If you stay alive (probíhá oprava příběhu)

♟DEVĚTADVACET♟

Být tebou vrazím si ty hodinky do téhle kapsy, pokud někde upadneš nerozbijí se." Vysvětlovala mi Malia k čemu byla drobná vnitřní kapsa mé zbrusu nové bundy.

,,Bude tam zima." Jediné za co jsem se modlil bylo to že v aréně nebude sníh, to bylo vše o co jsem žádal.

,,Podle bundy ano ale zbytek toho oblečení je z materiálu který reguluje teplotu, navíc vše je bílé. Možná to je maskovací prvek ale dle mého bude v aréně takový hic že vám museli dát něco co nepřitahuje tolik slunce." Vysvětlovala mi její myšlenkový postup Malia.

,,Ať je tam nad námi cokoliv, věřím že to zvládneš. Věříme v tebe všichni, rozumíš?" Tohle bylo rozloučení, stejně jako u ostatních, se kterými jsem se rozloučil brzy ráno. Lydie a Peter museli hned časně z rána do Centrály podepisovat smlouvy se sponzory aby mohli co nejdříve vymýšlet co nejlepší strategii.

Teď stejně jako před tím jsem pociťoval strach tohle mohlo být naše poslední setkání a moje slova nedokázala zformulovat pořádnou větu.

,,Prosím, dej na všechny pozor a hlavně prosím, postarej se o Petera. Nevím čeho by byl schopný kdyby přišel o Dereka." V jejích očích se mihlo zmatení, pochopení a něco co jsem nedokázal rozeznat.

...

Po dlouhém obětí, které mi Malia věnovala jsem nastoupil do skleněného výtahu v podobě obří trubice. Během několika sekund se jeho podstava vyzdvihla a odvedla mě na povrch.

Jen co si mé oči zvykly na náhlý návrat světla rozhlédl jsem se okolo sebe. Kromě toho že všech dvacet čtyři splátců stálo stejně jako já na kovové plošině v identickém oblečení jsme se dělily na dvě skupiny, část která pozorovala své okolí a přemýšlela nad nějakou strategií a na část která hleděla přímo do středu kruhu tvořeného plošinami na kterých jsme stály.

Já patřil k té první skupině, víc než roh hojnosti mě totiž zajímalo mé okolí. Celá aréna byla rozdělená na čtyři části. Za mými zády se rozprostíral hustý zelený les, na proti mě se nacházel les v nádherných zlato rudých barvách, nalevo se nacházelo pole plné tisíců zralých klasů obilí a po mé pravici zářil čistě bílí sníh. To proto tolik teplého i lehčího oblečení, nikdo nemohl vědět jakým směrem se který splátce vydá.

„Jakmile zazní gong, práskněte do bot. Ani jeden z vás nemá žaludek na masakr u Rohu hojnosti. Zmizte co nejdál od ostatních a najděte zdroj vody," byla poslední rada kterou nám Peter dal před odchodem a já se jí hodlal držet. Co měl v plánu Derek, stojící na plošině hned vedle mě, jsem však netušil.

„Dámy a pánové, nechť sedmdesáté čtvrté Hladové hry započnou!" Zazněl dunivý hlas legendárního hlasatele Claudia Templesmithe.

Trvalo to celých šedesát vteřin. To byla doba, kterou nám Kapitol daroval jako možnost útěku. Kdokoli kdo by totiž během té jedné minuty položil svou nohu na trávník pod plošinou by se rozletěl na miliony kousíčků.

Celých šedesát vteřin my posloužilo k tomu abych se rozloučil s rohem hojnosti, zlatého kornoutu se zahnutou špičkou, plného věcí které by mi mohli pomoc v aréně: potravin, zásob vody, zbraní, různých léků, oblečení a prostředků k rozdělání ohně.

Dál od Rohu hojnosti se pak nacházely drobnůstky jako například role plastové fólie která by mě ochránila před deštěm nebo batoh se spacákem ty se však nacházely až moc blízko Rohu hojnosti kterému jsem se podle Petera měl vyhnout.

Bohatství, jež se mi nabízí, je ale lákavé, velice lákavé. Taky vím, že když ho nezískám já, vezme si ho někdo jiný. Že si většinu zásob a zbraní rozdělí profesionální splátci, kteří přežijí úvodní masakr. Něco přitahuje moji pozornost. Támhle, na hromádce přikrývek, leží stříbrný toulec se šípy a luk s tětivou, připravený k použití. Ten je můj, myslím si. Ten je určený pro mě.

Jsem rychlý, sprintuji lépe než kdokoli v celé aréně na dlouhou trať by mě možná porazili ale ten luk byl vzdálený maximálně padesát metrů. Náhlý pohled od Dereka mě však rozhodí, dával mi jasně najevo ať dělám co mi Peter řekl. Mezitím co přemítám o jeho názoru zazní gong a já vím že jsem prošvihl svou šanci. Ty dvě propáslé sekundy mi stačily k tomu abych si běh pro toulec a luk rozmyslel. I přesto se však vrhám do předu, do rukou popadám vše na co narazím s hlavním cílem a to získat batoh se spacákem.

Jsem tolik naštvaný na Dereka a sám na sebe že si skoro nevšimnu kluka z devítky který se stejně jako já natahoval po batohu se spacákem. Chvíli jsme se o něj přetahovaly než začal prskat krev a chvíli se potácel a najednou se zhroutil na zem a já viděl nůž trčící v jeho zádech. Další splátci už dorazili k Rohu hojnosti a připravují se k útoku.