Secret little rendezvous ~ Larry ✓

21.

"Tak tady to máme!" zkonstatoval Niall a ukázal na obří kupu oblečení!
"Tolik oblečení nemám ani doma ve skříni!" vykřikl jsem se smíchem, ale Niall po mně jenom hodil košili a kalhoty.
"Tak oblíkej se, Hazouši!" zašklebil se Zayn a čekal na to, než se obleču. Ale nebudu lhát, to oblečení vypadalo skvěle.

Povzdechl jsem si taky.
"Ne, Liame je mi fajn," řekl jsem a snažil se o úsměv.
"Víš moc dobře, že umím rozlišit, kdy lžeš," ušklíbl se na mě.
"Promiň," řekl jsem a padl do peřin. Liam si ke mně přisedl a pozoroval mě.
"Sám nevím, co to se mnou je. Liame, těžko se to říká... Víš, poslední dobou jsem začal mívat ohledem Harryho divné pocity. Když je s někým jiným, žárlím, líbí se mi když se usmívá, jeho smích je krásně zvonivý... Dnes jsem mu dokonce řekl, že má krásné oči. Chápeš to? Nevím, co to se mnou je, no děsí mě to. Neměl bych to k němu cítit," zafňukal jsem na konci a rukou si přejelpřes celou tvář.
"Páni, to jsem nečekal Lou," řekl Liam ohromeně. "Harry na tebe působí víc než jako kamarád, chápu to dobře? No nic špatného to není. Koukni, nevím jak se musíš cítit, když tohle začneš pociťovat ke klukovi, asi je to děsivé," na to jsem mu přikývl, "no nebraň se tomu. Možná to přejde samo."
"Co když ne?"
"Lou, není to tak špatné, jak to zní. Prostě ses do něj zakoukal," zasmál se.
"Nech to plynout. A co ty víš, možná to má stejně. Nebo ještě jenom mít bude. Nikdy nevíš. Zatím, jestli potřebuješ, tak si to nech projít hlavou. Jen neproveď žádnou pitomost," pousmál se a poplácal mě po zádech.
"Díky, a Liame, prosím, nikomu to neříkej," řekl jsem a hodil po něm štěněcí pohled.
"Jasně, neboj. A drž se," mrkl na mě a odešel. A já byl zase na chvíli sám se svými myšlenkami.

"Tak v tomhle vypadáš jako dítě květin!" usmál se na mě Niall, když jsem na sobě měl bílou košili s drobnými kvítky na rameni.
"K tomu jdou tamty černé kalhoty," broukl Zayn a hodil je po mně.
"Tak a teď je z tebe sexsymbol, ikdyž být tebou se moc nezhýbám!" podpíchl mě a já na něj jenom vyplázl jazyk.
"Hazzouši, myslím, že ti to opravdu sekne!" pronesl Liam, který pomalu scházel po schodech dolů.
"Děkuju!" odvětil jsem s úsměvem od ucha k uchu.
"Všechno v pořádku?" zeptal jsem se opatrně.
"Jo, v pohodě, jenom se blbě vyspal," odvětil Liam a pocuchal mi vlasy.
"Všechno sedí skvěle!"

Pár hodin jsem ještě ležel v posteli a zíral do zdi, pak do stropu... Myslím, že jsem i usnul. V každém případě jsem si musel přiznat, že jsem se do Harryho opravdu zakoukal a nic moc s tím nezmůžu. A jak říkal Liam, možná to samo zmizí a je to jen chvilkové poblouznění.
Pozdě večer, když už bylo zase všude ticho, jsem se rozhodl vyjít ven a odnést talíř z obědu. Taky to byla skvělá příležitost najíst se, protože v břiše mi už začalo kručet.

S klukama jsme si nakonec udělali menší módní přehlídku a nakonece jsme se všichni shodli na tom, že Mick je jednoduše kouzelník! S klukama jsme to pak zabalili po rychlé večeři, která mi ale nesedla, a tak jsem šel spát s prazdným břichem, které se ozvalo kolem půlnoci. Takže jsem nakonec musel jít pro půlnoční svačinku. Koho jsem tam ale neviděl...
"Loueh?"

S chutí na sendvič jsem otevřel lednici a vytáhl z ní všechny potřebné suroviny. Ale zřejmě jsem nebyl sám, kdo měl v noci hlad.
"Harry," vydechl jsem překvapeně, když jsem ho viděl stát na prahu kuchyně.
"Vypadá to tak, že nejsem jediný, kdo dostal hlad," zasmál jsem se.
"Dáš si sendvič? Neboj, to je jedno z mála jídel, co zvládnu udělat," mrkl jsem na něj.

"Velmi rád, jsem hladový jako vlk," broukl jsem a vyskočil na linku vedle prkýnka, na kterém krájel rajčata.
"Už je ti líp?" broukl jsem, zatímco jsem se hrál s lemem trika.
"Celkem jsem se o tebe bál, jestli jsem udělal něco, čím jsem tě naštval," vysypal jsem rychle a koukl jak přestal krájet.

