If you stay alive (probíhá oprava příběhu)

🎶ČTIŘICET DVA🎶

Bylo pár hodin před svítáním, Derek s brýlemi na noční vidění nás vedl k rohu hojnosti.

Pozdě předchozího dne nás tvůrci her obdařily lákavou novinou. U rohu hojnosti přistály přesně čtyři padáčky, každý za jeden stále hrající kraj, s věcmi které každý z nás potřeboval nejvíce. Byla to past, měli jsme se tam všichni sejít a pozabíjet, a každý to věděl. Za ty dary to však vždy stálo, dost často totiž znamenaly mezník mezi životem a smrtí.

Oba jsme tušily že jediné co tam na nás mohlo čekat byla medicína pro Derekovu nohu, jeho názor byl takový že ten risk za to nestál já ho však bez milostně přesvědčil o tom že pokud danou medicínu nezískáme společně zvládnu to i sám.

,,Dereku, stůj!" Jeho krok zpomalil a nechápavě se na mě otočil.

,,To listí dělá příliš velký rámus, počkej tady na mě, brzy budu zpátky." Jeho noha dělala v hromadách suchých listů opravdový hluk a mi nemohli nic riskovat.

,,Tak to v žádném případě, někde nás tady sleduje čtveřice splátců nehodlám tě nechat samotného." Zavrčel nesouhlasně Derek.

,,Poslouchej pozorně, Dereku slyšíš nějaká zvířata? Ptáky, zajíce, srnky? Ne neslyšíš a víš proč? Protože okolo rohu hojnosti se žádné nikdy nevyskytují. Takže když tě některý ze splátců uslyší budeme mít problém. Takhle však můžu jednoduše a nenápadně popadnout ten balíček a utéct." V Derekově tváři byl znát odpor k mým slovům.

,,Kdyby se cokoli stalo začnu křičet tvé jméno, reprodrozdi se postarají o to aby si mě slyšel."

Už se chystám vyrazit, když si vzpomínám, jak je důležité zachovat dojem, že jsme milenci stíhaní nepřízní osudu. Skláním se k Derekovi a věnuji mu dlouhý polibek.Představuji si uslzené vzdechy diváků v Kapitolu a předstírám, že si otírám z oka slzu. Obejmu ho a vyrážím do noci.
...
Od úst se mi vznáší drobné obláčky vodní páry. Je tu chladno jako doma v listopadu. Tam bych vklouzl do lesa se svítilnou v ruce, abych se připojil ke Scottovi na předem domluveném místě, kde bychom se k sobě choulili, srkali bylinkový čaj z kovových čutor potažených látkou a doufali, že kolem nás do ranního úsvitu projde nějaká zvěř. Ach, Scotty, myslím si. Kéž bys mi teď kryl záda...

Postupuji, jak nejrychleji si troufám. Noční brýle by byl sice vynikající, ale nehodlal jsem Dereka nechat bez nich.

V noci má les úplně jiný nádech. Jako by denní stromy, květiny a kameny odešly do postele a na svá místa poslaly o trochu zlověstnější druhy.

Cestou nevidím nic, co by svědčilo o přítomnosti ostatních splátců, žádný obláček vydechovaného vzduchu ani zachvění větví. Buď jsem dorazil jako první, nebo se ostatní svých lupů chopili už dávno přede mnou.
...
Obloha získává růžoví odstín a nikde stále ani stopy po jiných soutěžících. Příliš mě to nepřekvapuje. Všichni se už projevili, ať už silou, krutostí nebo vychytralostí. Předpokládají, že mám s sebou Dereka? Pochybuji, že Nikols vůbec ví o jeho zranění. Bude jedině dobře, když si bude myslet, že mi kryje záda, až si půjdu pro náš lup.

Kde ale je? Aréna se prosvětlila natolik, že vidím dost daleko. Slyším zpěv ptáků. Není už pozdě? Na vteřinu panikařím, že jsem na špatném místě. Ale ne, jsem si jistý, že Claudius Templesmith hovořil o Rohu hojnosti. A ten je támhle. Já jsem tady. Tak kde je moje hostina?

V okamžiku, kdy na Roh hojnosti dopadají první sluneční paprsky, se jedno místo na planině dává do pohybu. Půda před ústím rohu se rozevírá a do arény vyjíždí kulatý stůl se sněhově bílým ubrusem. Na stole leží čtyři batohy, velký černý batoh s číslem jedenáct dva středně velké modré batohy s jedničkou a dvojkou a pak menší žlutý, který spíše připomínal malou brašnu než opravdový batoh, s číslem dvanáct na jeho boku.