If you stay alive (probíhá oprava příběhu)

🎻Š𝚎𝚜𝚝𝚊́🎻

Z mích depresivních myšlenek mě vyvedl až hlas zrzky, "A naším druhým letošním splátcem je Derek Hale, přátelé prosím o velký potlesk pro Dereka Halea."

Tohohle kluka jsem znal chodil se mnou do školy,byl ale alfou a ke všemu byl o rok starší takže jsme ani neměli nějakou extra šanci se více poznat.

S každým jeho krokem, mi ho bylo víc líto, tohle si nezasloužil a bohužel v jeho případě neměl nikoho kdo by se místo něj nechal dobrovolně zabít. Tragédii jeho rodinu znal snad každý, noc kdy začal jejich rodinný dům hořet a ven se dostal jen malí zlomek jeho rodiny.

Když teď vidím jeho postavu z menší dálky začínám pochybovat o tom že chlapec, které ho jsem vídal v chodbách školy a tento vysoký a dost svalnatý muž jsou jedna a ta samá osoba.
Vždyť to nebylo možné aby se někdo změnil takovým způsobem za tak kraťoučkou chvíli. Vyrostl minimálně deset čísel a jeho tvář absolutně postrádala takoví ten dětský dojem.
————————————————————

Jako každoročně začíná starosta předčítat dlouhou a absolutně nezajímavou smlouvu o velezradě, bylo to povinné ale já nedokázal vnímat ani jediné slovo. Hlavou mi prolétalo proč zrovna on, v duchu jsem si sice říkal že ho přeci nijak extra neznám ale i přesto se mi stále vybavovalo naše jediné přímé setká při kterém jsme společně sice nemluvili ale vnímali společnost jeden druhého. On už na ten den určitě již zapomněl ale já to samé říct nemohl. Pamatoval jsem si to vše čistě jako sníh ,který toho dne stále jen a jen přibýval.

Bylo mi tenkrát čerstvě čtrnáct a já jsem se skoro každým dnem vracel s prázdnýma rukama. Bylo to už několik týdnů od doby co jsem naposledy něco jedl, všechny ty veverky, zajíce a jiné malé potvory které byly jakýmkoli způsobem zahnané do mých předem nastražených pastí, jsem totiž dával buď tátovy nebo McCallům, protože byl Scott nemocný a nedokázal jít lovit sám.

Ale ten den to bylo trochu jinak, seděl jsem na palouku nedaleko plotu, věděl jsem že sem moc zvířat nechodí, ale mě už opouštěla veškerá síla a tak jsem prostě čekal. Pomalu už se stmívalo když tu se na palouku začala potulovat laň, byla sice trochu pohublá ale i přesto mohla vážit tak sto padesát kilo.

To zvíře nemělo sebemenší šanci uniknout hladovějícímu člověku a tak ani ne o pár střel později leželo zvíře skácené na hromadě rudě zbarveného sněhu. Už dopředu mi bylo jasné že jsem sám celou laň odtáhnout daleko nemohl a tak jsem část jejího těla pohřbil pod závěj ale protože jsem tušil že pach její krve stoprocentně přitáhne pozornost různých predátorů, pokusil jsem se do nůše na mých zádech narvat co nejvíce úlovku. Moc dobrý plán to ale nebyl, chtěl jsem zvíře dotáhnout až na tržnici ale to jsem dnes už v žádném případě nemohl stihnout a tak jsem se vydal domů bohužel ani to nebylo moc blízko.

Jediné co jsem mírně osvětlenou cestou vyděl, bylo jak mi stoupala pára od úst, byl to minimálně ještě kilometr od mého domu kdy jsem zaškobrtl o něco ve sněhu.
To něco byla noho nějakého muže do obličeje jsem mu ale neviděl a tak jsem se pokoušel jen co nejrychleji zvednout, z až nehorázně hlubokého sněhu.
"Ale copak to tu máme? Omega a ještě s nůší něčeho dobrého, ani nevím co jsem udělal tak milého že mi byl nadělen tak úžasný úlovek." Prohodil muž a začal se pokoušet sundat mi nůši ze zad. Samozřejmě že jsem nebyl ochotný se jí jen tak vzdát a tak jsem vstal a pral se zuby, nehty dokud mě muž nepřišpendlil zpět do sněhu. "Tak co květinko ty mi dáš dobrovolně ten koš a já budu jemnej, co ty na to?" Promluvil odporně znějícím podtónem muž.
Už jsem se bál co bude dál, když tu se odnikud vyloupl on. Mladík v koženém kabátci s černými vlasy které byly částečně pokryty sněhem. Z toho jak se tmavovlasý vypořádal s jistým mužem jsem moc nepostřehl, než jsem se totiž dokázal aspoň trošičku uklidnit a nějak se vyhrabat vyhrabat ze sněhu byl ten muž už dávno pryč. "Jsi v pořádku?" Zeptal se tak jemně že by člověku připadalo že mluvil na dítě.

