If you stay alive (probíhá oprava příběhu)

⚔️ČTYŘICET ČTYŘI⚔️

K vědomí mě přivádí bubnování deště na střechu našeho příbytku. Snažím se ale znovu usnout, protože jsem zachumlaný do teplého kokonu přikrývek zpátky doma. Matně si uvědomuji bolest hlavy. Poznávám, že spím už docela dlouho. Asi mám chřipku, a proto mohu zůstat v posteli. Otcova ruka mě hladí po tváři a já ji neodstrkuji, jako bych to udělal při plném vědomí, protože nechci, aby věděl, jak moc toužím po jeho dotyku. Jak moc se mi po něm stýská, i když mu stále nedůvěřuji.

Pak se ozývá hlas, cizí hlas, který nepatří mému otci, a já dostávám strach. „Stilesi," říká ten hlas.

,,Stilesi, slyšíš mě?"

Otvírám oči a pocit bezpečí se vytrácí. Nejsem doma s otcem. Jsem v šeré, chladné jeskyni, bosé nohy mi mrznou i přes všechny vrstvy oblečení a ve vzduchu se vznáší pach krve, který si nelze s ničím splést. Do zorného pole mi připlouvá vyzáblá, bledá tvář nějakého chlapce a po prvním úleku se začínám cítit přece jen o něco lépe.

,,Dereku."

,,Ahoj," říká. ,,Jsem rád, že zase vidím tvoje oči."

,,Jak dlouho jsem byl mimo?" ptám se.

,,Několik hodin, než jsem nás dokázal odvést spět do jeskyně ztratil jsi spoustu krve.,, Okamžitě mám tendenci se na mé zranění podívat Derek mi však v jakémkoli pohybu zabrání.

,,Myslím, že jsi konečně přestal krvácet, ale být tebou, ještě bych si radši nesedal ani nic jiného." Opatrně zvedám ruku k hlavě a zjišťuji, že mám zavázané čelo. I ten jednoduchý pohyb je na hranici mých sil. Derek mi přikládá k ústům láhev a já žíznivě lokám vodu.

,,Vypadáš dobře," říkám.

,,Taky mi je o hodně líp. Ať už jsi mi s tou nohou udělal cokoli, zabralo to," povídá Derek.

,,Použil jsi to co bylo v té brašně?" Do teď nevím co v ní bylo, Derek to však už musel dávno zjistit.

,,Ne nepoužil nemám popravdě tušení jak bych většinu z toho využil." Odpovídá mi Derek a já začínám chápat jeho skleslý tón hlasu. Celá tahle výprava byla naprosto k ničemu, jeho noha se dokázala dát dokupy i bez pomoci Kapitolu a já kvůli tomu málem položil život.

,,Podej mi jí tedy." Kouká nevěřícně ale dělá co říkám. Žlutý batoh, hrozná volba barvy, obsahoval několik malých kovových nádobek. Postupně jsem si je všechny prohlédl abych se seznámil s jejich obsahem.

Ve dvou se nacházel med, v další se nacházely sterilní jehly všech tvarů s nitěmi a v těch posledních třech se nacházeli náplasti, čajové sáčky a jakési prášky. Neznát použití těchto věcí, myslel bych si že si z nás kapitol utahuje a radí nám až si s ostatními splátci dáme čajový dýchánek. Jediné co je z nádobek vážně použitelné jsou prášky jejichž účel si nedokážu vůbec vybavit.

,,Jedl jsi?" ptám se. „

,,Bohužel jsem zhltl asi tři porce toho masa, než jsem si uvědomil, že nám možná bude muset ještě nějakou dobu vydržet. Neboj, zahajuji přísnou dietu," říká.

,,Ne, to je dobře. Potřebuješ jíst. Brzy půjdu lovit," odpovídám.

,,Moc brzy ne, ano?" namítá. ,,Teď nech pro změnu chvíli mě, abych se postaral o tebe." Zdá se, že v tomto ohledu nemám příliš na výběr. Derek mě krmí kousky masa a plátky sušeného ovoce a dává mi pít spoustu vody. Tře mi nohy, abych se zahřál, a balí mi chodidla do bundy, než mi opět vytahuje spací pytel až k bradě

„Boty a ponožky máš pořád mokré a počasí v tom moc nepomáhá," poznamenává. Slyším dunění hromu a štěrbinou mezi kameny vidím, jak se na obloze míhají blesky. Z řady otvorů ve stropě kape voda, ale Derek nad námi sestrojil stříšku z plastové fólie.

