Secret little rendezvous ~ Larry ✓

59.

Starali se o mě jako o miminko... Dovedli mě do letadla, usadili, zakryli (no já si nemůžu stěžovat). Není tedy divu, že jsem během minuty usnul. Probral jsem se až něco před přistáním a musel běžet na záchod, kde jsem vyklopil do mísy obsah žaludku. Ale zas na druhou stranu mi aspoň hned bylo líp.
"No dobré ránko, ty ožranče," zasmál se Liam, když jsem se vrátil a Mick mi hned podal láhev vody a pilulku proti bolesti hlavy. Vděčně jsem si to všechno od něj převzal.
"Doma všechno probereme, tentokrát raději v klidu," dodal ještě a usmál se na nás všechny. Pouze jsem přikývl a pohledem zabloudil k Harrymu.

Mick se na mě pořád koukal, no i tak jsem mu jěště neodpustil. Nejedl jsem už téměř dva dny a břicho mě bolelo, no bylo mi to jedno. Odmítal jsem jíst dřív, než všechno probereme.
"Všechno probereme doma," špitl jsem a koukl na Louiho, kterého jsem obdařil úsměvem. Když jsme přistáli, všichni jsme se hned přesunuli do auta. S Louim jsme se drželi od sebe, no hned jak se zavřeli dveře domu, natiskl jsem se do jeho objetí.

Musel jsem se pousmát. Začínal jsem věřit, že se to může všechno vyřešit a my budeme šťastní. Úplně všichni.
Cestou jsem jenom odpočítával minuty, kdy už budeme opět doma. No a doma se mi to koťátko hned vrhlo do objetí, kde jsem si ho pevně tiskl k sobě.
"Harry," šeptl jsem s úsměvem a začal ho pusinkovat úplně všude, kam jsem dosáhl. Už nikdy jsem ho nechtěl pustit.

"Promiň mi za všechno, co jsem ti řekl," zaskučel jsem mu do trika a hladil jej po zádech. Jako on mě. Bože, tak moc mi to chybělo. Tak extrémně moc mi to chybělo za tu chvilku.
"Je mi to líto, kluci," špitl Mick. Opravdu vypadal, že ho to trápí.
"Měl jsem vědět, že to zvládnete, když vám řeknu, aby jste se venku neukazovali spolu. Měl jsem to vědět," omlouval se pořád a mně ho zůstalo i trochu líto. Jenom se o nás bál.

Jen jsem si ho tiskl k sobě jak nejvíc to šlo a doufal u toho, že mu nic nezlomím.
"To nic, odpouštím ti, nic si neudělal," šeptl jsem nakonec. Přece jen, měl jsem ho zpátky u sebe a přesně to jsem potřeboval.
"Dobře, ale teď bychom měli všichni a všechno probrat," řekl nakonec i Liam a zamířil do obýváku, kam jsme ho všichni následovali.

Všechni jsme se usadili do obýváku a koukali se na sebe.
"Takže, Micku, co se stalo?" načal Liam a Mick to všechno vysypal. O tom, že nás Modest chtěl vyrazit, jestli se něco provalí a on si nemyslel, že nám může tak ublížit.
"Nemohl si nám to normalně říct? My bychom to pochopili."

"Hele, není to jenom jeho vina," špitl jsem.
"Taky jsem vám nikomu nic neřekl. Oba jsme se báli, oba jsme udělali chybu," přiznal jsem nakonec a Mick se na mě smutně usmál.
"Otázkou teď ale je, co bude dál," přidal se do naší mluvy Niall a všechny nás přejel pohledem.

"I já jsem to zpackal, měl jsem se chovat víc dospěle," pípl jsem, no pak jsem se věnoval Niallovi.
"A co by bylo? Jednoduše na veřejnosti k sobě nepůjdeme blíž jak na půl metru, ale když se zavřou dveře, bude to jak to bylo doteď," broukl jsem a dělal Louimu kroužky na ruce.

"A nebude to napadné?" zeptal se Niall s drobnými obavami.
"Když si budou dávat pozor, nikdo se nic nedozví. Všechno bude v pořádku a hlavně, management bude spokojený, protože mu nikdo nebude dělat "potíže"," řekl Liam a my jenom přikývli. "Všichni budou spokojeni."

"Nebude to ani nápadné, protože Modestu je to úplně jedno. Raději ať si fanoušci myslí, že jste se pohádali, než aby nás vyhodili," zhodnotil Mick a při tom opatrně těkal z našich propletených rukou na ty jeho s Áronem.
"Všechno bude v pohodě."

