|your Anchor - tvoje kotva|
16náctiletá holčina z velkoměsta přijíždí do malého městečka Beacon Hills.
Celým jménem se jmenuje se Elizabeth Jamesová.
V Beacon Hills nikoho nezná, ale časem si najde přátelé kterým bude moct věřit.
Beacon Hills má ale...
,,Scotte? Můžu dál?'' zaklepu mu na pokoj a čekám až se ozve ,,jasně pojď'' hned vejdu a uvidím Scotta ještě v posteli ,,promiň vzbudila jsem tě?'' ,,ne v pohodě, už jsem chtěl beztak vstávat'' usměje se na mě ,,neviděl si Liama? Včera mi říkal že se ještě staví a ani se neozval...'' zeptám se ho a on si všimne v mém hlase zaváhání a sklamání ,,neviděl, naposledy když jsme ho se Stilesem odvezli domů'' odpoví mi a já si povzdychnu ,,aha tak asi na to zapoměl, no nic tak já jdu'' už jsem na odchodu ale Scott mě zastaví ,,počkej'' otočím se na něj ,,ano?'' ,,co budeš dneska dělat?'' zeptá se mě a já se zapřemýšlím ,,no vlastně ani nevím, chtěla jsem si jít zaběhat'' pokrčím rameny ,,potřebuju si provětrat hlavu. Stalo se toho teď moc...'' pokusím se o úsměv ,,jo chápu tě, tak dobře buď tu na večeři'' na poslední slova dá důraz a já jen kývnu a bez dalších slov odejdu.
Hned co vejdu do mojeho pokoje. Ano už jsem si na to tak zvykla říkat. Melissa zamnou včera došla že tu můžu zůstat a že se o mě ráda postará, prej by potřebovala doma nějakou holku, celkem ji chápu.
Z toho našeho upáleného domu mi nezbylo skoro nic, jen pár kousků oblečení a jedny boty. Takže dobrý no...
Ze skříně si vytáhnu věci na běhání. (vyz. obrázek)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vzala jsem si ještě sluchátka a mobil a vyšla z baráku.
Zapla jsem si sluchátka a pustila písničky.
Běžela jsem do lesa. Pro tentokrát už jsem se nebála, jelikož už o nadpřirozenu vím a Petera už se jen tak neleknu. A kdyby se mě jenom pokusil vylekat tak ho vlastnoručně zabiju i bez schopností. Navíc je beztak neumím ani moc používat takže je riskantní si s něma hrát.
Už jsem v lese a zrovna mi hraje jedna z mých oblíbených písniček, let her go.
Dokonce mi i ukápla slza u té písničky. Vrátila mi pár hezkých vzpomínek na mámu.
Zatřepala jsem jemně hlavou abych na to zapoměla a dál se soustředila na běh.
Pochvilce jsem doběhla k velkému dubu, no spíš už jenom pařezu. Byl obrovský.
Sedla jsem si na něj a hlasitě oddychovala.
,,Proč...proč já?!'' kopla jsem do jedné z větviček a rukama si zajela do vlasů.
,,Copak princezno?'' zvednu hlavu abych se podívala kdo to mluví ale tam nikdo nebyl, tak se otočím kolem sebe ale nikdo nikde ,,halo?'' opatrně se zavolám ale nikdo se neozve ,,už mám dokonce i slyšiny...'' řeknu si potišeji pro sebe.
