If you stay alive (probíhá oprava příběhu)

❀TŘICET PĚT❀

Od chvíle kdy jsem začal plánovat můj odchod ze zimy uplynulo už pět dní a mě už začínali vážně docházet výmluvy k tomu proč se tady pořád zdržuji. Pravdou bylo že se mi nelíbil stav ve kterém se má kamarádka nacházela, její tělo chřadlo a porod se až nebezpečně blížil. Cass tušila že bylo něco špatně, snažila se však vše hodit na stres z her.

,,Dochází nám dřevo, chceš se semnou projít nebo budeš odpočívat?" Pokud jsem jí tu hodlal nechat nemohl jsem jinak než jí na můj odchod aspoň co nejlépe připravit.

,,Myslím že mi troška čistého vzduchu prospěje." Usoudila nakonec a mi se vydaly ven z jeskyně. Jen co jsme vykročily ven bylo jasné že se něco začalo dít, vzduch sebou nesl vůni jara. Obří množství sněhu co jindy pokrývalo celý obzor jakoby lusknutím prstu zmizely, místo sněhu nyní pokrývala půdu nádherná zelená tráva v blátivém podkladu. Ať měli tvůrci her v plánu cokoli muselo to fungovat protože během půl hodiny kterou jsme s Cass byly venku a sbíraly dříví se ozvaly dva výstřely oznamující něčí smrt. Oba jsme se modlili aby to nebyl nikdo z našich krajů, ano i přesto že jsem byl na Dereka naštvaný nepřál jsem mu smrt.

,,Cass, jsi v pořádku?" Tělo mé přítelkyně se najednou sesunulo k zemi, a mé ruce rychlostí světla popadly nůž za mým opaskem.

,,Jsem ale něco mě trefilo." Nemusel jsem pátrat dlouho abych viděl šíp zabodnutý v rameni mé spojenkyně.

,,Cassie, ať se děje cokoliv nevytahuj to a zůstaň ležet." Zašeptal jsem jejím směrem a snažil se přijít na to odkud daný šíp přiletěl a kdo mohl být až takhle špatný v používání luku.

Opodál nedaleko březového háje se zableskl stříbrný odlesk, to byl můj luk. Luk z rohu hojnosti, který pro mě nechal připravit kapitol, jenž nyní svíral kluk z pětky jménem Ratt a snažil se nás zabít.

To že nebyl Ratt lukostřelec mi hrálo do karet, byl jsem tak dostatečně rychlý na to abych zvládl přeběhnout k březovému ráji dřív než zvládl pořádně natáhnout tětivu nového výstřelu. ,,Nech nás být a my uděláme to samé." Zakřičel jsem na něj s nadějí že beta z pátého kraje nebude ochotná bojovat a raději uteče.

,,Hah, tak to jedině přes mojí mrtvolu." Vysmál se mi Ratt a já věděl že pokud hodlám zachránit mou spojenkyni budu muset učinit to čemu jsem se celých jedenáct dní vyhýbal.

Ratt byl vybavený lépe než jsem myslel, jeho opasek zdobily nejrůznější opravářské potřeby, přes jeho rameno byl zavěšený luk s toulcem a šípy a já narozdíl od něj u sebe neměl nic víc než obyčejný nůž. Jeho tělo, to jak stál a dýchal mi však prozrazovalo že tento zápas nemá, ani přes výhodu ve výzbroji, v kapse. Tahle beta přede mnou byla pouze dítě bez jakýchkoli reálných zkušeností. Vyděl jsem to jak těžce polykal. ,,Tenhle kluk takhle ještě nikdy nic a hlavně nikoho nezabil." Pomyslel jsem si předtím než jsem byl nucen uskočit na stranu. To pako po mně hodilo celou lukostřeleckou sadu.

,,Možná to s lukem neumím to ale neznamená že to neumím s ostatníma nástrojema." Snažil se mě zastrašit kladivem, které do teď viselo za jeho opaskem.

,,Jen do toho, ale neříkej že jsem tě nevaroval. Já jsem s nožem v ruce stejně tak dobrý jako někteří profíci." Neodpustil jsem si lehké uchechtnutí nad jeho pohledem.

Ratt měl tu čest prvního útoku, jeho máchnutí kladivem vypadalo vážně nebezpečně stačilo by aby udělal o jeden krok víc a měl bych co dělat abych se zvedl ze země. Já však jeho útoku uhnul a okamžitě se po něm ohnal kudlou nože.

Můj soupeř i přes jeho věk byl dvakrát větší než já a tak mi nedělalo problém zasáhnout jeho tělo, přesněji jeho pravý bok. Netrvalo dlouho než se jeho upnuté bílé tričko začalo zbarvovat do ruda. ,,Za tohle zaplatíš ti jedna špíno!" Rozzuřil se a já měl co dělat abych stačil uhnou z jeho dalšímu útoku.