Byl opravdu rozkošný, jak si tak vyskočil na linku. Ale jeho slova mě zarazila.
"Co? Ne, to ne. Harry, nemusíš se bát, neudělal si nic špatného, ničím si mě naštval. Opravdu. Jen jsem byl trochu ze sebe zmatený. Ale vyspal jsem se a už je mi líp," řekl jsem a pustil se opět do krájení.

"Oh, tak to jsem rád! Mrzelo by mě, kdyby je to kvůli mně," broukl jsem a opatrně mu ukradl jedno kolečko salámu spod nože.
"Mňam, tenhle mám rád," pípl jsem s plnými ústy.
"Jsi opravdu hodný, že mi děláš půlnoční svačinku," usmál jsem se na něj. Opravdu byl hodný. Už jen z pohledu na jídlo se mi zbíhali sliny.

Trochu jsem vykulil oči, když si to jen tak vzal a nebál se, že bych ho mohl pořezat. Ale pohled na jeho spokojený výraz mě uklidnil.
"To je maličkost, pro tebe cokoliv," usmál jsem se a začal na sendvič ukládat šunku a nakrájenou zeleninu, aby jsme si mohli společně pochutnat.

"Jsi poklad," pípl jsem hned bez rosymslu.
"Děkuju opravdu moc," poděkoval jsem s úsměvem, když jsem dostal do rukou talíř s velkým sendvičem, který jsem právě teď potřeboval.
"Och, tohle máš u mně Loueh! Zachránil si mé břicho," doplnil jsem, když jsem se poprvé zakousl.

"To nic nebylo. Ber to jako poděkování za oběd, cos mi dnes nahoru přinesl," usmál jsem se na něj. Ani jeden z nás se neobtěžoval jít si sednout za stůl. Harry zůstal sedět na lince a já se jen vedle něj o tu linku opřel.
"Na to, že jsem v kuchyni dřevo, je to dobré," zasmál jsem se a znovu si ukousl ze sendviče.

"Jako sendvič může bejt," broukl jsem spokojeně a opřel se o jeho rameno. Tohle bylo fajn, všude bylo ticho a ozývalo se jenom spokojené mlaskání nás dvou.
"I tak děkuji Loueh," pípl jsem a užíval si tenhle moment.
"Zítra budeme zase unavení. Jak to, že se tady vždy potkáme my dva?" optal jsem se a koukl na něj.

"Nevím, asi osud?" zavtipkoval jsem s širokým úsměvem a plnou pusou.
"Ale máš pravdu, zítra budeme trochu unavení. Hold si dlouho pospíme. Máš s tím problém? Protože já si klidně rád pospím. Navíc, teď budu spát v posteli," zasmál jsem se.

"Když jsem v posteli sám, spí se těžko," broukl jsem trochu smutně. Doma jsem měl pořád mou kočku, která se mnou spávala. Vždy tak hezky hřála. Nebo jsem měl doma méďu, ale tady by to bylo opravdu podivné, kdybych měl v posteli méďu. Ikdyž bych si měl nějakého obstarat, protože jinak se tady nevyspím.

Než jsem odpověděl, radši jsem si to pořádně promyslel, abych nevyhrál nějakou hloupost ve styku 'tak spi se mnou'.
"Já mám kolem sebe polštáře. Jsou pohodlné a dají se objímat," zasmál jsem se.
"Můžeš si na tour pořídit nějakého plyšáka," navrhl jsem.

"Jo, musím si nějakého sehnat. Samotnému je mi občas smutno. Nebo si musím koupit nějaký nový polštář," broukl jsem s úsměvem na rtech.
"Je to dobrý nápad Loueh," broukl jsem a koukl na jeho tvář. Vzpomněl si na ráno. "I ty máš hezké oči, jen tak mimochodem."

Překvapeně jsem se na něj podíval a když mi došel význam jeho slov, lehce jsem zrudl. Naštěstí ne na dlouho.
"Díky," pousmál jsem se a na chvíli se zahleděl do jeho očí.
"Ale tak pokud bys potřeboval ještě s něčím poradit, jen řekni. Já mám dobré nápady pořád," zasmál jsem se.

"Nevím, ale když máš tak dobré nápady, potřeboval bych obejmout... Co mám s tím udělat?" broukl jsem jenom tak nevinně. Viděl jsem, jak při té lichotce zrudl, nedalo se to nevyužít. Jako kdyby jste přivedli dítě do cukrárny a řekli mu, že nesmí nic sníst. Jednoduše nešlo odolat.

Očima jsem těkal po jeho tváři. Vypadal jako takové malé, osamělé štěňátko.
"No jeden nápad bych měl," usmál jsem se a snažil se tvářit zamyšleně. Pak jsem rozevřel náruč a mrkl na něj. "Tak pojď na mou hruď."

S úsměvem jsem se k němu natiskl a položil si hlavu na jeho rameno.
"Máš hezkou voňavku," pochválil jsem a více se zabořil do jeho trika. Na mých zádech se po chvilce objevila ruka, která hned i zmizela.
"Jen ji tam hezky nech," broukl jsem s úsměvem.