Sedí naproti sobě u stolu, dívají se na sebe a mlčí. Je ticho. Ne proto, ze by si neměli říct, to mají vždy. Ale proto, že teď je to jiné. Teď se oba bojí, že když jeden z nich promluví, bude to konec.
Ona se ho nechce ptát, protože se bojí odpovědí.
On nechce, aby se ptala, protože se bojí odpovídat.
Ona se bojí, že pokud dostane ještě jednu jedinou odpověď, přijde o všechny city co k němu cítí. Bojí se, že díky jedné odpovědi se ji vrátí chlad do srdce a už tohle nikdy neucítí. Nikdy a k nikomu.
Miluje ho i se vším co ji kdy provedl. Miluje na něm i každou jeho chybu. Ale i přesto má strach, že jednou to jako lusknutím prstů zmizí a bude za to moci on.
Už nikdy nechce vidět jeho telefon, protože nechce vědět jaký dokáže být. Nechce vidět, že kluk, který ji říká, že ji miluje ji možná nemiluje tak, aby mu stačila jen ona.
Odpustila mu věci, které by nikdy nikomu neodpustila. Jenže odpustit neznamená zapomenout.
Věřila mu. Zklamal její důvěru a ona mu věřit nedokázala. Nešlo to.
Jenže pak mu zase věřit pomalu začala. Byl to den, kdy ji dokázal, že ji asi doopravdy miluje a byl to den, kdy měla pocit, že mu došlo, že by o ni mohl přijít, kdyby to zase pokazil. Věřila mu. Chtěla mu věřit.
Myslela si, že pozná když ji lže. Ale jak má teď poznat kdy je to doopravdy a kdy je to jen jeho způsob, jak ji uklidnit?
Několikrát ji říkal s vážností a upřímností v hlase věc, kterou mu věřila jako nikdy nic. Ale i to byla lež. Jak mu teď má věřit, když ji se stejnou vážností a upřímností v hlase říká, že ji miluje. Říká, že mu může věřit a že všechno má vyřešené. A co všechno ještě ani neví?
Vytvořil mezi nimi propast důvěry, která se bude těžko zasypávat. On ji stále víc prohlubuje. Ona chce, aby ji zasypal. Aby ji dal důvod věřit mu. Aby přestal. Aby už konečně přestal kazit to hezké mezi nimi.
Každý vztah má něco, nic není dokonalé, ale tohle by mohlo být. Stačilo by přitom tak málo.
Jsou dny, kdy je z toho smutná, a řeší to dětinským způsobem. Chce mu její pocity vracet, aby se cítil alespoň z části jako ona. Jenže on se tak necítí, on jí věří.
Celé dny ignoruje kluky, kteří ji píšou, aby jim odepsala až když jede k němu. Aby ho štvalo, že jí pípá telefon, aby se cítil jako ona. Aby měl alespoň chvíli pocit, že není jediný, stejně jako ona. Jenže on moc dobře ví, že je jediný. Moc dobře ví, že ona by mu nikdy neubližovala tím způsobem, jakým to dělá on.
Oba stále mlčí. Ona by nejradši vstala, obešla stůl a objala ho. Obejmula, za vším udělala tlustou čáru a zase mu věřila. Chtěla by, aby nepotřeboval jiné, aby mu stačila jen ona. Aby věděl co chce, aby to nedělal.
Jsou to jen slova, ale on už několikrát dokázal, že to dokáže posunout na fyzickou rovinu. Kdykoli by měl příležitost, zapoměl by, že má ji.
Nakonec vstává on. Mlčí, obejme ji a dává ji pusu do vlasů. Ví, že to někdy stačí. Že s každým jeho dotykem, a pusou to všechno zmizí. Zmizí to jen v její hlavě, realita ale zůstává.
Kdykoli ji ze spaní pohladí, dá ji pusu, nebo chytí za ruku, je to přesně ta chvíle, kdy všechno odejde a jsou jen oni dva. On, ona a také její láska k němu.
Chvíle, kdy to není ten kluk, co ji byl nevěrný, a ani to není ten kluk, kterému nestačí. Je to ale zase kluk, do kterého se zamilovala. Je to ten kluk, kterého miluje.
Kluk, co ji dává absolutně všechno co kdy chtěla a potřebovala, i přesto co dělá.
Je to zase ten kluk, se kterým se stále směje, se kterým ji je dobře a se kterým si hrozně moc rozumí.
Je to zase ten kluk, kterému může říct všechno a on ji. Ten kluk, se kterým má něco co s žádným nikdy neměla. Ten kluk, který ji říká ,,Miluju tě" každý den, jen ne slovy. Miluje jeho způsoby, kterými ji to říká.
Je to zase ten kluk s modrýma očima.
A kvůli tomuhle všemu mu dokázala všechno odpustit, ale má strach. Ona má strach, že příště už to nedokáže. Má strach, že až to příště pokazí, on o ni přijde a ona přijde o všechny city, které cítila jen k němu.
,,Miluje mě doopravdy?", ptá se do prázdna.
Ticho.
,,Udělal by všechno pro to, aby to nekazil?", ptá se do prázdna.
Ticho.
,,Udělal by všechno pro to, aby o mě nepřišel?", ptá se do prázdna.
Ticho.
,,Dokáže mi být věrný ve všech směrech?", ptá se do prázdna.
Ticho.
,,Proč mu nestačím jen já?", ptá se do prázdna.
Ticho.
,,Zvládneme to spolu?", ptá se do prázdna.
Ticho.
,,Zvládne to on?", ptá se do prázdna.
Ticho.
,,Zvládnu to já?", ptá se do prázdna.
Ticho.
Prázdnota neodpovídá.
Ticho.
Ticho!
Až moc hlasité ticho.