"Dobře, bude to tak. Budeme to ukrývat, ať nikdo nic netuší," usmál se na nás všechny Liam.
"Zvládneme to, společně," pousmál jsem se a konečně věřil, že tomu tak i doopravdy bude.
"Všichni," řekl rázně Liam. "Nenecháme vás v tom samotných. Jen už žádná tajemství."

"Já ani žádné neměl!" zaskučel jsem ublíženě, když se mluvilo o tajemnství.
"To nevadí Hazzo, to do budoucna. A vám dvěma se omlouvám, měl jsem to řešit s oběma. Neuvědomil jsem si, že Louis to vyřeší takhle zbrkle," pípl Mick, ikdyž po něm Louis hodil naštvaný pohled.
"Bál se o mě," špitl jsem a pohladil Louiho po ruce.

Po těch slovech jsem na Micka hodil ostrý pohled a přimhouřil na něj oči. No to snad...
S drobným úsměvem jsem se otočil na Harryho a věnoval mu pusinku na pravou tvář. Nakonec je asi dobře, že jsem se včera tak zřídil a šel za Harrym na pokoj. Byl jsem rád, že už je všechno v pořádku a všechno jsme vyřešili.
"Slibuji, že už ti budu říkat všechno, už nebudu nic tajit," řekl jsem s pohledem hluboko do jeho očí. Jeho krásných oči.

"No to doufám, vidíš jak to dopadlo, když si si řekl, že to nepotřebuju vědět. Ale jinak jsem hladový, nejedl jsem skoro dva dny," přiznal jsem, na co Niall vyskočil z gauče a okamžitě letěl do kuchyně.
"Blázne malej, kdyby si viděl, jak jsem ho našel klepat u mě tu první noc. Myslel jsem si, že tě půjdu vykastrovat!" zavrčel s mírným úšklebkem Liam.

"Tamten taky dost brečel na pokoji," ušklíbl se Mick a ještě k tomu na mě poukázal prstem.
"Jasně, chápu, určitě bych si zasloužil pár facek, ale teď chci jenom vodu, jídlo a spánek!" ušklíbl jsem se taky na ně a i s Harrym ruku v ruce jsem se přesunul do kuchyně.
"Chceš s tím pomoct?" usmál jsem se na Nialla při lince.
"Ježíš, jen to ne," zasmál se a já mu věnoval jeden pohlavek.

"Já ti pomůžu," přihlásil jsem se dobrovolně a začal krájet zeleninu, kterou Niall chtěl hodit k masu na pánev. Po chvilce bylo všechno hotovo, dokonce i rýže byla tak akurát.
"Kluci jídlo!" křikl do domu. Já už seděl za stolem a dělal kopečky rýže na všechny talíře.
"Je fajn být doma," broukl Liam poté, co jsem mu s velkým úsměvem podal plný talíř.

Zatímco kluci vařili, já při pozorování jak vaří vypil alespoň tři sklenice vody. Bolest hlavy už konečně úplně odezněla, no začalo se ozývat moje prázdné břicho. Naštěstí jsem se dočkal i toho. Kluci opět navařili úplně skvěle a my si dost pochutnali. Když už jsme se všichni do sytosti najedli, přesunuli jsme se do obýváku na gauče a koberec, kde kluci pustili něco v telce. Připadal jsem si, jako na začátku, když se k nám Harry teprve přidal a kluci udělali filmový večer. Musel jsem se pousmát.
Seděl jsem tam asi pět, možná deset minut, než se mi začali klížit oči. Věděl jsem, že moc dlouho nevydržím, ale chtěl jsem být s nimi a užívat si ten klid, kterého jsme se nakonec dočkali.

Viděl jsem, jak se Louimu pomalu klíží očka, a tak jsem jenom sebral deku a stočil se k němu, abych ho hřál. Nebylo by to poprvé, co jsme spali na gauči. Pro mě bylo důležité, že jsem mohl poslouchat jeho srdce a klidný dech, který mě pomaloučku ukolíbal k spánku.

Ani nevím jak, ale když se kolem mě omotal Harry i s dekou, prostě jsem usnul. Jako by do mě uhodil blesk, prostě jsem vytuhl. Ani jsem nevěděl, jak moc jsem unavený, než jsem se konečně pořádně prospal. Bez alkoholu, bez letadla a s Harrym poboku.
Ráno bylo celkem poklidné. Nikdo nás nebudil, což bylo divné vzhledem k tomu, že Mick byl ke všemu s námi v místnosti. Když jsem se nakonec vzbudil, v obýváku už jsem byl jenom já a spící Harry. Můj andílek, kterého jsem se rozhodl pomalu a jemně vzbudit líbáním na tvář.