Miluju jaro. Miluju jaro skoro tak jako jeho.
Oblékám běžecké boty, nadechnu se toho čerstvého a ještě trochu studeného vzduchu.
Běžím přes už zelenou trávu, všechno se probouzí k životu. Všechno, kromě mého srdce. Stromy kvetou, tráva se zelená, sluníčko začíná pálit. Jen mé srdce je stále zazimované. Je obalené ledem, který se občas slunečními paprsky ztenčí, ale vždy jen na chvíli. Když se Slunce schová za mraky, již roztátý led na mém srdci se opět vrací a mé srdce je zase obalené silným ledem.
Mám ráda svou ochranou vrstvu srdce. Ale mám i ráda, když se ji sluneční paprsky snaží zničit, odstranit.
Každé jaro je skoro stejné. Každé jaro si přeji, aby mé srdce roztálo společně se sněhem co byl venku. Ale žádným slunečním paprskům se to nikdy nepovedlo. Led je příliš silný.
Jedno jaro a jeho sluneční paprsky byli blízko. Cítila jsem, že tohle jaro se to konečně podaří a mé srdce bude volné. Bude moct žít stejně jako všechny květiny co s jarem kvetou a ožívají.
Ale těsně před úplným roztáním se se Slunce schovalo za mraky úplně a na hodně dlouho. A tohle jaro nebylo tím, které mé srdce roztálo.
A co to letošní jaro? Bude tím, čím potřebuji aby bylo a nebo se Slunce zase stáhne, aby na mém srdci zůstal led?
,,Kdo je můj led? Kdo je moje Slunce? Kdo je moje Jaro? A kde jsou?", ptám se do větru.
