Secret little rendezvous ~ Larry ✓

56.

Po chvilce jsem vyšel na chodbu a několikrát zaklepal na Louiho dveře.
"Lou, jsi tam? Jestli jsem něco udělal, moc mě to mrzí, já nechtěl. Pusť mě dovnitř, udělám cokoli. Nechci, aby si na mě byl naštvaný," šeptal jsem potichounku zavřetým dveřím, než mě na chodbě našel Mick a zahnal s tím, že už mám dávno spát. Věděl jsem, že nemá cenu se nějak bránit, a tak jsem jenom svěsil ramena a vrátil se zpátky na pokoj. Ale musel jsem se k Louimu dostat! Vyšel jsem tedy na svůj balkón, který jsem sdílel s vedlejším pokojem, tedy s Louim. Problém byla jenom zeď, která je dělila. Pode mnou bylo několik desítek metrů, no raději jsem se tam nekoukal, když jsem si vyskočil na zábradlí, kterého jsem se držel jako klíště při tom, jak jsem si prohazoval jednu nohu na druhou stranu balkónu. Netrvalo dlouho a už jsem stál u Louiho a jemně klepal na sklo dveří.

Když Harry odešel, ještě chvíli jsem brečel. Slyšel jsem Micka, který ho ode mě odehnal. Až po dlouhé chvíli jsem jenom ležel a díval se nepřítomně do stropu. Z toho mě ovšem vyrušilo klepání, no ne na dvěre od pokoje. Leknutím jsem nadskočil a rychle se podíval k balkonu. Vytřeštil jsem oči a rychle mu běžel otevřít.
"Harry, proboha! Zbláznil ses?! Mohl si spadnout dolů nebo tě mohl někdo vidět!" spustil jsem na něj, když jsem ho vtáhl dovnitř.

Když mi otevřel, okamžitě jsem se mu hodil kolem krku a svíral ho tak pevně, jak moc jsem ho potřeboval mít při sobě.
"Je mi to jedno. Jestli se na mě zlobíš, musím vědět proč a ani neskoušej říct, že ti jenom nesedla večeře, na to se nevymluvíš. Jestli jsem něco pokazil, řekni mi to a já to napravím, slibuju," mumlal jsem mu do hrudě a dýchal jeho vůni, která mi i za tak krátkou chvíli tak moc chyběla. Držel jsem se ho jako klíště, kdyby ho náhodou napadlo mě od sebe odstrčit.

Ruce jsem omotal pevně kolem jeho drobného a studeného tělíčka. Stáli jsme na jednom místě a já uvnitř sebe sváděl boj mezi jednou stránkou, která mi napovídala, ať mu všechno řeknu, a druhou stránkou, která mi říkala, že ho musím od sebe držet dál, jinak oba přijdeme o místo v kapele a to by ho zlomilo. Byl to přece jeho sen...
"Harry, já," polkl jsem, "já nemůžu, nemůžu ti to říct."

Koukl jsem se na něj a nechtěl tomu věřit.
"Co mi nemůžeš říct? Myslel jsem, že mezi sebou nemáme žádné tajnosti," zaskučel jsem smutně a koukal na něj jako na ducha. Tohle mě bolelo možná i víc, než to, že se na mě nekoukal. Po tvářích se mi hned rozkutálely slzy. Koukal jsem na něj a nemohl uvěřit, že mi nevěří dost na to, aby mi to řekl.

"Ne, prosím nebreč," šeptl jsem zlomeně. Nikdy jsem nechtěl, aby plakal kvůli mně.
"Já bych ti to nejraději všechno pověděl, věřím ti jako nikomu, ale nemůžu," vyšlo ze mě trhaně a já se svezl na postel za mnou.
"Prostě nemůžu," pípl jsem ještě. "Harry já tě hrozně moc miluju, ale nemůžeme být spolu."

"Ne, ne, ne, tohle mi neříkej," začel jsem brečet naplno. Moje srdce se pomaloučku tříštilo na maličké kousky, které se mi zabodávali po celém těle. Nevěděl jsem, že tohle může tak bolet. Nikdy jsem s nikým nechodil.
Jeho oči byli prázdné, nikdy jsem ho takového neviděl.
"Louisi, prosím... Prosím, tohle mi nedělej," plakal jsem a koukal se na něj. Nemohl jsem věřit, že tohle dělá. Že tohle udělal mně.

"Mě to taky rve, rve mě to zevnitř a trhá na cucky, jo?!" křikl jsem, no hlas se mi na konci stejně zlomil. Bál jsem se, co všechno se ještě stane, co nás ještě zlomí.
"Není to moje rozhodnutí, ale nic s tím nenadělám. Ani já ani ty! Myslíš, že jsem tě chtěl zlomit? Ne! Sám jsem zlomený."

