,,Prosím, neodcházej.", chtěla špitnout směrem ke klukovi, který odcházel. Ale nic neřekla. Jen mlčela.
Otočil se najednou, jako kdyby na něco zapomněl a v jejích očích se objevila jiskra naděje. Co když zapomněl právě ji?
Šel zpátky směrem k ní, podíval se na ní, na chvíli zaváhal a pak se zeptal: ,,Nechceš mi ještě něco říct?".
Zamračila se. Jako kdyby četl její myšlenky.
Napřímila se, zvedla hlavu a s tím nejarogantnějším výrazem který jen uměla, řekla: ,,Ne, co bych ti jako měla ještě říkat?".
Pohledem se uchechtl, protože přesně znal tuhle její útočnou povahu. Čím více útočila, tím více zranitelná byla.
,,Cokoli.", dost odevzdaně pronesl směrem k ní. Sledoval její pohled dost dlouho na to, aby pochopil, že její ústa už nic víc nepoví.
,,Škoda.", nakonec dodal.
Otočil se a odcházel pryč od ní.
,,Prosím, neodcházej.", snažila se přes sama sebe procedit, ale i když srdce křičelo, ústa se ani nepohla.
Otočila se nakonec také a šla směrem pryč od něj.
On se ale zastavil a sledoval jak odchází také. Jak rychle se vzdalovala.
,,Prosím, neodcházej.", chtěl špitnout směrem k dívce, která odcházela. Ale nic neřekl. Jen mlčel.
Možná ještě čekal, že se ještě alespoň na chvíli zastaví a otočí se. A když se nedočkal, otočil se a chystal se pokračovat ve vzdalování se.
Ale ve vteřině, kdy se otočil zády k ní, ona se zastavila a ohlédla se. Na něj.
A viděla jen jak mizí v dáli..
