If you stay alive (probíhá oprava příběhu)

♞TŘICET♞

Já klepajícími se rukami popadnu vybojovaný batoh, kudlu z chlapcových zad a utíkám co mi síly stačí. Dávám však pozor na dívku z dvojky, která v rukou svírá několik nožů. V tělocvičně jsem jí viděl vrhat nože nespočetněkrát a tak jsem věděl že nikdy nemine cíl.

Což byl problém protože ten jsem momentálně představoval já. Slyšel jsem svištění ostří a tak jsem si instinktivně vytáhl batoh o trochu víše abych si ochránil hlavu.

Jen co se ostří zabořilo do povrchu batohu vrátil jsem si batoh na obě ramena a co nejrychleji jsem sprintoval ke stromům. Instinkt mi tvrdil že sem mě sama pronásledovat nebude a že se radši vrátí k rohu hojnosti a společně s ostatními si rozdělí tu drahocennou kořist.

U kraje lesu jsem věnoval Rohu hojnosti poslední pohled předtím než jsem se hodlal ztratit v lesích. V okolý rohu hojnosti spolu bojovalo zhruba deset splátců. Několik jich leželo mrtvých na zemi, potřeboval jsem se zbavit toho meče který zabil kluka z devítky, nůž zabodlý v mém batohu mi nyní říkal pane ale ten který jsem tak násilně vytáhl ze zad toho kluka jsem si nechat nemohl. Tady jsem ho však nechat nemohl a tak jsem se rozeběhl plnou parou vpřed. Přestávky jsem dělal jen abych si ověřil že mě nikdo nesleduje.

Dokážu urazit značnou vzdálenost. Vím to z dob, kdy jsem lovil v lesích. Ale budu potřebovat vodu. To byla Peterova druhá rada, a jelikož jsem tak trochu od ignoroval splnění té první, nepřestávám se rozhlížet po nějakých známkách vody.

Zatím však nemám štěstí. Les se postupně mění a mezi borovicemi se objevují i jiné druhy stromů, z nichž některé poznávám, ale jiné jsou pro mě úplnou novinkou. V jednu chvíli slyším nějaký hluk a vytahuji z batohu můj nůž pro případ, že bych se musel bránit, ale to není nakonec potřeba. Mým během jsem pouze vylekal drobného králíka. ,,Rád tě vidím," šeptám. Tohle bylo úžasné znamení. Když tu byl jeden králík mohlo jich tu bít stovky.

Po několika hodinách nepřetržitého běhu mi došlo že jsem se necítil tak špatně jak bych se normálně cítil. Ty nepřetržité dny cpaním se různými pokrmy se konečně vyplácely.

Moje výdrž byla dost působivá i přesto že mi chyběl spánek chůze lesem mě osvěžovala. Bylo příjemné se sám procházet tímto neprobádaným terénem jediné co mě lehce štvalo byl ten fakt že jsem tyto okamžiky vážně neprožíval sám. Celý les byl totiž prolezlý dokonale skrytými kamerami a má tvář bylo momentálně promítaná po celém Panemu. Samozřejmě že ne nepřetržitě, nic zajímavého jsem přeci nedělal ale sem a tam jsem se určitě na obrazovkách televizí objevil. První den dochází k tolika úmrtím, že procházka splátce po lese nepředstavuje natolik atraktivní záběr. Budou mě ale ukazovat dost často, aby připomněli divákům, že jsem naživu, nezraněný a v pohybu.

Jedna z největších vln sázení probíhá právě první den, jakmile se lidé dozvědí jména úvodních obětí. Nedá se to ovšem srovnávat s tím, co se děje, když zbývá několik posledních splátců.

Bylo pozdní odpoledne když ke mně dolehly první výstřely z děl. Každý z nich oznamoval mrtvého hráče. Podle toho jsem uznal že konečně ustal boj u Rohu hojnosti. Organizátoři nikdy nevyzvedávají těla; dokud se vítězové nerozptýlí. První den dokonce ani nestřílejí z děl, dokud neskončí úvodní řež, protože se jen těžko sledují všechna úmrtí. Dopřávám si chvilku odpočinku a udýchaně počítám rány. Bylo jich jedenáct, skoro polovina hráčů byla mrtvá již první den a já nemohl jinak než myslet na Dereka. Byl stále na živu nebo patřil mezi jeden z jedenácti výstřelů stejně jako kluk z devítky, jehož nůž nyní ležel zahrabaný pod zemí a pod trsem bílých květin které jsem pečlivě natrhal a urovnal do úhledné kytice.

,,Omlouvám se že jsem ho nemohl ochránit." Pozdvihl jsem před sebe tři prostření prsty v náznaku úcty. Omluvil jsem se rodině kluka z devítky jež nyní musela zajisté truchlit a vydal jsem se zase o kus dál.

Po nějaké době neúprosného hledání, s hlavou plnou negativních myšlenek, jako například že jediný zdroj vody bude v jiné části arény, jsem se rozhodl konečně si pořádně odpočinout a prozkoumat co všechno obsahuje batoh za který jsem málem položil život. Jediná věc po které jsem vážně toužil byla voda, samozřejmě že bych se bez ní obešel ještě několik dní a normálně fungoval ale netrvalo by dlouho než bych dehydratací zcela jista zemřel.

V batohu bylo docela dost věcí, sušenky, sušené maso, tenký spací pytel, lahvička s jódem, kroužek drátu, metr lana, sluneční brýle a dvoulitrová umělohmotná láhev s víčkem, suchá jako poušť. Po tomto zjištění mi začalo docházet jakou jsem to vlastně měl žízeň, mé hrdlo bylo vyprahlé a mé rty začínaly praskat. ,,Nepanikař," bylo jediné čím jsem se aspoň částečně dokázal uklidnit. Na cestě sem si narazil na králíka, ten tady určitě nežije bez zdroje tekutin. Bohužel už se stmívalo a terén ve kterém jsem se nacházel nebyl úplně nejlepší na stopování zvěře v naprosté tmě a proto jsem se rozhodl že tu vodu budu prostě hledat dokud se úplně nesetmí, pak si pouze najdu úkryt a zítra budu pokračovat v mém dnešním úkolu.