objímat.

Trvalo jen chvíli, než Harry usnul v mém objetí. I když ještě nebyl ani večer, nechal jsem ho se prospat. Alespoň na malou chvíli potřeboval klid. Po půl hodině jsem se ale postavil na nohy a šel dolů do kuchyně napít se vody a utřídit si myšlenky. Kluci asi byli někde zalezlí, protože bylo v domě ticho. Ticho, které ale narušila jedna osoba, která vešla do kuchyně.
"Jak se cítíš?" zeptal se Mick.
"Je mi z toho všeho úplně na nic," vydechl jsem. Děsil jsem se toho, že byla sobota tak blízko a ještě víc jsem se děsil, jak to s Harrym zvládneme. "Nechci nic popírat."
"Víš, ať už na tom koncertě řekneš cokoliv, my všichni tebe i Harryho podržíme. Jsme přece rodina, no ne?" řekl po chvíli ticha, pousmál se a zase odešel. Chvíli jsem nad jeho slovy přemýšlel, než jsem polkl nad myšlenkou, která se mi zrodila v hlavě. Byl to velký risk, ale doufal jsem, že má Mick pravdu.

Sobota přišla dřív než si kdokoli myslel a my jsme najednou stáli v zákulisí. Jenom kluci, Mick a Áron. Nervózně jsem si hrál s lemem košile, kterou mi Mick dal.
"Všechno bude v pořádku. kluci. Řeknete, co chtějí slyšet a to bude všechno, dobře? Doma to bude v pořádku," ujistil nás Liam a pohladil mě po zádech. Jenom jsem jemně přikývl a koukl na Louiho. Už teď jsem měl na krajíčku, no donutil jsem se usmát.

Všichni jsme se připravili, abychom mohli vyjít na pódium. Já se ještě naposled podíval na Micka, který mi věnoval povzbudivý úsměv a já se odhodlal s kluky vyjít nahoru. Aréna byla opět plná a vládla v ní dobrá energie i navzdory tomu, co jsme se chystali povědět světu. Nic netušili a my tak začali uvolněně. Zazpívali jsme tři písničky, než jsem se ujal mluvení.
"Tak co? Užíváte si koncert?" Odezvou mi byl hlásný křik a jekot našich fanoušků.
"To jsem moc rád... No je tady jedna věc, kterou vám budeme muset oznámit," zvážněl jsem a to se i hlasy kolem začali stišovat. "Asi nikomu z vás neunikli poslední zprávy, které se týkaly mě a Harryho. A my vám teď musíme říct pravdu."

Když Louis začal, měl jsem pocit, že můj svět se začal točit a nechtěl se zastavit. A když na mě kluci kývli. že mám pokračovat, nebyl jsem schopný zvednout mikrofón ke rtům a začít mluvit. Několikrát jsem se nadechl a koukl na Louiho.
"Pravda totiž je ..." vytiskl jsem ze sebe a má brada se klepala jako kdyby bylo v hale mínus dvěstě stupňů. Koukal jsem na všechny ty lidi, co nám věří a milujou naši hudbu.
"Já nemůžu..." šeptl jsem a po tvářích se mi kutálely slzy.

Harry začal, no když jsem viděl, jak moc ho tohle trápí, měl jsem chuť se rozejít za ním a uvěznit ho ve velkém objetí.
Kolem bylo ticho, které by se dalo i krájet. Sám jsem na chvíli oněměl a slova, která jsem jsem se chystal říct nahlas tady přede všemi jsem si ještě rychle zopakoval v hlavě. A když jsem viděl napětí v očích holek hned v první řadě a ještě jednou smutek v Harryho očích (i na dálku byl viditelný), byl jsem rozhodnut. Jen jsem doufal, že kluci mi to prominou, že mi snad odpustí...
"Mnoho z vás možná zklamu a jiné možná potěším, no pravdou je," odmlčel jsem se a podíval se na Harryho, který musel stát co nejdál ode mě, až na druhém konci pódia, "že já, Louis Tomlinson, jsem až po uši zamilovaný do Harryho Styles, mého přítele."

Čekal jsem, než to Loui dopoví a má hruď se svírala v nepravidelných intervalech. Pak jeho rty opustilo něco úplně jiného a já zůstal jako opařený stát a koukal jsem na něj. Trvalo jenom několik vteřin, než jsem si to uvědomil a dav kolem začal jásat. Koukal jsem na Louiho, který stál a koukal na mě. Oba jsme věděli, že tohle nedopadne dobře, ale teď nám to bylo jedno a když se mé nohy rozhodli poslouchat, rozběhl jsem se přes celé pódium za ním.

Čekal jsem na reakci fanoušků a Harryho, na kluky jsem se bál podívat. Věděl jsem ale, že s nimi to vyřešíme pak, teď byl pro mě nejdůležitější Harry.
Když se ke mně rozběhl, otevřel jsem mu náruč a pořádně ho obejmul. Arénou se ozýval jásot a křik, který mě taky trochu uklidnil.
"Víte," jenom na kousek jsem se odtáhl od Harryho, abych mu setřel slzy z tváře a opět si přitáhl mikrofon k ústům, "dnes jsem tady měl říct něco úplně jiného, ale já už nedokážu dál lhát a ubližovat nám oběma."
A pak jsem ho přede všemi políbil.