Bylo mi to sice líto ale já už neměl sílu na to vydat jakýkoliv znak souhlasu, vše mě totiž nehorázně bolelo, všechno mé oblečení bylo mokré a já byl zcela jistě podchlazený a ke všemu se můj žaludek hlasitě a především bolestivě dožadoval nějaké potravy.
————————————————————————

Do prčic tohle je úplný opak toho o co ses snažil Stilesi! Díky tomu dni jsem si připadal jako bych mu něco dlužil, ten pocit jsem snad ze všeho na světe nenáviděl nejvíc. Možná kdybych mu tenkrát poděkoval necítil bych se tak, to už ale nejspíš nikdy nezjistím protože od této chvíle držíme oba dva nůž pod krkem toho druhého.

Starostovo čtení se už chýlilo ke konci, nakonec nám pokynul aby jme si navzájem potřásli dlaněmi. Derekova dlaň byla hrubá a mozolnatá, čemuž jsem se moc nediv, vzhledem k tomu že pracoval v kovářství.

Díval se mi zpříma do očí, mou dlaň svíral až zbytečně pevně, ať už to dělal naschvál nebo ne bylo mi to nepříjemné a proto jsem se mu ze sevření vytrhl skoro hned co začala hrát panamská hymna.

Hned po skončení hymny se každého z nás chopil jedem mírotvůrce a odvedl nás předními dveřmi do budovy, nechápal jsem proč se nás přímo museli dotýkat ale přisuzoval jsem to k tomu faktu že se v minulosti už párkrát pokusili nekteří splátci utéct. Nakonec každého zvlášť, odvádějí do oddělených místností, neměl jsem ani tušení jak to bylo možné ale v žádném případě jsem místnůstku nemohl nikam zařadit. V místnosti chyběli okna takže jediný zdroj světla byl lustr který dokázal osvětlit pouze střed pokoje, veškerý nábytek se schovával pod minimálně centimetrovou vrstvou prachu a byla tu zima.

Po chvíli strávené oprašováním gauče a po rozhlížení se po místnosti se ozvalo mírné klepání na dveře. Mírotvorce za nimi nečekal na mé svolení a zaklepání použil pouze jako upozornění abych se přichystal na člověka který mě přišel navštívit.
K mému údivu byl tím prvním člověkem můj otec, jeho oči nebyly sice napuchlé ale zato byly rudé a plné výčitek. "Stilesi, já vím že jsem v posledních rocích nezastával rodičovskou figuru kterou jsi potřeboval ale chci abys věděl že mě tahle situace ničí. Ničí mě jen to pomyšlení že jsem nechal něco takovéhohle dopustit. Stilesi prosím slib mi jednu věc já se dám zase do pořádku, přestanu pít a začnu zajišťovat tvojí budoucnost a ty mi slib že se mi vrátíš živí." Bylo mi jasné že ho pohltila panika, nemohl ztratit dalšího člověka proto ho asi nezajímalo v jakém stavu bych se vrátil hlavně že budu žít. Já ale neměl sebemenší chuť mu něco slibovat hladové hry byly něco co jsem absolutně nemohl přežít a navíc jsem mu nehodlal dávat naději, moc dobře jsem totiž věděl jak taková věc prožívá lidi skrz na skrz. Ale i přesto jsem ho nechtěl, nemohl jsem, ho nechat se utápět v nekonečných depresích s lahví alkoholu v ruce dokud by mu nedošel.

" Tati já, ti nic takového slíbit nemůžu ale ale věř tomu že se o to pokusím. A ty se prozatím pokus zůstat střízlivý a taky pokus se pomáhat McCallovým, dobře?" S tím mě vtáhl do medvědího obětí, které jsem bral jako souhlas, chvíli jsem si přál aby trvalo na vždy ale mírotvůrce který ho přerušil měl jiný plán. Odtrhl otce ode mě a pak ho vyhodil ven.

Z celé té situace se mi chtělo brečet a tahle místnost byla tím pravím místem k tomuto činu.

Když se otevřeli znovu ty podělané dveře tentokrát v nich stála celá starostovi rodina, připadal jsem si sice směšně díky potůčkům kutálejícím se mi z očí ale po ruce jsem už neměl ani kapesník kterým bych slané cestičky utřel. "Stilesi tohle, tenhle čin který jsi pro naší dceru udělal, ti nikdy nebudeme schopní splatit," odkašlala si Paní Reakenová a pokračovala dál, "kdyby tady bylo cokoli řekni si." Dokončila a pohlédla na mě pohledem který mě utvrdil v tom že to myslí smrtelně vážně.
"Nemáte náhodou po ruce kapesník prosím?"

Doufám že se vám dnešní kapitola líbila a budu ráda za jakýkoliv ohlas.☘️