Secret little rendezvous ~ Larry ✓

65.

Loui mě donesl k sobě. V okamžiku jsem se zabalil do peřiny a cítil jeho kolínskou. Brečel jsem a to mě za chvíli uspalo. Poslední co jsem viděl je, jak mě hladí. Po chvilce jsem se ale vzbudil a slyšel jsem rozhovor zespodu.
"Co budeme dělat, Micku?" slyšel jsem Liama. Nechtěl jsem to řešit, ale chtěl jsem vědět, co se bude dít.
"Nevím."

Nechtěl jsem se vracet dolů za nimi, věřím, že na něco přijdou i sami, tak jsem zůstal s Harrym v mém náručí u mě v pokoji. Tohle moje klubíčko mě teď potřebovalo víc.
"Všechno bude v pořádku," šeptal jsem dokola, abych uklidnil nás oba a hladil ho po zádech a vlasech.
"Už nikdy nikomu nedovolím, aby nás rozdělil," šeptl jsem, když jsem spozoroval, že se probudil.

Už jsem nefňukal, jenom jsem držel Louiho ruku v té své a druhou se nechal hladit.
"Jsou to hyeny..." fňukl jsem a zabořil svou tvář do jeho hrude.
"Neopustím tě. Ani kdyby se nevím co dělo," šeptal jsem a poslouchal jeho srdce. "Miluju tě."

"Já věřím, že to nějak vyřešíme," usmál jsem se a věnoval mu polibek do vlasů.
"Když se to dělo naposled, kluci už spřádali náhradní plány. Určitě je teď všechny procházejí," usmál jsem se na mou lásku. Byl jsem vděčný za naše přátele. Lepší skupinu jsem si nemohl přát.

"Z tohohle se nevyvlečeme," špitl jsem smutně.
"Z tam toho možná jo, no tohle?" fňukl jsem mu do hrudě. Jediné, co by jsme mohli udělat, je říct, že jsme to nebyli my nebo že jeden z nás to nebyl. No na to jsem neměl srdce, abych lhal. Jak sobě, tak ani našim fanouškům.

Jen jsem ho víc objal a hladil po zádech. Byl zničený. A kdo by taky nebyl...
"Lásko?" oslovil jsem ho.
"Miluji tě a vždy i budu. A je mi jedno, zda kvůli tomu budu muset obětovat kariéru, ty jsi moje všechno, rozumíš," řekl jsem s pohledem přímo do jeho očí.

Když se mi koukl do očí, rozbrečel jsem se jěště víc. Já byl problém kvůli, kterému přijde o věci, které tak miluje.
"Ne, Lou, miluješ zpěv." Fňukal jsem a snažil jsem se uklidnit, no nešlo to. "Nemůžu stát mezi tebou a fanoušky."

"Jenomže Harry," přerušil jsem jeho drmolení samých nesmyslů a výčitek.
"Tebe miluji mnohem víc." Pusmál jsem se, když se jeho oči opět zaplnili slzami a on je raději zavřel, abych to neviděl. Přisál jsem se na jeho rty a víc si jej přitáhl do objetí.

Náš polibek byl slaný od mých slz. Tohle jednoduše nebylo možné.
"Mrzí mě to. Promiň mi to, Lou," zafňukal jsem a položil si hlavu na jeho hruď, kde jsem slyšel jeho srdce. "Moc mě to mrzí... Kdybych dával víc pozor, tak by bylo všechno v pořádku."

"Ale noták, Harry, stačí," řekl jsem přímo a jeho hlavu si natočil k sobě, abych se mu mohl zadívat do očí.
"Pamatuj, není to tvoje vina, jasný?" šeptl jsem a rychle jej políbil. "Víš přece jako my ostatní, že jsme měli být na ostrově sami a nikdo tam neměl být. Není to tvoje vina, nemám ti co odpouštět."

Smutně jsem zakňučel a koukl na něj. Nechal jsem se políbit a jenom zůstal ležet. Bál jsem se, co se bude dít. Odpustí nám kluci? Určitě budou lidi koukat divně i na ně. A jenom kvůli nám. No kluci měli jiný plán. Za chvíli jsme zaslechli tři krátká zaťukání na futra a pak dovnitř vešli kluci.
"V pořádku, Hazzo?"

Pořád jsem ho jen objímal, šeptal uklidňující slůvka a doufal, že už se nebude tolik trápit. Ovšem, doufat jsem mohl... Tato situace zasáhla nás všechny a my se mohli jen modlit, aby vše dopadlo dobře.
"Pojďte dál," pousmál jsem se a kývl na ne, ať tam jen tak nestojí ve dveřích.

"Není to dobré, kluci. Už volalo vedení, chtějí vysvětlení..." šeptl Micky a mně se chtělo zase brečet.
"Čeho do prdele chtějí vysvětlení?! Že se dva lidi milujou?! A že to jsou právě oni, no a co?! Kde jsme podepisovali, že nemůžeme mít vztah?!" pěnil Liam. Bylo to od něj opravdu milé, jak se o nás staral.
"Lili, klid," pípl Niall.

