NEMÁŠ PONĚTÍ, JAK MOC SE TRÁPÍM /W NIK TENDO [DOKONČENO]

92. Kde Jsou Děti?

Zbudila jsem se celá rozlámaná, poslední dobou nemůžu spát. Ovládají mě démoni. Mám strašné sny, například jak zabíjím Dominika...

Dnešek nebyl nějak zajímavej, jak to bylo poslední dobou zvykem. Furt jsem lítala kolem holek a domácnosti. Dominik byl nonstop ve studiu, má rozdělaný album.

Už několikrát se na něj holky ptaly, ale nevím co jim mám říkat. Pravdu? Že jejich táta dělá práci... Celý dny? To by holky nepochopily.

Dneska holky do školy a školky nejdou. Jsou nemocný, Já tedy musím zůstat doma.

Udělala jsem jim teplý čaj a odnesla jim ho do ložnice, kde teď "přebývají". Jsou tu, protože tam mají větší postel a koukaj tam na notebooku na film.
Čaj jim položím na noční stolek a sednu si vedle postele na zem, hlavu si položím na postel a koukám s nima na film. Najednou Vivi promluví :„mamko, ty už máš dlouhý vlasy, sluší ti to víc. Mám krásnou maminku "usmála jsem se na ní a pohladila jí „vy jste krásný". Slova putovaly k Nellince a Vivi. „a mami? "tentokrát na mě promluvila Nella. „ano?" „proč taťka ani nevolá? "„Víš, má hodně práce. Musí vydělat penízky,aby sme se měli dobře. Pak už bude jenom s náma." už jsem nevěděla co jim mám říct. Taky nevím, proč alespoň nevolá.

Chápu, že má hodně práce, ale peněz máme dost. Ať dělá, ale ne celý dny. Musí si uvědomit, že má děti, které ho potřebují, jsou na něm fixovaný. Rostou mu před očima. On si to neuvědomuje. Já ho taky potřebuji..

Chybí mi ty večery, kdy sme spolu seděli na gauči a povídali si nebo se jenom mazlili. Teď přijde z práce unavenej, hned si lehne a spí. Ani se nenají.

Kdybych nepracovala ve studiu, tak s ním vůbec nemluvím. Tam alespoň prohodíme dvě slova. Tím myslím pozdrav.

Jsem strašně unavená. Opět! Tak moc unavená, že jsem musela zavřít oči a ponořit se do říše snů.

Zbudila jsem se druhý den ráno. Prospala jsem celý den. Vím, jsem nezodpovědná. Rychle jsem vyletěla z postele a běžela jsem se podívat po holkách. V horním patře nebyli. Začínala jsem se bát co s nimi je. Běžela jsem se podívat dolů. Tam též nebyli. Celá jsem se začla klepat. Už jsem měla slzy na krajíčku.

Na mobilu jsem vytočila Dominikovo číslo. Po nějaký době to zvedl. „Dominiku? Jsou s tebou holky? "„nejsou, co se děje? Ty nevíš kde jsou?" nachvíli jsem zmlkla. V hlavě se mi promítalo, co všechno se může stát nebo se děje. „NIKOLO! "„já jsem usla a... Holky tu zůstali sami" naplno jsem se rozbrečela. „děláš si prdel?! "zařval do mobilu až jsem se lekla. „zachvíli jsem doma, tak tam na mě čekej. A dej se dohromady!" řekl naštvaně.

Po pár minutách jsem slyšela auto, byl to Dominik. Třískl dveřma od auta a vběhl domů. Šlo vidět, že byl nasranej.

„už víš kde sou? "„ne" „doprdele! Ty seš fakt neschopná, nedokážeš se postarat o dvě děti. "začal tam po mě řvát. Já jsem se nezmohla na žádná slova. Pouze jsem tam stála a pozorovala zem. Měl pravdu. Jsme úplně neschopná. Ale kdyby tu byl a pomohl mi, tak se nikdy nic takového nestane.

