If you stay alive (probíhá oprava příběhu)

DEVÁTÁ

Až mé dosti hlasité odkašlání dokázalo všechny odtrhnou od jejich činností. Pohledy všech byly různorodé, Derekův byl plný studu a možná radosti? Peter ten taky nepůsobil naštvaně spíš lehce zmateně nejhorší byl její pohled, zrzčiny oči se mi propíjeli snad až do duše a čekali na to jak se teď zachovám. Musela čekat že nebudu mít sebemenší vychování, tomu tak ale nebylo.

"Velice se všem omlouvám za mé zdržení bohužel mě při cestě sem zastihli jisté nechtěné problémy." Čekal jsem na jakoukoli reakci z její strany, která sice přišla ale až po té Peterové. "Prosim tě kdybys věděl kolikrát ona přijde pozdě a to jenom protože si upravuje vlasy nebo šaty. Jí si prostě radši nevšímej a jdi si sednout, když tak na tebe koukám musíš mít stoprocentně hlad."

"Thomasi sedni si a vy Petere, měl byste se naučit chovat slušně a hlavně přiměřeně vašemu věku." Procedila skrze zaťaté zuby zrzka a věnovala muži velice nehezký pohled. Bohužel hned jak jsme se já i Peter usadily na naše místa, Lýdiina pozornost se zase obrátila na mou osobu. Nejdříve mě přejížděla velice zneklidňujícím pohledem a poté spustila, "Tvé oblečení, je dosti neforemní a jsem si zcela jistá že se nehodí pro tak rozkošnou omegu jako jsi ty, a vůbec kde si našel něco tak-"

"Tak zahalujícího," dokončil jsem dívčinu větu. "Omlouvám se zda vás pobuřuje mé oblečení ale budu mnohem radši pobuřovat pouze vás a to tím že mám na sobě oblečení které mě 'až moc zahaluje' než abych tady chodil skoro nahý a provokoval tak kteroukoli alfu nebo muže okolo kterého projdu." Viděl jsem že se už nadechovala aby mi nějakým způsobem podala pádný argument ale to jsem jí ani při nejmenším nehodlal dovolit. "Slečno Martinsová, já vážně nevím jaké jsou vaše parametry k oblékání omeg, tam odkud pocházíte, ale já vás můžu ujistit že u nás ve dvanáctém kraji neprovozujeme a už vůbec nepovažujeme exhibici našich těl za něco společensky vhodného. A teď pokud slyším správně blíží se sem někdo se servírovacím vozíkem s dosti vrzajícími kolečky, takže prozatím končím tuto absolutně zbytečnou konverzaci."

Jen co jsem větu dořekl dveře jídelního vagónu otevřela velice mile vypadající dívka s plavými vlasy, vezoucí kovoví několika patrový vozík s vroucím jídlem. Většina pohledů přejížděla po mě a po slečně která bez jakýchkoli dotazů začala servírovat jídlo všem přítomným u stolu.

Jen co přede mě brunetka postavila talíř s prvním chodem, kterým byl prostý, ale zato velice chutný kuřecí vývar, začali se mi zbíhat sliny. Jídlo chutnalo výborně, obsluha byla milá a Lýdie mě propalovala snad po celou dobu večeře, nemohl jsem si představit snad lepší místo k zapomění na všechny ty věci které mě za posledních pár hodin začali nehorázně trápit.

Veškeré jídlo které jsme dostali naservírováno chutnalo výtečně, bohužel můj žaludek byl sotva schopný ztrávit polívku a asi třetinu husích jater a to i přesto že mi jídlo trvalo nejdéle ze všech. Lýdie a Derek opustili jídel ve stejnou chvíli, oba se totiž schodli že se pokusí z Derekova šatníku vyhrabat nějaké kousky které by mi mohli padnou.

A tak jsem v místnosti zůstal v jídelně sám na pospas Peterovy. Dost dlouho bylo ticho, jediné co bylo slyšet bylo mé letmé bouchání příborů o talíř a jeho srkání alkoholu až tu najednou promluvil. "Bejt tebou držím si od něj co největší odstup a nebo si ho drž tak blízko k tělu že tě nenechá padnout." Věděl jsem že měl v sobě nějakou tu deci ale nenapadlo mě že by začal mluvit z cesty. "Být vámi radši odložím tu skleničku a půjdu se vyspat." Odvětil jsem na spět. Na to se jen uchechtl a v tichosti prohodil ,,Věř radám svého mentora" a poté opustil vagón .