"Jsi hodný, Liame," pousmál jsem se. Liam pěnil jenom proto, že někdo nechtěl, abychom my dva byli šťastní. Kdyby se něco takového stalo jemu, choval bych se stejně, to mi věřte.
"Co tedy budeme dělat?" vydechl jsem unaveně. Neměl jsem tušení...

"Co co budeme dělat?! Pošleme je do prdele! Nezaprodáme vás kluci, jsme rodina!" zavrčel rozhodně Zayn, přičemž nenávistně pozoroval Mickův mobil...
"Ale, ale, ale..." zavzlykal jsem. Když to nenechají jenom na nás, modest je zničí. Nemohl jsem to dovolit, no hlas se mi klepal jako kdy bylo v mínus 30 stupňů.

"Kluci, jste opravdu hodní, ale co my proti nim zmůžeme?" povzdechl jsem si. Byl jsem za ně moc rád, byli jsme nerozlučná parta - rodina, jak již Zayn zmínil a nechtěli jsme, aby jsme se rozdělili. Nechtěli jsme, aby nás rozdělili. Ale pravdou bylo, že my proti nim asi nic nezmůžeme. Jsme jenom figurkami v jejich hře.
"Co tak dát na rozbor vaši smlouvu? Nějaká ta trhlinka se tam přeci musí najít?" ozval se zamračeně Mick a už vytáčel nějaké číslo na svém telefonu.
"Takhle to přeci nesmí skončit. Musí to nějak jít..." hudral si pořád popod nos, když i s mobilem odcházel na chodbu.

"Půjde to, že ano..." kňuknul jsem smutně a koukl na Louiho, který mě silně držel, abych se neklepal. Potřeboval jsem jeho sílu.
"Určitě ano! Neboj se, Hazz, všechno bude v naprostém pořádku a budete moct být spolu a kapela zůstane pokupě," uklidňoval mě Liam a jemně mě hladil po zádech.
"Přesně tak Hazz, všechno bude tak jak má," uklidňoval mě Niall. Já jenom přikyvoval a doufal, že to i bude pravda.

"Tak jo, jeden můj známý se na tu vaši smlouvu hezky dopodrobna podívá a pokusí se najít něco, co by nám mohlo jakkoliv pomoci," vrátil se po chvilce Mick zpátky a jemně se na nás všechny usmál.
"Micku! Moc děkujeme!" vypískl jsem. Naděje prostě byla. Něco se tam najít muselo. Takhle to skončit nesmí...
"Dobře a teď se všichni najíme a půjdeme spát. Zítra budeme moudřejší a něco vymyslíme," usmál se na nás všechny Mick. "Dáme si pizzu?"
"Micku?!" vykřikli jsme všichni překvapeně. Mick? a pizza? Tak to nejde dohromady... On, takový zastánce zdravé stravy...

Když jsem zaslechl, že Mick zná někoho kdo se na to koukne, musel jsem se usmát, no i tak jsem zůstal přilepený na Louim. Pak Mick navrhl pizzu a všichni zůstali překvapení.
"Tak co, když se děje něco takového, musíme si dát aspoň něco dobrého na jídlo, no ne?" pousmál se.
"Hazzo pojď, objednáme pizzu a pustíme di film, okay?" navrhl Liam a já jenom jemně přikývl a posadil se na posteli. Určitě jsem po všem tom brečení vypadal strašně.

"Hned ji jdu objednat!!" vypískl nadšeně Niall a už běžel dolů, div se nepřizabil na schodech, jak rychle běžel. Ale tak u něj je to normální, jakmile zaslechne něco o jídle, jeho mozek vypne a soustředí se jenom na jídlo.
"Tak pojď, broučku," pousmál jsem se a palcem mu setřel všechny zbylé slzičky z tváře a na obě mu ještě věnoval pusinku. Vzal jsem jej pak za ruku a společně jsme došli do obýváku.

"Ju," přikývl jsem a pomalu se šoural za Louim do obýváu, kde jsem se skroutil při Louim na gauči. Pořád jsem venku slyšel lidi. Asi čekali jestli někdo vyjde. Nejraději bych je v téhle sekundě olil vodou, vo nějak jsem si to nemohl dovolit.
"Hazz, co kdybych ti udělal nehty, co? Nebudeš se cítit líp?" zeptal se mile Mick.

Na malou chvíli jsme konečně všichni vypli a jenom leželi na gauči a koberci před televizí a snažili se nemyslet na to, jak blbé to s námi je. Prostě jsme se tvářili, nebo se o to aslepoň snažili, že se nic neděje a jednoduše oddychovali. Akorát roznášeč pizzy měl menší problém dostat se k našim dveřím, ale nakonec jsme si pustili nějaký film a ujídali z donešené pizzy.
Chtěl jsem, aby tahle pohoda byla už napořád, no všichni jsme velmi dobře věděli, že tohle nebude na dlouho a zítra nás opět čeká krutá realita...