If you stay alive (probíhá oprava příběhu)

💐𝙿𝚊́𝚝𝚊́💐

Byla to už nějaká doba po druhém zvonění kdy jsme s Limem a tátou došli k radnici. Cestou sem si otec samozřejmě nenechal pro sebe pár poznámek o mém vzhledu a o tom že tahám cizí lidi k nám do domu, většinu z nich jsem však prostě od ignoroval nebo jsem ho setřel důvtipnými a hlavně pravdivými poznámkami. 

Hlavní náměstí bylo již minimálně z půlky plné, otec se od nás udělil skoro hned co uviděl nějaké jeho známé, určitě aby se chlubil mými zásluhami které si přivlastní, což by v žádném případě nedělal poprvé.

A tak jsme tu zůstali s Lim sami, jeho oči přelétali různě po rodičích bylo mi jasné že je hledal nebo tedy aspoň jeho matku tu ale stihl zpozorovat až ve chvíli kdy její ruka málem shledala jeho tvář, naštěstí mé reflexy byly dostatečně rychlé na to abych tomu zabránil.

"Mladíku nevím co si o sobě myslíte ale tohle je můj syn a tak bych byla ráda kdyby jste se nepletl do rodinných záležitostí," vytrhla svou dlaň z mého sevření a pronesla s až nebezpečně vyhlížejícím pohledem. Ten mě ale nezastavil, "Madam, je mi líto že ruším vaší 'výchovnou lekci' ale je mi proti srsti sledovat jakéhokoli člověka mlátit dítě a to hlavně když nemám ani nejmenší tušení za co by mělo být dítě potrestáno." Její pohled už nebyl tak nebezpečný pouze zlostný a ustaraný.

"Včera se tenhle mizera ztratil jeho otci na tržnici a na celí den zmizel. Oba dva jsme s jeho otcem mohli puknout strachem." Bylo mi nebohé ženy líto protože její syn zmizel bez jakékoli stopy a její manžel jí ke všemu ještě lhal do tváře.

"Paní Dunbarová, je mi líto že já budu ten co vám to bude muset sdělit ale váš muž vám lhal ano je pravda že se od něj včera na tržnici oddělil ale ne ze své vůle. Váš muž se dopustil té nejodpornější věci o které jsem snad kdy slyšel. Váš muž byl ochoten vyměnit vašeho syna, jako nějakého vykrmeného vepře za nějaké zbytečné kožešiny!"

Teď její dlaň málem přistála na mé tváři, naštěstí jsem ale rychle stihl udělat dva kroky dozadu a tak jsem zmizel z jejího dosahu. "Takové lži! Že vám není hanba. On je slušný muž ano občas mu ujede ruka nebo nějaké slovo ale on by nikdy... něco tak odporného, to přeci není možné." Její ruce, z přívalu náhlého stresu, začala mnout o sebe a po jejích tvářích se začali linout slzy obřích rozměrů.

Z kapsy mé košile jsem dnes již podruhé vytáhl hedvábný čtvereček látky s mými iniciály s jedinou výjimkou od toho minulého a tím byla barva, tento kapesníček byl sněhově býlí a ten co jsem daroval Liamovy byl kávově hnědý.

Jen co si utřela své potůčky slz zhrozila se nad jistým kousíčkem látky, což jsem absolutně nechápal. "T. a S. jako Thomas Stilinsky? Syn Claudie a Noaha Stilinských?" Její tváře začínali zase pokrývat slané cestičky kterých jsem pro dneška měl už dost. " Ano madam to jsem já a nechápu vaší reakci ale potřebuji si s vámi velice vážně promluvit. To co se včera málem stalo by mohla být realita kdybych se do toho nepřipletl a protože nechci aby se taková situace kdykoliv opakovala potřeboval bych si s vámi promluvit." Najednou byl můj původ zase absolutně nezajímaví. "Thomasi, promluvit si s klidem můžeme ale na nějaký delší rozhovor už teď není čas, ani jeden nejste zapsaní a za chvíli již odbije třetí zvonění takže si pospěšte." S tím se od nás v tichost odpojila a nechala nás napospas mírotvorcům s těmi jejich odpornými stroji s jehlami.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Abych popravdě řekl, Liama jsem před sebe pustil ne z důvodu že bych chtěl být prostě džentlmen, spíš to bylo z důvodu že můj strach z jehel zase vyhrál. Za celí ty roky jsem se zbavil spousty strachů ale jehly mezi ně patřili pouze částečně, pokud by jste mluvili o šicích potřebách tak z těch jen překonal strach díky šití oblečení ale zdravotní jehly byly úplně něco jiného. "Prst,"zasyčel na mne jeden mírotvůrce. Samozřejmě že jsem mu prst podal ale díky strachu jsem se celí rozklepal.