,,Zajímalo by mě, co vyprovokovalo tuhle bouři. Chci říct, kdo je cíl?" ptá se Derek.

,,Nikols a Al, " odpovídám bez rozmyslu. ,,Luka se schovává někde ve lesích a Stužka, ta mě poranila a pak," umlkám.

,,Vím že zemřela slyšel jsem ten výstřel a Alův hlas plný strachu. Zabil jsi ji?"

,,Ne, Nikols jí rozdrtil lebku kamenem."

,,Klika, že nechytil i tebe," podotýká Derek. Vzpomínka na hostinu se vrací s plnou silou a mně se zvedá žaludek.

,,Chytil. Ale nechal mě jít." Pak mu samozřejmě musím vylíčit, co se stalo. Povídám mu věci, které jsem si nechával pro sebe, protože byl příliš nemocný, než aby se ptal, a já jsem stejně nebyl připravený je znovu prožívat. Jako například o Cassině smrti, o splátcích z Pátého a Čtvrtého kraje a o chlebu. To všechno vyúsťuje v moje setkání s Nikolsem a v jeho splátku za určitý typ dluhu.

,,Nechal tě jít, protože ti nechtěl nic dlužit?" ptá se Derek nevěřícně.

,,Ano. Nečekám, že tomu budeš rozumět. Vždycky jsi měl všeho dostatek. Kdybys žil ve Sloji, nemusel bych ti to vysvětlovat," Odpovídám.

,,A ani to nezkoušej. Zjevně jsem příliš tupý, než abych to pochopil," říká.

,,Je to jako s tou alfou. Pořád se nedokážu přenést přes to, že ti za něho dlužím," pokračuji.

,,S jakou alfou? Cože? Myslíš to před několika lety?" ptá se. ,,Myslím, že to můžeme nechat plavat. Vždyť jsi mi právě zachránil život."

,,Jenže ty jsi mě neznal. Nikdy jsme spolu nemluvili. Navíc se vždycky nejhůř splácí první dar. Ani bych tu nebyl, kdybys mi tenkrát nepomohl," říkám.

,,Proč jsi to vlastně udělal?"

,,Proč? Ty víš proč," odpovídá Derek. Pomalu vrtím hlavou.

,,Peter říkal, že bude třeba tě dlouho přesvědčovat."

,,Peter? opakuji. „Co ten s tím má společného?"

„Nic," krčí rameny Derek.

,,Takže Nikols a Al, ano? Asi bychom chtěli příliš mnoho, kdybychom si přáli, aby se navzájem zlikvidovali." To pomyšlení mě však neuklidňuje.

,,Myslím, že by se nám Mlat líbil. Ve Dvanáctém kraji bychom patrně byli přátelé," říkám.

,,V tom případě doufejme, že ho zabije Al, abychom to nemuseli udělat my," opáčí Derek ponuře. Vůbec nechci, aby Al zabil Nikolse. Nechci, aby ještě někdo musel zemřít. Jenže takové věci vítězové za žádných okolností nesmějí v aréně říkat. Přes veškeré úsilí cítím, jak se mi oči zalévají slzami. Derek se na mě ustaraně dívá.

,,Co se děje? Máš bolesti?" Dávám mu jinou odpověď, protože je rovněž pravdivá, ale může být chápána jako momentální slabost namísto slabosti trvalé a nevyléčitelné.

,,Chci jít domů, Dereku," říkám plačtivě jako malé dítě.

,,Půjdeš. Slibuji," konejší mě a sklání se ke mně, aby mě políbil.

,,Já chci jít hned," dodávám.

,,Něco ti povím. Teď usneš a bude se ti zdát o domově. A než se naděješ, doopravdy tam budeš," říká. „Ano?"

,,Ano," špitám.

,,Vzbuď mě, až budeš potřebovat, abych držel hlídku."

,,Je mi fajn a jsem odpočinutý díky tobě. Kromě toho, kdoví, jak dlouho to ještě potrvá?" uzavírá. Co vlastně myslí? Bouřku? Krátký oddech, který nám přináší? Samotné hry? Nevím, ale je mi příliš smutno a jsem příliš unavený, na to abych se vyptával.