If you stay alive (probíhá oprava příběhu)

🫀ČTYŘICET DEVĚT🫀

Ozývá se krátké zašumění a dál nic. Nevěřícně zírám na Dereka a pomalu mi dochází pravda.

Nikdy nás neměli v úmyslu nechat naživu oba. Tohle všechno vymysleli tvůrci her, aby zaručili to nejdramatičtější vyvrcholení her v dějinách. A já jsem jim na to skočil.

„Když se nad tím zamyslíš, není to tak překvapivé," říká tiše Derek. Dívám se, jak se namáhavě zvedá na nohy. Pak se vydává ke mně, jako ve zpomaleném záběru, a vytahuje zpoza opasku nůž... Než si vůbec uvědomuji, co dělám, mířím mu přímo na srdce šípem. Derek povytahuje obočí a já vidím, že jeho nůž obloukem odlétá do jezera, kde se nad ním se šplouchnutím zavírá hladina. Odhazuji zbraň a ustupuji. Ve tváři rudnu hanbou.

„Ne," říká.

„Udělej to." Kulhá ke mně a tiskne mi luk zpátky do ruky.

„Nemohu," protestuji. „Nejde to."

„Musíš. Než pošlou zpátky ty mutanty nebo něco jiného. Nechci zemřít jako Al," říká.

„Tak zastřel ty mě," odsekávám vztekle a podávám mu zbraň.

„Zastřel mě, vrať se domů a žij s tím vědomím až do smrti!" Za řeči si uvědomuji, že okamžitá smrt by znamenala ten lehčí úděl.

„Víš, že to neumím," říká a odhazuje luk.

„Dobře, stejně zemřu dřív." Sklání se a strhává si z nohy obvaz, takže odstraňuje poslední bariéru krvácení.

„Ne, nesmíš se zabít," křičím. Klečím vedle něj a zoufale se mu snažím přitisknout obvaz zpátky na ránu. Moje tváře skrápějí slané potůčky a já prosím o to aby zůstal naživu.

,,Stilesi," jeho hlas je plný zoufalství.

,,Chci to, chci aby ses vrátil domů."

,,Ne, nenecháš mě tady samotného." odpovídám. Protože jestli zemře, nikdy se nevrátím domů, aspoň ne doopravdy. Strávím zbytek života v aréně a budu se pořád pokoušet vymyslet nějaké, řešení.

„Poslouchej," říká a staví mě na nohy.

„Oba víme, že musejí mít vítěze. To může být jen jeden z nás. Prosím, nebraň se tomu. Kvůli mně." A pokračuje tím, jak mě miluje a co by byl život beze mě, ale já ho přestávám poslouchat, protože mi v hlavě stále znějí jeho předchozí slova. Oba víme, že musejí mít vítěze.

Ano, musejí mít vítěze. Bez vítěze tvůrcům celé hry vybuchnou přímo do tváře. Zklamali by Kapitol. Možná by je čekala i poprava, pomalá a bolestná smrt, kterou by kamery přenášely na všechny obrazovky po celé zemi. Kdybychom měli s Derekem zemřít oba, nebo kdyby si tvůrci her mysleli, že zemřeme... Mé prsty neobratně zápolí s váčkem u opasku. Derek si všímá, co dělám, a svírá mi zápěstí.

„Ne, to ti nedovolím."

„Důvěřuj mi," šeptám. Dlouhou chvíli mi hledí do očí a nakonec mě pouští. Otvírám váček a sypu mu do dlaně několik lžiček bobulí. Pak si beru svůj podíl.

„Na tři?" Derek se ke mně sklání a velice něžně mě líbá. „Na tři," opakuje. Postavíme se zády k sobě a držíme se za ruce.

„Natáhni dlaň před sebe. Chci, aby je všichni viděli," říká. Narovnávám prsty a tmavé bobule se lesknou na slunci. Stisknu Derekovi dlaň jako znamení i na rozloučenou a začínáme počítat.

„Jedna." Možná se mýlím.

„Dvě." Možná je jim fuk, jestli zemřeme oba.

„Tři!" Je příliš pozdě na to, abych si to rozmyslel. Zvedám si ruku k ústům a naposledy se rozhlížím po světě. Bobule se zrovna dotkly mých rtů, když začínají hrát trumpety. Do fanfár zoufale křičí hlas Claudia Templesmithe: „Přestaňte! Přestaňte! Dámy a pánové, s potěšením vám představuji vítěze sedmdesátých čtvrtých Hladových her, Thomase Stiliskyho a Dereka Halea! Zde jsou – splátci z Dvanáctého kraje!"