Kroužily jsme okolo sebe jako supi. On udělal krok do leva já také, vyřítil se proti mě já uskočil a rychle se po něm ohnal nožem. Připadal jsem si jako tanečník od nás z trhů. Něco jako tanec bylo v dvanáctce dost přísně trestáno a proto nebylo zvláštní když na svojí obranu občas vytasily nože.

,,Bum!" Vzpomínání na můj rodný kraj mě rozptýlilo natolik že jsem nedokázal Rattově ráně uhnout. Kovová část jeho kladiva mě do cela dost bolestivě zasáhla do paže a má dlaň upustila mou jedinou obranou pomůcku.

,,Jestli se teď hezky rozbrečíš a začneš prosit, možná tě nechám umřít rychlou smrtí." Kluk s kladivem v ruce si myslel že má vyhráno. Nedocházelo mu však že já stále neutrpěl žádné vážné zranění a navíc jsem měl pro koho bojovat.

,,Jen si moc nefandi." Řekl jsem mu a dal jsem si pořádně záležet na tom aby v mém hlase celý kapitol zaslechl to opovržení, které jsem k tomuhle klukovy rázem choval. Sehnou se pro můj nůž by byla momentálně chyba, s největší pravděpodobností by mou lebku, v úseku pár vteřin, rozdrtilo Rattovo kladivo. Proto jsem k němu jen natáhl nohu ve snaze dostat ho dostatečně daleko od mého soupeře.

...

Po dlouhých minutách neúprosného boje jsme byly konečně stejně vybavení. Všechny nástroje mého nepřítele ležely v trávě okolo nás mimo dosah obou dvou. Nastal mezi námi boj na blízko, každý zásah Rattovou pěstí bolel jako čert naštěstí jich nezvládl zasadit tolik jako já.

,,Můžeš už konečně chcípnout?!" Zařval na mě poté co jsem se oklepal z dalšího jeho útoku.

,,Ne ale ty bych mohl." Uslyšel jsem najednou za sebou, hlas mé zraněné spojenkyně pronásledovaný rychlým svištěním šípu vzduchem. Šíp zasáhl Ratta do oka a já nemohl jinak než bloumat nad tím zda to byla pouhá náhoda a nebo uměla Cass celou dobu takto úžasně střílet.

,,Áhh." Za skučel chlapec z pětky před tím než se jeho těle bezvládně složilo k zemi. 

...

Výstřel z děla oznamující úmrtí chlapce z pátého kraje, byl jako budíček časně z rána. Devět, v aréně zbývalo už pouze devět hráčů a já byl jedním z nich.

V hrudi mi až bolestně bušilo srdce. Mé ruce se třásly a nohy mě brněly. ,,Musíme odsud pryč." Bylo jediné co mi létalo v hlavě. Nemohl jsem v tomhle kraji zůstat až ani o kus déle. Bylo příliš velké riziko tu zůstávat déle, vznášedlo odvážející Rattovo tělo dokonale prozradilo naši aktuální lokaci komukoliv ve vzdálenosti několika kilometrů. Bylo mi z toho špatně, můj zrak pomalu ale jistě zahaloval přítok mích slz.

,,Tak a teď pomalu, Stilesi, pomalu se pokus napodobit můj dech, ano? Nádech... a teď zase videch, vidíš že ti to jde. Tak a teď znovu." Nevím jak dlouho jsme tam s Cass seděli a potichu se navzájem objímaly, mohli to být pouhé sekundy ale také hodiny. Pomalu ale jistě jsem se uklidnil všechno okolo mě se přestalo hýbat a já se konečně mohl pořádně nadechnout. ,,Neboj, teď už bude vše tak jak má být. Ještě dnes vyrazíme abychom pro nás našli nějaké klidné útočiště." Konejšila mě Cass.

,,Musím ti ošetřit to rameno." Zašeptal jsem jí do ucha po velice dlouhé době ticha. Neprotestovala, pouze přikývla a opřela své tělo o stěnu naší jeskyně.

,,Vypadá to že ten šíp není blízko žádné tepny ani větší žíly, navíc ta hlavice je čistě rovná takže nebude problém jí bez problému vytáhnout." Snažil jsem se jí vést každým krokem. ,,Nemáme ale nic proti infekci, v Rattově batohu jsem ale našel sterilní obvaz." Neměl jsem tušení k čemu mi byl když jsem neměl absolutně nic k vyčištění té rány ale to jsem jí říct nemohl. Jediné co mi zbývalo bylo doufat že na sobě šípy neměly nic co by Cass mohlo podnítit celou ruku.

Chtěl jsem dát Cass aspoň den odpočinku k tomu aby se v rámci možností zotavila, nic takového však nechtěla absolutně slyšet. Trvala na tom že pokud nevyrazíme hned tak vyrazí sama, což byla bláhovost, bohužel jí myslela smrtelně vážně.