If you stay alive (probíhá oprava příběhu)

DVANÁCTÁ

Vzbudil jsem se v čase oběda. Neměl jsem však absolutně na nic hlad. Nekonečné hromady nejrůznějších moučníků, čerstvé zeleniny a třeba i masa mě jen donutily ke zvětšování mého odporu jak k jídlu tak i k Kapitolu. Vidět několik stolů přetékajících jídlem mě jen zase utvrdilo v tom že veškeré ty dny hladovění, lovení a nebo třeba jen sbírání ovoce za elektrickým plotem, u nás v kraji, bylo něčím co nedokázalo kapitol jakkoli ohrozit.

I přesto však za to lidé umíraly, i přesto okolo nás procházely avoxové, kteří se snažily chránit své rodiny a byly přitom k jejich smůle chyceni a zbaveni jazyků. Lidé v jiných krajích trpěli a oni se tady přecpávali jako prasata.

S poslední myšlenkou sem se vrátil do reality, má ramena svíraly silné, pohmožděné ruce. Což mě velice zmátlo protože jsem si nevšiml kdy se za mnou osoba jíž ruce patřily objevila. Co mě ale nakoplo úplně byl nůž zabodnutý necelí milimetr od dlaně štíhlé Avoxské dívky. ,,Stilesi, uklidni se chtěla ti jenom nalít vodu." Vyštěkl Derek a mě se přitom zatočila hlava.

Potřeboval jsem se projít, a tak se mi podařilo ukecat Petera abychom k doktorovy vyrazily o něco dříve než plánoval. Měl jsem tušení že to udělal spíše z lítosti než z jakéhokoli jiného důvodu nevěšel jsem si s tím však hlavu, hlavní bylo že jsem se dostal pryč z toho přepychem páchnoucího místa.

Předtím než jsem Peterovi sdělil že se radši projdu po schodech než jel tou skleněnou krabicí, byl nehorázně ticho na jednou se však horečně rozmluvil protože se snažil odpoutat mou pozornost od těch odporných skleněných stěn.

"Deaton je moc milej člověk, což je tady v kapitolu dost velká vzácnost." Sděloval mi Peter při cestě do ordinace. Já mu však věnoval pozornost jen tak na půl ucha. Rozhlížel jsem se totiž po každém kousku nábytku i kousku podlahy který jsme mihly. Druhé podzemní patro, místo kde se nacházeli všechny lékařské ordinace po jednotlivé kraje, bylo úžasné místo. Stěny celého patra byly vymalované dvěma odstíny modré, levá půlka chodby byla tmavá námořnicky modrá a ta pravá zase světlá pomněnková modrá. Na každé půlce bylo přesně dvanáct dveří ze skla, všechny ty dveře měli svou jmenovku s číslem a písmenkem na nich a to buď ⍺(alfa), β(beta) nebo Ω(Omega).

Dovnitř žádné místnosti nebylo vidět, všechny totiž za skleněným povrchem dveří měli jakousi záclonu, například jednička měla zlatou a jedenáctka zase zelenou dost dobře připomínající listy stromů. Nakonec jsme došli k dvanáctce, záclony za oběma dveřmi patřícím našemu kraji byly obyčejné světlounce modré pruhy látek.

Skoro hned poté co Peter zaklepal na dveře, s cedulkou 12Ω, vykoukl na nás muž ve svých pozdních čtyřicítkách s mile vyhlížejícíma hnědýma očima, v bílém docela dlouhém plášti. ,,Ty jo vidět tě tady a ke všemu takhle brzo ve mě vzbuzuje dojem že letošní hry bereš dost vážně, a to ani nezmiňuju ten fakt že v sobě nemáš víc jak flašku rumu." Rýpal do Petera muž v plášti. Ten na to však skoro nereagoval pouze jen výstražně zavrčel a odvedl pozornost na mě.

,,Stilesi, tohle je Deaton tvůj doktor a jeden z mích nezbytných známostí tady z kapitolu." K ničemu jsem se neměl, to že to byla beta mě dost znepokojovalo samo o sobě a ten fakt že to byl kapitolan mě ještě víc tlačilo k obezřetnosti. Muž čokoládové pleti se proto rozhodl udělat první krok.

,,Jsem rád že tě konečně můžu vidět když nejsi v bezvědomí." Prohodil. ,,Tak pojď dovnitř, Petere ty prosím počkej na chodbě." Můj panikařící pohled zaznamenali oba dva, první kdo na něj však reagoval byl Deaton. ,,Nebojse dveře nechám otevřené a pouze zatáhnu ten závěs, byde to tak v pohodě?" Popravdě jsem měl nahnáno ale přikývl jsem.

