your Anchor

27.KAPITOLA

,,Holčičko moje, teď mě dobře poslouchej'' podívala se žena na svoji dceru která měla tak 9 roků. ,,Jsi silná, dokážeš cokoliv když si budeš věřit a nikdy neztratíš naději. Naděje tí dává sílu, a síla ti dodává odvahu'' usmála se na ni se slzami v očích a silně ji obajla.

,,Ale mami, o čem to mluvíš'' nechápala malá holčička, a sledovala svoji maminku.

,,Zlato...s tatínkem musíme odjet'' zalhala svojí dceři žena a rozplakala se ještě víc.

,,Ne...ne, ne ne! Mamii. Já nechci být sama! Nemám nikoho kromě vás'' rozplakala se také malá holčička.

žena ji utěšovala v náruči a pochvíli se jí podívala do očí. ,,Betty. Věř mi, jsi silná a chytrá. Zvládneš všechno, jen musíš chtít...a taky si věřit. Nezapomeň-'' zasekla se žena když ji ze zadu chytil její muž a odtahoval ji pryč ,,-miluju tě!''

,,Mamii!''

-

Vyhoupla jsem se do sedu a zrychleně dýchala. ,,Co to sakra-''

,,Zase zlý sny?'' Před klecí seděl Theo a usmíval se jako kdyby měl druhé Vánoce.

,,Co ti je do toho...''

,,Jak myslíš'' uculil se a chtěl odejít.

,,Hej!''

,,Copak krásko?'' Jak si sakra dovoluje mě tak ještě oslovovat! Blbec

,,Tak za prvé, takhle mi už NIKDY neříkej! A za druhé, ty jsi mě sledoval?''

,,Za prvé, mě se to ale líbí...a za druhé a co je na tom? Si můj vězeň, můžu si s tebou dělat co CHCI'' poslední slova řekl až uchýlně a mě naskočila husí kůže. On si mého znervoznění všiml a popošel blíž ke kleci. ,,Vidíš krásko, mám tě v hrsti. Ani o tom nevíš'' mrkl na mě a bez dalších slov odešel.

,,UGHH! Už mě vytáčí'' řekla jsem si pro sebe.

Musím odtud nějak utéct...ale jak? Nevím ani kde jsem, jediné co tu znám je tahle klec, a laboratoř do které mě pořád berou a bůh ví co semnou dělají. Popravdě nic si z toho nepamatuju. Vždycky mě uspí, odvezou do laborky a poslední co si pamatuju je jak do mě píchnou nějakou ineckci. A pak už jenom sním a nebo vzpomínám.

Začala jsem celkem aji chápat moje schopnosti, problém je že je nemůžu použít tak jako minule. V plné síle...Od té doby co na mě dělají pokusy či co tak se nedokážu na svoji sílu soustředit, jako kdyby...mizela.

A nebo je taky druhá možnost...že tu svoji sílu potlačuju aniž bych o tom věděla. Třeba se bojím, nebo...se nedokážu ovládat. Pokaždé co jsem použila svoji sílu mi přišlo že se mě ta síla snaží překonat. Jako kdyby chtěla mít kontrolu nad mým tělem. Od té doby toho moc nezkouším.

Z mých snů jsem pochopila co moje síla obsahuje. Oheň a telepatie. Jo taky mi to přijde jako divný mix, ale když tyto dvě síly spojíte...je to dost velká energie. Občas mi přijde že sama hořím, často to cítím hlavně když se vztekám.

A telepatie...tu ještě moc ovládat neumím. Přijde mi to složité. Jediné co vím je že moji rodiče taky ovládali telepatii. Určitě v tom byli dobří...vůbec se jim nepodobám. Zklamala jsem je. Máma mi řekla ať jsem silná...že dokážu cokoliv když budu chtít. A já tu teď sedím zavřená v kleci u nějakých pošahaných doktorů a úchylnýho Thea.
Fakt dokonalý...

-

O pár hodin později

,,Něco tě trápí krásko?'' Došel sem zase Theo ale já ho ignorovala ,,zase si hraješ na nedostupnou? To miluju'' uculil se a sedl si na židli před mojí klecí.

Já ho vůvec nevnímala. Snažila jsem se soustředit na svoji sílu. Seděla jsem na posteli v tureckém sedu a klidně dýchala, měla jsem zavřené oči a myslela jen na energii co ve mě sálá.

Přijde mi že když jsem blíž svojí síle...tak jsem blíž i svým rodičům. Párkrát se mi i zdálo že je slyším jak na mě mluví.

,,Zlato, soustřeď se. Ty to zvládneš!''

,,Co to-'' otevřela jsem oči a rozhlédla se okolo sebe, jediný koho jsem viděla byl Theo.

,,Probrala ses, není možný.''

,,Drž zobák Raekene, snažím se soustředit'' v klidu jsem na něj promluvila a znova zavřela oči.

,,Co?'' Poslední slovo co jsem od něj slyšela a pak jsem se zase ponořila do sebe...

,,Jsi silná Betty. Dokážeš cokoliv když budeš chtít a budeš věřit v samu sebe. Věř si zlato!''

Pochvíli jsem ucítila jak mi teče po tváři jedna neposedná slza.

Najednou jsem začala cítit jak se ve mě něco probozí, že by ta energie? Otevřela jsem oči a uviděla jsem jak levituju ve vzduchu, a všude kolem mě poletovalo červené světlo s plameny.

Theo stál před klecí už proměněný a sledoval celou situaci.

,,Přestaň! Slyšelas'' řval na mě ale já se jen zlověstně usmála.

,,Promiň zlato, ale měl bys uhnout'' jednou rukou jsem mávla po kleci a celou jsem ji odpálila. Ona odletěla několik metrů odemě a sebou vzala i Thea který sebou silně praštil o zem ,,já ti říkala uhni'' mrkla jsem na něj a mířila si to ven.

Jak už jsem jednou říkala, nevím kde je východ. Ani nevím kde jsem ale jediné co vím, je že odsud musím vypadnout.

Už jsem bežela. Probíhávala jsem všechny tunely. Vypadá to tu jak v nějaké kanalizaci. Fuuj, smrdí to tu...

Pochvíli běhání jsem uviděla žebřík a nad ním kanální poklop. Sna je to cesta ven. Prosím ať je to cesta ven.

Vylezla jsem po žebříku a poklop otevřela. Vyskočila jsem ven a oběvila se na cestě. Všude byla tma, logicky když byl asi večer. Ale já teď skoro měsíc neměla pojem o čase. Tak asi když jsem byla zavřená celou dobu v kanále.

,,Konečně venku!'' Klekla jsem si na kolena a chytla se za hlavu. Božee to je strašná úleva.

Pořádně jsem se nadechla čerstvého vzduchu a znovu si stoupla.

,,Ale kam teď?'' Chvíli jsem přemýšlela a pak mě trklo... ,,máma!'' Teda aspoň máma která se o mě celý život dejme tomu starala. Beru ji za svou mámu a vždycky budu. I když vím že to doopravdy moje máma není...Na to teď ale nemůžu myslet! Musím se dostat rychle domů a ujistit se že je v pořádku. Určitě měla strach, když jsem se celý měsíc, i víc doma neukázala.

-

1018 slov