A v tom mi to cvaklo, když to chtěl shodit na mě. Cítil jsem to tak, že mě jenom zneužil, trochu se pobavil, když už ho kluci omrzeli a já byl nový cíl.
"Jsi hajzl, Tomlinsone. Jenom si se se mnou pohrál a teď mě pustíš k vodě, když tě už nebavím? Co jsem ti udělal tak příšerného?!" vřískl jsem po něm a pak mi docvaklo, proč si ho Mick odtáhl bokem.
"Už to chápu! Mick ti řekl, že ti kazím tvou vizáž, co? Že by se nehodilo, kdyby se to někdo dozvěděl, co?" vřískal jsem a brečel. Neudržel jsem se a na tváři mu od mě přistála facka. Pak jsem vyběhl z jeho pokoje. Chtěl jsem jít k sobě, ale věděl jsem, že by to nebyl dobrý nápad. Proto jsem šel za Liamem. Opatrně jsem zaklepal na jeho dveře a Liam mi po chvilce otevřel celkem rozespalý a překvapený, že mě vidí.
"Potřebuju panáka," špitl jsem a on mě jenom opatrně vtáhl dovnitř.

"Cože? Ne, tak to není, Harry, já-" ovšem větu jsem nedokončil, protože na mé tváři přistála jeho ruka a on byl v tu ránu pryč. Než jsem se vzpamatoval, už jsem byl zase sám a utápěl se v dalším proudu slz.
Tohle jsem nikdy nechtěl, jak si to mohl vůbec myslet... Copak mě vůbec neznal?
Můj pláč byl asi dost hlasitý, protože se ke mně do pokoje vřítil Mick a vtiskl se ke mně do pokoje. Nechtěl jsem ho u sebe, ale taky jsem nechtěl být sám. Taky za to přece nemohl. V jeho náručí jsem pak od pláče usnul.

"Co udělal?" zeptal se asi po třetí Liam a koukal na mě jako na zjevení. Seděl jsem na jeho posteli a v ruce už asi patnáct minut žmoulal panáka whisky. Nemohl jsem to do sebe dostat, ikdyž jsem tak moc chtěl. Raději jsem mu všechno pověděl.
"To mi na Louise nesedí, nikdy takový nebyl," zabručel Liam, no měl na něj vztek. Prvních patnáct minut mě objímal, abych utišil pláč.
"Mně to je jedno, jestli takový je nebo ne, udělal to! Asi se moc bál, aby se někdo náhodou nedozvěděl, že velký Louis Tomlinson se zamiloval do kluka." Ta slova mě tak bolela. Liam jenom několikrát zakroutil hlavou a koukal na mě, než jsem do sebe kopl panáka a opět se rozbrečel. Usnul jsem tak, že mě jemně houpal v objetí a šeptal, že všecho bude v pořádku.

Mick, jak jsem ráno zjistil, byl u mě celou noc. Držel mě u sebe a já tak spal jako mimino. No moje nálada pod psa se nijak nezměnila. Bylo mi děsně a určitě jsem tak i vypadal.
"Je mi to líto, Lou," špitl Mick, než jsem šel do koupelny, abych si dal studenou sprchu.
Za několik minut jsem měl být s kluky a tvářit se jakoby nic a to mě nejvíc sralo. V koutku duši jsem věděl, že dnes ze sebe nedostanu ani jeden jediný pitomý úsměv.

Ráno jsem se vzbudil v Liamovém objetí. Měl jsem jeho ruku ve vlasech, jako kdyby mě celou noc utěšoval, co vůbec nemuselo být daleko od pravdy. Opatrně jsem se z jeho objetí vyvlekl, abych se mohl jít osprchovat. Na mé tváři se klikatili cestičky slané vody, která mi vysušovala kůži. Tam, kde jsem měl jěště včera večer srdce naplněné láskou, bylo teď jenom prázdné místo.
Zalezl jsem si do sprchy, abych ze sebe to všechno smyl. Nechtěl si mnou kazit imidž? Já mu ukážu, že ne jenom on je dobrý herec. Potom, co jsem si pečlivě vysušil a upravil vlasy, aby mi splývali na ramena, jsem na sebe navlékl jeden z Mickových outfitů a pevným krokem jsem šel do jídelny, kde už všichni seděli. Tedy až na mě a Nialla. Jedna volná židle byla mezi Lousem a Zaynem, kde jsem sedával já a druhá mezi Liamem a Áronem, která byla Niallova. Dnes mi to bylo úplně jedno a sedl jsem si na jeho místo. Nemohl jsem se na něj ani na Micka podívat. Cítil jsem zradu.
Můj talíř po celé ráno zůstal prázdný a jenom jsem usrkával horký černý čaj.

Jakž takž jsem se dal dohromady, no i tak jsem vypadal jako chodící mrtvola. A ani jsem se necítil jako něco živého. Cítil jsem se prázdný a chtěl jsem tak i vypadat. Vždyť proč bych se měl radovat, když vevnitř trpím?
Mick mě mlčky odvedl do jídelny, podal mi kávu a dal na talíř snídani. Ale já to nevnímal, nic a nikoho jsem nevnímal. Jenom Harryho, který se pak objevil v jídelně, jakoby nic. Vypadal dobře, jako by ho to, co se včera stalo, nezasáhlo tak jako mě...? Kdo si tady vlastně s kým hrál?
Ticho v jídelně naštěstí přerušil Mick s plánem na dnešní den.