,,Budu potřebovat aby se svlékl." Prohodil Deaton hned poté co zatáhl závěs a usedl k monitoru do kterého začal cvakat nějaké věci. Já se mezitím s tak nehorázným odporem svlékl pouze do spodního prádla a čekal co bude dál. V místnosti bylo tolik prapodivných a zcela určitě dost nepříjemných věcí že jsem se pokoušel držet pohled na dřevěné podlaze. ,,Jo to bude stačit, -broukl si pod nosem a nyní s několika papíry se na mě otočil,- postav se mi tady na váhu."

"Vážíš sice o dost míň než by zdravá omega měla vážit ale jsem si jistý že při pravidelných a větších porcích budeš na zdravé váze co by dup. Co mě ale dost znervózňuje je tvoje tělesná teplota, tep srdce a dech. Mám tušení že vím co ti je ale abych to ověřil musel bych ti odebrat pár zkumavek krve, ."

Popravdě jsem nevěděl co na to odpovědět. Ten stres ze mě musel být i cítit vzhledem k tomu že se zpoza závěsu ozval Peterův obezřetný hlas. ,, Stilesi? Je všechno v pořádku?"

,,Asi jo." Věděl jsem že to nebylo úplně přesvědčující ale i přesto to bylo lepší než nic nebo kdyby odpověděl Deaton místo mě.

,,Je to vážně nutné?"

,,Teoreticky vzato ne není, jestli to totiž je to co si myslím do dvou týdnů tě to pohltí celého. Budeš pociťovat náhlé návaly tepla, horečky a jiné dost nepříjemné příznaky."

Nejen že to znělo hrozně ale znělo to i povědomě, jen jsem si to prostě nemohl nikam zařadit.

A tak jsem nakonec natáhl před sebe ruku a podal jí doktorovy. Ten s potěšeným pohledem vytáhl z drobného šuplíku po jeho pravici jehlu se sadou zkumavek, tmavou lahvičku , podle vůně to byla dezinfekce, a nakonec několik barevných krabiček. Ty mi z vložil do rukou a zeptal se, ,,Vyber si jaké chceš." Jen co jsem se na obrázky na krabičkách podíval okouzlil mě obrázek několika kočiček na růžovém pozadí. Nemusel jsem ani nic říkat a Deaton mi s úsměvem na tváři sebral všechny ostatní krabičky.

Pak jsem jen ucítil ten odporný pocit jehly v ruce, pokusil jsem se od toho odtáhnou doktorova ruka však svírala tu mojí až moc pevně. Po tvářích se mi kutáleli dlouhé potůčky vody, ta bolest byla otřesná. Nejhorší však bylo že byla pouze v mé hlavě.

Následovně mi doktor přelepil malou skoro neviditelnou ranku po jehle náplastí.

,,Nejdřív se tě potřebuji zeptat na pár otázek a případně postupovat podle tvých odpovědí." Mluvil pomalu zřetelně rak aby si byl jistá že mu rozumím a souhlasím s tím co říkám. ,,Začneme pozvolna, bereš prášky?"

,,Ne, ve dvanáctce je skoro nemožné sehnat jakékoli prášky a když už někoho seženete chce nehoráznou sumu." Odpověděl jsem podle pravdy a čekal na další otázku.

,,Trávíš tedy svoje cykli v přítomnosti nějaké alfy?" Pokračoval dál s otázkami doktor. A popravdě mě tahle otázka zaskočila.

,,Nejsem si jistý co přesně myslíte těmi cykli, v přítomnosti alf jsem normálně každodenně ale to jste asi nemyslel."

Doktor zavrtěl hlavou a řekl ,,Myslel jsem heat, jestli ti při něm pomáhá nějaký tvůj nápadník, kamarád s výhodami nebo třeba snoubenec?"

Jenom co vypustil z pusy tuhle větu, vyschlo mi v krku. O heatu jsem věděl z pouze matně z pár hodin biologie, které jsme na škole měli před několika lety. A i přes mojí nevědomost o tomto cyklu jsem si vzpomněl že jeho pravidelný výskyt se měl začít objevovat mezi desátým až čtrnáctým rokem věku omeg.

,,Je možné," přemýšlel jsem jak větu zformulovat, ,, že ho omegy nedostanou?,, Zaražený pohled mi byl dost jasnou odpovědí. ,,Je tady sice mizivá skoro nulová šance že bys byl sterilní ale o tom pochybuji vzhledem k tomu že všechny tvoje symptomy vypadají jakoby se tvé tělo chystalo na přechod do heatu.,,

Nemohlo to tak přeci být. Proč bych byl do heatu začal vstupovat až v sedmnácti letech a ještě ke všemu v době kdy jsem nemohl dopustit aby mě cokoli rozptylovalo!

Aniž by si to Stiles uvědomil jeho dělo se uvedlo do šokového stavu, Deaton byl sice doktorem hodně dlouho ale tohle se mu nikdy nestalo. ,,Petere! Pojď sem ksakru!,, Křičela marně se snažící beta, která hledala cokoli čím by omegu uklidnila.