Zatoulanou vílu by jen blázen měnil za jinou.
Ohlížím se, ale ona moc dobře ví, že ji ta složitá rána neminou.
Naše duše se ovinou,
a pak se v mém světě ocitnou.
Hraje si na nevinnou,
chtěla by být jeho jedinou.
Je tu přitom jenom ona,
a polyká ty loky vína.
Zrychlil se ji tep, neví co bude zítra,
bylo to hned, dostal se ji do nitra.
Nedokáže mu říct ne - ani nechce,
chce být teď jeho a cítit se vlhce.
Chce přestat nevinnou být,
do pekla s nim sakra už jít.
Přestat se před ním ovládat,
a nechat si na zadek dávat.
On je její útěk ze světa nevinnosti,
nikdy nebude mít těch útěků dosti.
Nikdy ji neudělá dosytosti,
protože jsou dvě nadpozemské bytosti.
Ona je anděl, toužící po jeho démonech,
on je peklo, netoužící po andělech.
Potřebuje jeho zlo v sobě,
musí se ale vyhnout té zlobě.
Zlobě, kterou ji přináší smrtelný hřích,
smrtelný hřích žárlivost,
a její smích.
Jaro vystřídalo sníh,
stejně tady zase leží,
jak to bude? - to už zase sněží?
Je jeho přitom jen na jednu noc,
i to je přeci hrozně moc.
Zahodila masku na pár hodin,
její nevinnost a jeho nikotin.
Jeho prsty v jejím těle,
přivádí ji do pekelného ráje směle.
Její nehty zaryté v jeho kůži,
tak takhle na ni působí muži.
Možná ale přeci jen jeden,
za vše může ten zpropadený leden.
Ten měsíc proklatý - maže ho z kalendáře,
jeho oči, úsměv a pohled do tváře.
,,Nezamilovat se!", zvýrazňuje do diáře.
Vykřičníky stačit přestali,
aby oba přestali.
Aby ho přestala milovat,
a aby se ji on přestal vzdalovat.
Aby ji zase psal vzkazy,
aby ji dával příkazy.
Aby ji ruce svázal,
a co je slast po sté ukázal.
Nechce odejít z jeho pekla hned,
ještě ji musí dát do čaje med,
on a vzpomínka na to, jak ji v noci sved.
Na to, jak pod jeho dotyky byla hned.
Obejmutí, pusa poslední,
možná se to vůbec nikdy nestalo - a jen sní.
