If you stay alive (probíhá oprava příběhu)

🔑ČTIŘICET🔑

Lapám po dechu a Derek mě odměňuje smíchem, při kterém se mu zalesknou bílé zuby. Jde o vrcholný výkon maskování. Zapomeňte na házení těžkými předměty či zacházení s kovářským náčiním. Derek měl jít na svoje soukromé vystoupení před tvůrci her namaskovaný jako strom. Nebo balvan. Nebo bahnitý břeh plný plevele. „Zavři znovu oči," přikazuji mu. Poslechne mě a jeho ústa rovněž dočista mizí. Většinu těla má pod vrstvou bláta a rostlin. Jeho tvář i paže jsou tak dovedně zamaskovány, že jsou prakticky neviditelné. Klekám si vedle něj. ,,Vyděl jsem tvoje výrobky z kovu ale ty tomuhle s prominutím nesahají ani po paty."

Derek se usmívá. ,,Ano, umění. Poslední obrana před smrtí."

,,Ty nezemřeš,"ujišťuji ho pevně.

,,Kdo to říká?" Má tak slabý hlas.

,,Já to říkám. Teď jsme ve stejném týmu," dodávám.

Otvírá oči. ,,Slyšel jsem. Je od tebe hezké, že jsi našel to, co ze mě zbývá. " Vytahuji láhev s vodou a dávám mu napít.

,,Poranil tě Al?" ptám se.

,,Do levé nohy." odpovídá.

,,Přesuneme tě do potůčku a nejdřív tě omyju, abych se podíval, jak ta rána vypadá," říkám.

,,Nejdřív se ke mně nakloň," říká. 

,,Musím ti něco říct." Skláním se a přikládám mu ucho ke rtům, které mě šimrají, když šeptá, ,,Nezapomeň, že jsme do sebe bláznivě zamilovaní, takže mě můžeš líbat, kdykoliv budeš mít chuť."

Ucukávám, ale nakonec se dávám do smíchu. „Díky, budu to mít na paměti." Aspoň je pořád schopný žertovat. Když mu ale začínám pomáhat k potůčku, veškerá legrace končí. Je to necelý metr. Jak obtížný úkol to může být? Velice obtížný, uvědomuji si, když zjišťuji, že se Derek nedokáže sám pohnout skoro ani o píď. Je tak slabý, že maximum, co může udělat, je neklást mi odpor.

Je stále skoro metr od vody, leží na zemi s pevně zaťatými zuby a ve tváři má stopy po čerstvých slzách. „Podívej, Dereku, do toho potůčku tě skulím. Je tady hodně mělký,"oznamuji mu.

,,Skvělé." vydechuje. Krčím se vedle něj. Opakuji si, že ať se stane cokoliv, nesmím přestat, dokud nebude ve vodě. „Na tři," velím. „Raz, dva, tři!" Daří se mi ho překulit jen jednou a už s tím musíme přestat kvůli hrozným zvukům, jež vydává. Leží na samém okraji koryta. Možná je to takhle stejně lepší.

,,Dobře, změna plánu. Nedovalím tě až do vody," hlásím mu. Kromě toho, kdybych ho shodil dolů, kdoví, jestli ho ještě někdy vytáhnu ven.

„Už žádné koulení?"ptá se.

„Ne, máš to za sebou. Teď tě umyju. Sleduj zatím okolní les, ano?" říkám.

Dá se těžko odhadnout, kde bych měl začít. Je tak pokrytý spečeným bahnem a listy, že nevidím ani jeho šaty. Pokud vůbec nějaké má. Při tom pomyšlení na vteřinu zaváhám, ale pak se pouštím do svého úkolu.

Nahá těla nejsou v aréně ničím neobvyklým. Mám dvě láhve a Cassin kožený vak. Opírám je ve vodě o kámen, takže se dvě vždycky naplňují, zatímco třetí vylévám Derekovi na tělo. Chvíli to trvá, ale konečně mezi bahnem odhaluji jeho oblečení.

Jemně mu rozepínám lehkou pláštěnkovou bundu kterou si musel vybít u Rohu hojnosti. Pak následuje kdysi bílé tílko které má tak přilepené k ranám že jsem ho musel odřezat nožem.

Přes jeho svalnatou, opálenou hruď se rozprostíraly modřiny nejrůznějších barev a obří šrám v podobě ošklivé popáleniny. Tohle všechno dokážu ošetřit. Rozhoduji se, že se nejprve postarám o horní polovinu jeho těla, abych mu trochu ulevil od bolesti, než se podívám, co mu Al provedl s nohou. Nemělo by smysl ošetřovat mu rány, dokud leží v čerstvě vytvořené bahnité kaluži, a tak ho opírám o balvan.