your Anchor

32.KAPITOLA

Bloudím tmou.

Nic necítím ani nevidím.

Přijde mi že padám. Ale nevím kam a proč nebo jak.

Najednou můžu otevřít oči. Otevřu je a všude vidím jenom bílo. Už žádná tma.

Kde to jsem?

Jsem mrtvá? Jsem v nebi?

Cítím jak se semnou něco děje. Najednou můžu pohnout prsty, a celou rukou, nohama a už celým tělem. Hýbu se.

Dojdu k nějakému zrcadlo které stálo uprostřed ničeho. Uvidím v něm sebe. Zrzavou dívku, středně velikou, hnědé oči a vybledlá tvář. Je semnou něco špatně...

Sklopím pohled k mým nohám a všimnu si že jsem bosa. Poté si pohlédnu na ruce a uvidím jak se mi zvírazňují žíly do červené ruky. Proudí mnou energie, a to silná energie. Už jsem ji párkrát cítila, vím že v sobě mám danou moc. Ale z jakého důvodu nebo jak se tu vzala? To nevím. Má to co dělat s mou minulostí a mými pravými rodiči, které si nepamatuju, žijou vůbec?

Je toho tolik o čem nevím...

Pochvíli zírání na mé ruce se podívam zpět do zrcadla a uvidím jak zamnou stojí moji rodiče.

,,Mami?? Tati??'' rychle se otočím že je obejmu ale oni nikde. Otočím se zpátky a oni tam zase jsou. Asi je jen vidím...ale nejsou tu.

Muž vysoké postavy s tamvě hnědými vlasy a žena se menší postavy (něco jako já teď) se zrzavými vlasy, skoro až hnědými.

,,Zlato'' promluví najednou ke mě ženský hlas a já popojdu blíž k zrcadlu ,,m-mami?'' vzlyknu a ukápne mi slza po tváři ,,ano Beth jsem to já'' usměju se od ucha k uchu a ruku položím k zrcadlu směrem k mámě ,,v-vy žijete?'' zeptám se opatrně a sleduju svoji pravou matku. Neodpověděla.

,,Mami...'' promluvím na ni znovu a ona zase nic. Otočím se k tátovi který se na mě usmívá. ,,Tati?'' ,,ano miláčku?'' ,,kde to jsem? Jsem mrtvá? Co se to děje? Proč vás vidím??'' začala jsem se ptát na všechno možné co jsem v tu dobu chtěla vědět ,,neboj se Betty. Jsi silná'' ,,to mi opakujete pořád dokola! A jak jsem skončila?? Takhle, někde- ani nevím kde'' začala jsem pomalu brečet ,,já se bojím'' řekla jsem naposledy a ruku sundala ze zrcadla ,,nemám nic...nemám nikoho'' svůj pohled stočím k zemi a obě ruce si dám na obličej.

,,Nejsi sama zlato'' řekne pochvíli máma a ruku položí na zrcadlo ,,máš nás, ve svém srdci. Tam venku máš přátelé a kluka který tě miluje. Nejsi sama'' dopoví táta a ruku též položí na zrcadlo z vnější strany. Já ruku znova položím na zrcadlo a poslední slzu si setřu z obličeje ,,ať se děje co chce jsme s tebou všude, máš nás tady'' řekne máma a druhou ruku si položí na místo na hrudi kde má srdce.

,,Uvidím vás vůbec někdy?'' zeptám se jich smutně ,,budeme s tebou pořád zlato, ale ve venkovním světě už nás nenajdeš. Náš čas už dávno vypršel ale ty- ty musíš být silná. Nenech se stahovat ke dnu, buď silná!'' řekla máma a zmizela, táta tu ještě zůstal tak jsem pohled otočila hned k němu.

,,Tati'' ,,milujeme tě Elizabeth. A nezapomeň musíš být silná, ať se děje co chce. Braň každého kdo tě má rád, každého na kom ti záleží. Sbohem'' řekl naposled a mě ukápla zase slza.

Klekla jsem si na zem a obličej si zabořila do rukou.

,,NE!'' vzchopila jsem se a rychle se postavila na nohy. Utřela jsem si slzy a ruce jsem svěsila podél těla ,,musím být silná. Kvůli rodičům, kvůli přátelům...kvůli sobě. Nesmí to takhle skončit...buď silná...buď silná'' pořád dokola jsem si opakovala tyhle dvě slova.

Najednou mnou pluje zase ta známá energie která mi dodává moc.

Zavřu oči.

