If you stay alive (probíhá oprava příběhu)

🕯️ČTYŘICET SEDM🕯️

Někdy během mé hlídky přestává pršet, nikoliv postupně, ale naráz. Liják ustává a dál už jen voda skapává ze stromů a žene se přeplněným korytem potůčku pod námi. Vychází krásný úplněk, takže i bez brýlí vidím po okolí. Nedokážu poznat, jestli je ten měsíc skutečný, nebo ho na nebe jenom promítají tvůrci her. Vím, že byl v úplňku krátce předtím, než jsem odjížděl z domova. Sledovali jsme jeho východy se Scottem, protože jsme lovili do pozdních večerních hodin. Jak dlouho jsem pryč? Odhaduji, že v aréně jsem něco málo přes dva týdny a předtím jsme se deset dní připravovali v Kapitolu. Měsíc už určitě dokončit celý cyklus. Z nějakého důvodu chci, aby to byl můj měsíc, ten samý, jaký vidím z lesů ve Dvanáctém kraji. Pak bych se v neskutečném světě arény, kde člověk musí pochybovat o pravosti všeho, měl aspoň čeho zachytit.

Jsme už pouze čtyři.

Poprvé si povoluji doopravdy přemýšlet o možnosti, že se třeba vrátím domů. Ke slávě. K bohatství. Do vlastního domu ve Vesnici vítězů. Táta a Liam budou bydlet se mnou. Už se nebudeme muset bát hladu. Poznáme nový druh svobody. Ale co dál? Jaký bude můj každodenní život? Většinu ho dosud zabíralo shánění potravy. Když tohle odečtete, nejsem si jistý, kým vlastně jsem, jaká je moje totožnost. To pomyšlení mě trochu děsí.

Myslím na Petera a všechny jeho peníze. Jaký vedl po vítězství život? Bydlí sám, nemá ženu ani děti a většinu doby, kdy je vzhůru, je opilý. Nechci takhle skončit. „Ty ale nebudeš sám," šeptám si. Mám Liama a tátu. Aspoň prozatím. A potom... tak daleko do budoucnosti nechci myslet, na dobu, kdy Liam dospěje a otec zemře.

Vím, že se nikdy nevdám a nepřivedu do tohoto světa dítě. Protože mé vítězství nezaručuje bezpečí mích dětí. Jejich jména by se objevila v osudí stejně jako všech ostatních dětí a já nic takového nechci dopustit.

Je mi špatně, z celé téhle situace, vždyť Scott mě požádal o ruku a já na tu nabídku teď nikdy nebudu moct říct nic jiného než že ne. A děti, vždy jsem o nich snil, děti jsou to nejúžasnější na světě, jsou něco za co je člověk ochotný položit svůj život.

,,Stilesi, no tak co se děje?" Najednou mě objímají mohutné mužské ruce a Derekův chraplavý hlas mě vrací zpět ze světa v mé hlavě.

,,Nic, mělo by se něco dít?" Když slyším jak se můj hlas hlas klepe dochází mi že jsem začal plakat.

,,Cítím z tebe strach, a tohle tomu tvému „nic" také moc nepomáhá. Prozraď mi, co se děje?" Ptá se a pomalinku mi slíbává jednu slzu za druhou.

Vím že nemá absolutně žádný smysl mu lhát ale před zrakem celého Panemu se necítím dostatečně v bezpečí na to abych ze sebe vůbec něco dostal.

,,Měli bychom vyrazit, mrháme časem na lov," zachraptím při pokusu vymanit se mu ze sevření.

„Já bych to nenazýval mrháním," odpovídá, sedá si a mohutně se protahuje. „Takže budeme lovit na lačný žaludek, abychom získali motivaci?"

,,Ne," vrtím hlavou. „Nacpeme se, abychom víc vydrželi."

,,Počítej se mnou," usmívá se Derek. Vidím jeho ztrápený pohled ale raději ho ignoruju.

Jakmile máme sbalené věci a stojíme před jeskyní, oba zvážníme. Jako bychom posledních pár dní, chráněni jeskyní, deštěm a Alovím soubojem s Nikolsem, měli krátkou dovolenou či odpočinek. Ačkoliv je teplo a slunečno, oba cítíme, že jsme zpátky ve hře. Podávám Derekovi nůž, protože ať už měl původně jakoukoliv zbraň, je dávno pryč, a on si ho zasunuje za opasek. Mých posledních sedm šípů, chrastí v toulci trochu příliš volně. Nemohu si dovolit přijít o další.