„já jsem taky jenom člověk. Jsem unavená. Kdyby si tu byl a věnoval se jim, tak se to nestane! Já nemůžu být 24 hodin zhůru. Mám taky nějakou práci a koníčky. Když jsem si s tebou začala, netušila jsem, že na všechno budu sama. Že se budu starat o celou domácnost, psa a holky úplně sama. "

„takže to budeš teď házet na mě? Když sis semnou začla, tak si věděla, že se nikdy nevzdám svých snů a práce."

Začal též po mně řvát.

„nebudu tady s tebou strácet čas a jdu hledat holky "oznámila jsem mu a odešla jsem z místa, kde jsem byla doteď. Nejprve jsem obvolala všechny kamarády a celou rodinu. Nikde nebyli. Už sem nevěděla, kam mám volat.

Šla jsem na jejich oblíbené hřiště, tam též nebyli. Prošla jsem celé město. Nikde nebyli. Už mě nic nenapadalo. Naposled jsem mluvila s Dominikem, když mi volal, že je hledají i kluci.

Vrátila jsem se domů, znovu jsem se podívala jestli někde nejsou.

Den vystřídal noc. Celý den jsme je hledali. Nikde sme je nenašli. Byli sme tak zoufalí, že jsme požádali o pomoc i "policii".

Nemohla jsem jen tak sedět doma a nic nedělat. I když pršelo, byla jsem venku a hledala. Napadlo mě ještě jedno místo. Chodila jsem tam s nima hodně až na poslední dobu ne. Na to místo jsem skoro zapomněla. Byl to rybník poblíž parku, kam chodím často.

Rozběhla jsem se k tomu místu. Hned jsem celá ubrečená skočila do vody. Nebyla úplně nejteplejší. Začala jsem se "přehrabovat" ve vodě, jak v Písku. Už jsem byla tak zoufalá, že jsem se ponořila. Nikoho jsem nenašla. Vylezla jsem z vody. Sedla jsem si na břeh a začala jsem brečet. Uslyšela jsem blížící se auto. Zaparkovalo skoro za mnou. Nikdo vylezl a sedl si vedle mě. Byl to Jakub. Stáhl si mě do objetí. Viděl, že jsem celá mokrá a ubrečená. Sundal si bundu a hodil jí přese mě.

„měla bys jít domů. Odpočinout si. Potřebuješ to. "„nemůžu, musím je najít. Kdyby nebylo mě, tak by se to nestalo." začala jsem od znova naplno brečet.

„Jakube, chtěla bych být sama. Běž prosím pryč "„dobře, ale nic si nedělej a běž brzy domu" měl o mě strach. Divný je, že takhle se semnou baví Jakub a Dominik je někde. Ani nevím kde..

Byla jsem tam ještě dvacet minut a pak jsem se rozhodla jít domů. Cestou mě chytl obří spoušť deště. Super! Byla jsem mokrá z vody a teď ještě déšť. Dneska byla fakt zima. Sice je prostřed léta, ale poslední dobou je fakt špatné počasí.

Došla jsem domů, byla jsem celá mokrá.

Hned jsem se šla vysprchovat horkou vodou. Převlékla jsem se a šla si sednout na gauč. Po chvilce domu přišel Dominik. Sedl si vedle mě a stáhl si mě do objetí.

„neboj, najdeme je "„já tu nemůžu sedět."

Lehla jsem si a držela Dominika za ruku.

Vzbudil mě zvonek, který řval přes celý dům. Společně s Dominikem sme se zvedli a šli se podívat, kdo to je.

Otevřela jsem dveře a zahlédla člověka, kterého jsem tu absolutně nečekala.

Ahoj, hlásím se Vám po delší době. Doufám, že se máte dobře a, že se Vám daří. Omlouvám se za chyby, nečtu to po sobě a píšu to na rychlo. Kdo myslíte, že tam byl?