A z hluboka se nadechnu.

,,Jsem silná.''

-

Otevřu oči a probudím se na chladné...počkat. Kde to jsem? To jsem někde zavřená?

Snažím se dostat ven ale moc mi to nejde.

,,Pomoooc!'' nic... ,,je tu někdoo?? Haloo'' pořád nic. Super. Tak budu muset použít svoji sílu.

Ve dlaních zase ucítím tu známou energii a začnu pohybovat pomalu prstama, červené světlo proudí přes celou bednu nebo kde to jsem až dozadu. Najednou to semnou silně škubne a krabice neboli šuplík? Se otevře. Vyskočím rychle ven a porozhlédnu se kolem sebe.

,,Panebože...'' řeknu pochvíli když si uvědomím kde to jsem. Márnice. Takže jsem byla mrtvá? No to snad ne...

Rychle vytáhnu složku která byla u mojeho jména a očima si prohlížím všechno co je tu o mě napsané.

Hm zajímavé. Počkat... Já byla v komatu něco přes měsíc?? Skoro i dva??? Ou...tohle není dobrý. Tolik dní uběhlo a já si prostě jen spala. Super.

Snažím se najít jak dlouho jsem byla ''mrtvá'' ... už to mám. Tady, byla jsem mrtvá tři dny. No pořád lepší než ten měsíc v komatu.

Složku vrátím tam kde byla, šuplík nebo bednu nevím co to je, znovu zavřu aby to nebylo divné a rychle vyběhnu z márnice.

Po cestě jsem si všimla že mám na sobě jen bílé šaty a jinak nic, dokonce jsem i bosky.

Běžím přes skoro prázdnou nemocnici. Po cestě jsem skoro nikoho nepotkala jen pár doktorů kteří si mě ani nevšimli. Nebo spíš mě nepostřehli, běžela jsem celkem rychle co si budem.

-

Doběhnu před můj dům, který je celý spálený.

Vzpomenu si na to jak jsem utekla konečně Theovi a hrůzným doktorům...jak jsem doběhla domů abych se ujistila jestli je máma v pořádku. Ani nevím kde je, jestli je v pořádku...jestli vůbec žije. Chci aby žila. Je to moje jediná rodina...teda aspoň ji za rodinuz beru, starala se o mě celý můj život. Je to moje máma.

Nic nevím...Musím někoho najít, aby mě upřestnil ze situacemi. Ani nevím jaký je den. Přijde mi jako kdybych měla totálně vymazanou paměť.

Pořád stojím před mým domem a přemýšlím co udělám teď. Hlavně to nesmím vzdát. NE, znovu stejnou chybu neudělám.

Vím kam musím jít.

Rozběhnu se rychlostí pryč a hned se zastavím. Počkat, já jsem ale blbá...proč běhám když můžu lítat? Achjo.

Rozmáchnu se rukama a do vteřiny jsem ve vzduchu. Kolem mě se pohybuje červená mlha a moje oči nabrali zářivě červenou barvu.

Když doletím na dané místo. Na veterinu. Dopadnu na zem a červená mlha se v tu dobu vytratí a moje oči se vrátí do normálu. Doběhnu ke dveřím a začnu silně klepat na dveře. Nic.

To tam jako nikdo není? Vždycky tam někdo byl.

,,Heej! Otevřete!'' řvu tady přes celou kliniku až se konečně dočkám.

Jednu věc jsem asi nedomyslela. Jaké budou jejich reakce když mě uvidí 'povstat z mrtvých'? No to je fuk. Potřebuju probrat důležitější věci než jejich vykulené oči a milion otázek.

Zevnitř ke dvěřím doběhne doktor Deaton a těsně přede dveřma se zastaví a vykuleně hledí přímo na mě. Jeho obličej nabere nechápavý výraz a pomalinku ale jistě mi otevře ,,B-betty??''

,,Jop jsem to já, můžu dovnitř?'' On jen přikývne a já vejdu dovnitř, on mě celou dobu nechápavě sleduje.

,,Jsou tu všichni...'' řekne v tu dobu co vejdeme do hlavního sálu a tam stojí všichni.

Pochvíli se na mě všichni zaráz otočí a mezi nimi i Liam s nějakou holkou kterou vidím poprvé v životě.

,,BETTY?!''

-

1217 slov

Tak co? Mysleli jste si že umře? :D To bych vám přeci neudělala. Tak čtěte dál! Začínám být u téhle knihy aktivnější tak doufám že i vy nadále budete.